…Jarma neznala hodin. Marně se namáhal pan Novák, aby jí vysvětlil součinnost dvou hodinových ručiček.
„Vidíš hodiny?“ Jarma velké ručičky neviděla. Neviděla nic, než šedivý kotouč a níže něco lesklého, co se kývalo. Viděla vůbec všechny věci rozmazané a neurčité a jasně rozeznávala jen na několik decimetrů.
„Tak tedy, kde je velká ručička?“
Jarma mlčela.
„Nu, na kterou číslici ukazuje?“
Jarma zase mlčela. Vzdorovala. Vzdorovala vždycky, když na ní chtěli něco, co bylo nad její síly. Místo aby řekla, že ručičky nevidí, zamračila se a mlčela.
„Ta je blbá“, poznamenal Sláva.
„Docela blbá“, připojil Pepa.
Pan Novák hochů ani nenapomenul. Myslil si o Jarmě také něco takového. Pozoroval dávno, že při své dobré paměti a učenlivosti je velmi netečná. Bez zájmu chodila po ulici, po výstavě, v přírodě. Když ji o velkém průvodu pozdvihla na ramena, aby dobře viděla, vyprávěla doma, že viděla, jakou měl ten pán před nimi na klobouku dírku, a když přišla z výstavy, řekla, že tam byl hezký písek. Hodin ještě neznala a vůbec chodila, jako když spí. Často převrhla sklenici a o všechno zakopla.
„Ta naše pitomá Jarma“, říkala Milena, když mluvila o mladší sestře.
„Vidíš dobře?“, ptal se pan Novák.
„Já vidím moc dobře“, odpověděla Jarma, „já mám bystrý zrak.“
Pan Novák nad tím pokrčil rameny. Nenapadlo mu, že Jarma neví, co je to vidět dobře a Jarma, chudák, byla přesvědčena, že vidí líp než ostatní lidé. Chodívala k tetě švadleně, a ta ji vždycky vybídla, aby po zemi sesbírala špendlíky: „Sbírej špendlíky, Jarmilko, ta máš bystrý zrak, já už nic nevidím.“
Jarma sice také špendlíků neviděla, ale namakala je na podlaze a věřila o svém zraku všecko nejlepší. Vsugerovala si, že má bystrý zrak a neprozradila slovem svou krátkozrakost.
Ale ty hodiny! Hryzlo ji, že nezná hodin. Kdykoliv se zeptala, kolik je, uslyšela dodatek: „Styď se – školačka a nezná hodin!“
„Nováková, běž na chodbu a podívej se, kolik je hodin!“, řekla jí jednou učitelka ve škole.
Nováková se zarděla. Vstala tiše v lavici a vyšla ze třídy. Na chodbě byly hodiny. Nováková se pod nimi bezradně zastavila. Slyšela, jak tikají – tik-tak, tik-tak. Vyvalila oči, že ji bolely. Viděla šedivý, rozmazaný kotouč.
Po chodbách bylo ticho. Jarma měla nápad. Jako myška seběhla se schodů a rychle na ulici. Zastavila prvního pána, který šel kolem. „Prosím vás, pane, kolik je hodin?“
V přízemí bouchly dveře a vzápětí se ozval zvonek. Deset.
Jarma vyběhla po schodech a vrazila do třídy.
„Je deset hodin, slečno.“
„Kdes byla tak dlouho? Teď už to také vím.“
Já jsem, prosím, byla na záchodě“, lhala Jarmila.
Neviděla-li Jarmila hodin, viděla za to mnoho jiných věcí. Viděla, že socha u její postele se v ranním šeru pohybuje, a potila se hrůzou. Viděla také na venkově pod lavicí u kamen vodníka. Kamarádka Anděla, která viděla v témž místě jen hromádku roští, bála se právě tak, jako Jarma a nijak Jarmile vodníka nevymlouvala. Visel-ji někde hadr na holi, myslila si Jarmilka, že je to duch, a strašáka v poli bála se desetkrát víc než vrabci. Neurčité obrysy věcí dokreslovala Jarmilina fantasie na příšery a strašidla. Spletla si lehko stín s čertem a bála se jako málokdo.
„Modlí-li se člověk hodně vroucně“, řekl ve škole velebný pán, „zapomene na všecko a je mu, jako by patřil ve tvář andělům.“
Jarma si to pamatovala a umínila si, že se bude vždycky modlit tak vroucně, jako žádná jiná holka ve třídě. Začala s tím hned po hodině náboženství. Sepjala při modlitbě ruce, vyvalila oči směrem ke kříži a dívala se, až se jí dělaly mžitky. Nějaký sluneční paprsek si zahrál na kříži, odrazil se od pozlaceného Krista a změnil se ve strnulých, krátkozrakých očích děvčete v nejasný, světlý zjev. Jarma si myslila, že je to anděl, který se objevil, protože se vroucně modlila. Zvedla po modlitbě ruku a zavolala:
„Prosím, velebný pane.“
„Copak, Nováková, co chceš?“
„Prosím, já jsem při modlitbě viděla anděla.“
„Nelži.“
„Já nelžu. Modlila jsem se vroucně a zjevil se mi anděl tady na zdi.“
„Nelži. Mohla by ses stydět, tvrdit takové věci.“
„Ale já jsem ho viděla.“
Celá třída se smála. Velebný pán pokrčil rameny a vyšel ze třídy.
Jarma si sedla. Při mluvnici přemýšlela, přemýšlela a přemýšlela, proč jí velebný pán nevěřil, že viděla anděla. Při počtech už sama připustila, že to třeba ani nebyl anděl, že to mohlo být něco jiného, protože svět vypadá zblízka docela jinak než z dálky, a člověk si snadno poplete věci, jsou-li několik kroků od něho. Ale proč velebný pán nevěřil? Jarma se svěřila také slečně učitelce.
„Viděla jsem dnes anděla“, řekla a čekala, co slečna odpoví.
„Nemluv nesmysly“, odpověděla slečna, „to není možné.“
Jarma o tom zase přemýšlela a něco se v ní trochu zviklalo. Víra v zázraky se otřásla. Nebylo to žádné zemětřesení, ale dětská duše je citlivější než seismografické přístroje.
Jarma ve škole vždycky opisovala od Apolenky Báderové, protože na tabuli neviděla. Ale Jarma nevěděla, že na tabuli nevidí, protože je tabule daleko, myslila si, že nevidí, protože se jí tabule leskne, ačkoli se neleskla. Děvčata často říkala: „Já nevidím, slečno, mně se leskne tabule.“
Jednou se Apolenka na Jarmu rozhněvala, a když si Jarma chtěla opsat cvičení, zakryla je rukou.
„Nech mi to opsat.“
„I ne.“
Jarma se nahnula v lavici, vyvalila oči na tabuli, ale nerozeznala, co je na ní napsáno. Položila tedy pero a zvedla ruku.
„Co chceš, Nováková?“
„Prosím, mně se leskne tabule.“
„Vstaň!“
Nováková vstala a učitelka si sedla na její místo. Krčila se, natahovala, nakláněla nalevo, napravo a pak řekla:
„Tady se tabule neleskne. Piš.“
Vstala z lavice a Jarma si sedla. Vzala pero do ruky a podívala se na tabuli.
„Ale já nevidím, slečno. Mně se tabule leskne.“
Slečna vyzkoušela všecko ještě jednou.
„Ty špatně vidíš? Ty nevidíš na tabuli z první lavice?“
„Vidím, ale tabule se mi leskne.“
„Ne, tabule se neleskne. Máš asi špatný zrak.“
„Ba ne, slečno, já mám bystrý zrak.“
Slečna pokrčila rameny. „Víš co“, řekla za chvíli, „řekni doma mamince, aby s tebou došla k lékaři, který ti předepíše brýle.“
Vrátila se na stupínek a pokračovala ve vyučování. Jarma byla ohromena a uražena.
„Mami,“ řekla, když přišla domů, „slečna chce, abych nosila brýle, a mně se jenom leskne tabule, já mám bystrý zrak.“
Paní Nováková byla překvapena, pan Novák rovněž a hned udělal s dcerou malou zkoušku.
„Možno“, řekl, „že špatně vidí. Proto je asi taková nevšímavá.“
Tak se Jarma konečně dověděla, že její bystrý zrak je omyl, a šla s maminkou k lékaři. Svítil jí do očí, dal jí knihu, aby v ní četla, a konečně ji vzal do temnice.
„Dívej se tady na ten bílý papírek na dveřích“, řekl a díval se jí zblízka do očí. Jarmě bylo velmi příjemně. Lékař byl čistě oholený, voněl kolínskou vodou, a Jarma najednou si myslila, že to musí být velmi krásné, dá-li takový dobře oholený člověk někomu hubičku. Byla to představa nejasná a neurčitá, ale přece dost silná, aby z malé holčičky udělala malou ženu.
„Stonala jsi někdy?“
„Ano, pane doktore.“
„Co ti bylo.“
„Měla jsem zápal mozkových blan.“
„Kdy to bylo?“
„Když jsem byla ještě malá.“ Jarma se vypjala na židli. Zdálo se jí, že je už veliká a chtěla, aby si jí pan doktor všiml. Ale on si všímal jenom jejích očí, vyboulených a strnulých. Otevřel temnici, vyvedl Jarmu na světlo, zkoušel jí zrak a konečně jí nasadil skla. Jarmě bylo, jako by se byla protrhla mlha. Viděla maminku tak čistě, že si byla skoro jista, že se na ni maminka smutně usmívá.
„Jak vidíš?“
„Krásně“, vykřikla Jarma nadšeně.
„Tak přečti, co je napsáno na dveřích.“
Jarma se podívala na dveře. Viděla, že je na nich nápis; ale nerozeznávala písmen. Postoupila o krok kupředu.
„Nevidíš, viď?“
Jarma dostala silnější skla. Zas bylo všecko o sto procent krásnější.
„Jak vidíš teď?“
„Moc krásně“, řekla Jarma, celá blažená.
„Tak mi řekni, co je nade dveřmi.“
„Obraz.“
„Jaký obraz?“
Jarma se podívala upřeně. Viděla zlatý rám a v rámu něco světlého a něco tmavého. To světlé mělo tvar jako dívka a tmavé jako muž. Jarma si myslila, že je na obraze muž, který líbá dívku. Zarděla se, protože právě před chvílí toužila po líbání.
„No, co vidíš?“
„Pána a paní“, řekla nesměle.
„Milá zlatá, s tebou je těžká práce. Zkus tato skla“.
Nasadil Jarmě nová skla a Jarma teprve poznala, že na obraze není pán a paní, ale že je to obraz císaře pána. Byla si tím teď docela jista, protože viděla všecko právě tak, jako kdyby stála až u toho. Podívala se na maminku. Bože, jak byla maminka hezká! Celý sál byl krásný, každá maličkost, každý hřebík byl zřetelný, a venku za oknem rýsoval se svět pevnými určitými tvary, v jakých se člověk nemýlí. Jarma stála chvíli jako omráčená.
„Teď vidíš konečně, viď?“, řekl lékař a usmál se. Pak přišli ještě jiní lékaři, dívali se Jarmě do očí, mluvili o zápalu mozkových blan a mnoho jiných věcí. Jarma si pamatovala jen, že někdo řekl: „Mohla by někdy náhle oslepnout, při velkém rozrušení.“
Jarma se domů vrátila s brýlemi.
„Brejlovec indický“, přivítal ji Sláva a večer zpívali bratři:
„Brejlovec indický, ten u nás nežije,
žije jen v Africe, honí tam opice.“
Jarma neplakala. Svět se jí líbil. Viděla hodiny, ručičky, číslice. Panečku, když člověk na hodiny vidí, to brzy pochopí, jak to vlastně je…
Zdroj: Jarmila Hašková (manželka Jaroslava Haška), Vinohradské dětičky, Nakladatelství K. Synek v Praze, 1946
