Vláda by měla rozpočet předložit i nové sněmovně, lidé ji za to platí

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Dosluhující vláda odmítá nově zvolené sněmovně předložit návrh státního rozpočtu na rok 2026. Zdůvodňuje to tím, že stávající opozice má beztak návrh za cár papíru, takže jej sněmovna v novém složení shodí ze stolu. Vláda prostě národu namlouvá, že nemá pro schválení rozpočtu zajištěnu sněmovní většinu, takže jej raději ani nepředloží.

Jde o poraženectví, nebo o něco jiného?

Pokud by šlo o poraženectví, kde se náhle vzalo? Vždyť třeba během Babišova vládnutí v letech 2017 až 2021 se strany současné vlády, tehdy z opozičních lavic, pokusily opakovaně, celkem třikrát, vyslovit kabinetu nedůvěru. Marně. Neměly potřebnou většinu. Přesto se k věci postavily čelem a bojovně a šly do střetu i bez zajištěné většiny. Ne tak nyní. Nyní by pro rozpočet také velmi pravděpodobně sněmovní většinu nezískaly. Na rozdíl od let 2018, 2019 a 2021, kdy se pokusily tehdejší vládu sesadit, nyní za svůj rozpočet stejně principiálně bojovat odmítají.

Když někdo jednou z menšinové pozice bojuje, seč může, hned několikrát, za pád vlády a podruhé z podobně menšinové pozice zavrhne hned, bez jakékoli snahy, byť jen jedno jediné zabojování za rozpočet, notabene za vlastní rozpočet, jedná se z hlediska principiálnosti o podivně nekonzistentní rozkol v jednání. Nabízí se tak vysvětlení, že ve skutečnosti nejde o defétismus, nýbrž o kalkul, který se za rezignovanost jen schovává.

Vskutku, zjevně jde o kalkul, neboť končící kabinet si zkrátka spočítal, že politicky ztratí méně, pokud už návrh nepředloží. Ba že dokonce může získat.

Už po volbách totiž dosluhující vláda musela přiznat, že v návrhu rozpočtu chybí desítky miliard korun na připravené dopravní stavby. To tedy přiznala až poté, co návrh rozpočtu předložila těsně před volbami ještě staré sněmovně.

Bylo by nyní velmi zvláštní, pokud by v návrhu předloženém nové sněmovně již přiznané „manko“ nekorigovala. Buď by musela některé připravené dopravní stavby odpískat, nebo by musela najít nové úspory, nebo by musela navýšit plánovaný schodek rozpočtu. Protože už aktuálně navržený schodek, 286 miliard korun, je prakticky při samé horní mezi zákonných možností, znamenalo by zvýšení deficitu nejspíše porušení zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.

Takže dosluhující vláda by při samém konci svého působení mohla v očích veřejnosti získat cejch rozpočtově neodpovědné. Ztížilo by to tak její pravděpodobně již chystanou palbu z opozičních lavic do vlády nadcházející, která bude spočívat v kritice rozpočtové neukázněnosti. Taková kritika ostatně – což je pozoruhodné – zaznívá již nyní, kdy ještě dokonce ani nikdo není prezidentem pověřen jednáním o sestavení oné nadcházející vlády. Že prý příští vláda shledala, že ve veřejné kase není dost peněz na její rozmáchlé sliby…

Jenže to, že tam není dost peněz, tvrdí předně sama vláda dosluhující. Ta stále nese plnou zodpovědnost za stav veřejných financí i za rozpočet na příští rok. A měla by podle toho konat. I přesto, že by v rámci tohoto konání měla porušit zákon o pravidlech rozpočtové odpovědnosti.

Místo toho však dosluhující kabinet sází na to, že „horký brambor“ rozpočtového manka přehodí na vládu nadcházející. Kterou tedy potenciálně hned, pěkně za tepla, nařkne z rozpočtové neodpovědnosti. Pokud například nová vláda normálně zahrne připravené dopravní stavby do rozpočtu, tedy zcela bez ohledu na jakékoli plnění či neplnění předvolebních slibů a utrácení za ně v podání dosavadní opozice, novopečená opozice už má připravenu půdu na to, aby tvrdila, že jde o důsledek rozhazování za rozmáchlé předvolební sliby.

Jestliže by tedy dosluhující kabinet, stále normálně vládnoucí, normálně předložil návrh rozpočtu normálně zvolené sněmovně, jednalo by se o normální politický postup. Za který si daňoví poplatníci zákonodárce platí. Stejně jako si je platí třeba za pokusy o vyslovení nedůvěry, i když mají také jen pramalou šanci na úspěch. To je zkrátka politika.

Cokoli jiného je politikaření, ba políček politické kultuře v zemi. To, že se má odcházet s čistým stolem a že se nemá svalovat jeho zašpinění na nově příchozí, je ovšem hodnotovým přístupem, jenž politiku, resp. politickou kulturu dalece přesahuje.

Povolenky pro domácnosti jen za stovky ročně?

Ministerstvo životního prostředí si u poradenské firmy PwC objednalo analýzu, která je v rozporu s mezinárodním tržním i vědeckým konsensem, podepřeným financemi německé vlády či poradenstvím nobelisty.

Studie PwC k povolenkám EU ETS 2 pracuje s nerealisticky nízkými odhady budoucí ceny povolenek, které jsou v příkrém rozporu s mezinárodním akademickým i tržním konsensem.

Poradenská společnost PwC zveřejnila studii připravenou na objednávku ministerstva životního prostředí, která se zabývá dopadem emisních povolenek pro domácnosti, EU ETS2 (viz https://mzp.gov.cz/cz/pro-media-a-verejnost/aktuality/archiv-tiskovych-zprav/nove-povolenky-ets2-zatizi-domacnosti). Studie dospívá ke klíčovému závěru, že nové povolenky v ČR „zatíží domácnosti maximálně o stokoruny měsíčně.“

Tento optimistický závěr ovšem vychází z předpokladů, které jsou nerealistické jak z hlediska současného mezinárodního výzkumu stran tématu povolenek EU ETS2, tak z hlediska nynějšího tržního odhadu budoucí ceny povolenek, který zprostředkovávají (nejen) valuace termínových kontraktů na dané povolenky. Například v úterý uzavřel termínový kontrakt na povolenky EU ETS 2 s termínem vypořádání v prosinci 2027 na lipské burze European Energy Exchange na ceně 90,48 eura za povolenku (viz graf agentury Bloomberg níže). Tato cena výrazně převyšuje odhady, s nimiž ve svých dvou scénářích pracuje zmíněná studie PwC.

V prvním scénáři totiž PwC počítá s průměrnou cenou povolenky v letech 2027 až 2032 čítající 45 eur. To znamená, že aktuální burzovní cena je hned o 101 % vyšší. Ve druhém scénáři PwC vychází z průměrné ceny povolenky EU ETS 2 v daném období ve výši 70 eur. Takže aktuální burzovní cena převyšuje dokonce i tuto hodnotu, a to o zhruba 29 %.

Studie PwC se nevypořádává s akademickým výzkumem na téma povolenek EU ETS 2, ani z tržními odhady budoucí ceny.

Například Univerzita v Kolíně nad Rýnem letos v dubnu publikovala analýzu (viz https://ewi.uni-koeln.de/en/publications/effects-and-price-paths-of-the-eu-ets2/), podle níž je nerealistické očekávat, že by cena povolenky EU ETS 2 klesla pod 250 eur za tunu emisí, pokud má být zajištěno plnění cílů Fit for 55, páteřního programu Zelené dohody pro Evropu. Tato cena má být podle výpočtů analýzy dosažena do roku 2030. Studie zároveň upozorňuje, že nižší ceny by znamenaly nedostatečné ekonomické signály pro přechod domácností na nízkoemisní technologie.

Podobné závěry vyplývají i ze studie Postupimského institutu výzkumu klimatických vlivů (Potsdam Institute for Climate Impact Research (viz https://publications.pik-potsdam.de/pubman/item/item_32144_1/component/file_32191/Carbon+prices+on+the+rise+Shedding+light+on+the+emerging+second+EU+Emissions+Trading+System+EU+ETS+2+.pdf)), která uvádí různé scénáře vývoje cen emisních povolenek EU ETS 2 k roku 2030 (v cenách roku 2022). Mezi nimi se nachází i výrazně nižší odhad Evropské komise (v grafu níže označený jako „COM“). Graf níže dále zachycuje například to, že Podle European Climate Foundation („ECF“) musí stát povolenka EU ETS 2 v průměru necelých 200 eur (opět v cenách roku 2022). Dle týmu vědců převážně z Institutu pro světovou ekonomiku v německém Kielu to musí být necelých 180 eur (viz „Rickels et al.“; taktéž v cenách roku 2022). Konečně, podle vědců Projektu Kopernikus, který financuje německá vláda, to musí být v průměru dokonce necelých 300 eur (viz „Abrell et al.“; taktéž v cenách roku 2022).

Zohledníme-li scénáře, jež graf zachycuje, včetně zmíněné letošní predikce Univerzity v Kolíně nad Rýnem (není součástí grafu), dostáváme po zprůměrování hodnotu přibližně 220 eur za povolenku v cenách roku 2022. Po započtení inflace odpovídá tato cena hodnotě přibližně 262 eur v roce 2027.

Rovněž tržní odhady, tedy nejen ty akademické, předpokládají citelně vyšší cenu, než s jakou ve svých obou zmíněných scénářích pracuje společnost PwC.

Například americká společnost KraneShares letos v létě investorům doporučila, aby nakupovali emisní povolenky pro domácnosti EU, jakmile budou roku 2027 spuštěny. Jejich cena totiž podle prognózy, s níž KraneShares pracuje, rychle stoupne nad 200 eur (viz https://kraneshares.com/european-carbon-in-transition-ets1-ets2-and-the-investment-outlook/). KraneShares představuje renomovanou investiční společnost, s níž poradensky spolupracuje třeba i Robert Engle, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, dříve pak také John Kerry, někdejší ministr zahraničí USA (https://kraneshares.com/krbn-etf-update-nobel-prize-winning-economist-robert-engle-named-chairman-of-climate-finance-partners-advisory-board-as-john-kerry-joins-biden-administration/). Po prvních dvou letech fungování povolenek EU ETS 2 Evropská komise podle KraneShares přiškrtí jejich nabídku. Je tedy možné, že právě po dvou letech Evropská komise zastropování zruší. Zatímco roku 2027 by se cena povolenky měla pohybovat kolem ceny 110 eur, v roce 2029 zdraží na 200 eur a od roku 2030 se její cena má pohybovat v blízkosti 250 eur (viz graf níže), prognózuje KraneShares. Právě proto analytici KraneShares doporučují nakupovat povolenky, co nejdříve budou k mání.

Za prognózu společnosti KraneShares se staví studie mezinárodního týmu vědců, kterou na svých stránkách uveřejňuje Massachusettská univerzita v Amherstu (https://scholarworks.umass.edu/entities/publication/bea871b4-cf05-4cb9-9b32-537cc3f48e25) nebo německá Bertelsmannova nadace (https://bertelsmann-stiftung.de/fileadmin/files/user_upload/W_Studie_Carbon_Prices_and_Inflation_in_a_world_of_Shocks.pdf), jedna z největších svého druhu v zemi našeho západního souseda. Tato studie varuje před šokovým zdražením, které mají nové povolenky EU ETS 2 od roku 2027 způsobit. V Německu podle ní může kvůli povolenkám nastat takzvaná šoková inflace, resp. uhlíková inflace. Přitom Němci mají vyšší kupní sílu než obyvatelé Česka, takže Češi budou zasaženi ještě tíživěji. Pro celou EU totiž bude platit jedna jediná cena nového typu povolenky. Zmíněná studie prognózuje, že do roku 2030 vyskočí cena takzvané povolenky pro domácnosti minimálně zhruba na cenu 200 eur za kus, maximálně však 400 eur za kus (viz graf níže).

Ve světle jak konsensu akademických studií, tak tržních odhadů, včetně aktuální burzovní ceny emisní povolenek EU ETS2, se tak výchozí předpoklady zmíněné nyní zveřejněné studie PwC jeví být nerealisticky nízké, hrubě nekonzistentní s aktuálním akademickým výzkumem i tržními odhady.

Tím pádem jsou vysoce diskutabilní závěry, k nimž studie dospívá. Celá věc je natolik závažná, že si zasluhuje další zevrubnou analýzu. Pokud by měly platit ceny povolenky, s nimiž studie PwC pracuje, s největší pravděpodobností by to znamenalo, že se nepodaří dosáhnout hlavního cíle celé Zelené dohody pro Evropy, Green Dealu EU, jímž je dosažení uhlíkové neutrality k roku 2050.

Letošní laureáty Nobelovy ceny za ekonomii zásadně inspiroval rodák z Moravy, Josef Schumpeter

Rozvedli jeho myšlenku, že ekonomický růst pohání tvořivé ničení.

Dva z letošních tří laureátů Nobelovy ceny našli pro své životní dílo zásadní inspiraci u rodáka z moravské Třešti. Další zajímavostí je, že ani jeden z tria oceněných se nenarodil v USA. Což je země, která jako rodiště ekonomických nobelistů dlouhodobě zřetelně dominuje. Letošní cenu tedy získává z jedné poloviny ekonomický historik Joel Mokyr, jenž se narodil v Nizozemsku, zatímco druhou polovinu si rozdělí Francouz Philippe Aghion a Kanaďan Peter Howitt. Všichni tři ovšem na univerzitách v USA buď působí, nebo – v případě Aghiona – dlouho působili.

Mokyr získává ocenění za osvětlení procesu, který umožňuje synergii daného vědeckého průlomu, objevu či vynálezu a jeho praktického využití a který je proto podstatou udržitelného ekonomického růstu. Tento proces samozřejmě z definice naráží na historicky dané, dosud převažující zájmy, takže Mokyr vyzdvihuje význam a důležitost otevřené společnosti, která se novým ideám a postupům nebrání a je možné zásadní změně nakloněna.

Aghionovi s Howittem je synonymem takové zásadní ekonomické, ale potažmo společenské změny fenomén takzvané kreativní destrukce neboli právě tvořivého ničení. S tímto konceptem jako první přišel onen moravský rodák. Josef Schumpeter, který po rozpadu Rakouska-Uherska krátce působil jako rakouský ministr financí, přičemž počátkem 30. let emigroval do Spojených států. Právě v USA rozvinul myšlenku kreativní destrukce, jak se jí nechávají Aghion s Howittem inspirovat ve svém vrcholném vědeckém díle, A Model of Growth Through Creative Destruction z počátku 90. let. Formalizují v něm Schumpeterovu myšlenku tvořivého ničení, kterou hned v úvodu své práce podrobně citují.

Formalizují tedy to, jak firmy investují do pokročilejšího způsobu produkce, takže nabízejí konkurenceschopnější produkty, přičemž ti jejich konkurenti, kteří „zaspali“, se stávají obětí oné „destrukce“. Která je však nutná k tomu, aby se společnost jako celek mohla rozvíjet a dále nejen ekonomicky růst. Jde proto o ničení nikoli kompletně destruktivní, ale svým způsobem vlastně tvořivé. Vždyť třeba doprava „koňmo“ byla zničena ruku v ruce s utvořením dopravy automobilové. Jako v Mokyrově bádání i zde dosud silné zájmy, například politické, mohou změně bránit, takže otevřenější ekonomický systém nakonec roste hospodářsky rychleji, neboť je méně „zabetonovaný“.

Ostatně, letošní nobelisté vlastně alespoň zčásti poskytují vysvětlení, proč centrálně řízené ekonomiky, včetně té československé, nakonec ve studené válce minulého století prohrály zápas s těmi tržními. Byly zkrátka z politických, ale i ideologických důvodů méně otevřené změně. Letošní Nobelova cena za ekonomii tak nepochybně končí ve správných rukou vědců, jejichž klíčové závěry nakonec mohou hranice ekonomie dalece přesáhnout.

Kdo chce investovat do nemovitosti a nemá dost peněz, ať zkusí pořídit investiční garáž

Garáže v Česku za posledních 10 let zdražily úplně stejně jako byty, cena metru čtverečního vzrostla o takřka 210 procent.

Pro stále širší okruh obyvatel Česka je pořízení vlastního domu či bytu nedostupné. Jak kvůli neustálému a markantnímu růstu cen nemovitostí, tak kvůli přetrvávajícím poměrně vysokým úrokovým sazbám hypoték – které příliš nemusí klesnout ani v příštích letech.

Existují však i tak způsoby, jak do nemovitostí investovat, aniž by člověk musel disponovat miliony – ať už vlastními, či půjčeními. Lze třeba pořídit zemědělskou půdu nebo investovat do nemovitostního fondu. Anebo do garáže. Ve všech těchto případech se člověk „veze na vlně“ růstu cen nemovitostí, i když investoval „jen“ tisíce až statisíce, žádné miliony. Zaměřme se nyní na investice právě do garáží.

Před deseti lety vyšel metr čtvereční garáže celorepublikově průměrně na zhruba 11 000 Kč. V současnosti je to více než třikrát tolik. Metr čtvereční průměrného bytu za stejnou dobu zdražil z nějakých 27 000 Kč na takřka 83 000 Kč. Procentuální vývoj cen garáží tedy v uplynulých deseti letech doslova kopíroval procentuální vývoj cen bytů. Jak garáže, tak byty zhodnotily o bezmála 210 procent.

Pokud by měl člověk roku 2015 uložit v bance svých 11 000 Kč, aby z nich měl během deseti let – při ročním úročení – více než trojnásobek, musela by úroková sazba na takovém vkladu činit zhruba 14 procent per annum. Nejlépe úročené vklady přitom ani v době nejvyšších úrokových sazeb uplynulých let a desetiletí – roku 2023 – nedosahovaly svým úročením ani poloviny oné 14procentní sazby.

Samozřejmě, do garáže je třeba něco investovat – například do renovace, údržby, pojištění, či energií – avšak tyto náklady jsou zejména při desetiletém rozpočítání v ročním vyjádření zpravidla již celkem zanedbatelné.

Zejména investice do garáže v Praze, Brně či některém z dalších českých měst je poměrně málo riziková. Zástavba rezidenčními a dalšími nemovitostmi se stále rozšiřuje, takže místa pro garáže ubývá. Automobilů naopak přibývá. Ani éra elektromobility by poptávku po garážích neochromila. Je pohodlnější si čtyřkolého miláčka elektřinou napájet právě v garáži. Garáž je – a tedy i bude – dobře zpeněžitelná.

Graf níže z dílny IPR Praha (viz https://app.iprpraha.cz/apl/app/praha-v-evropskem-kontextu/dojizdeniníže) zachycuje trend uplynulých let, kdy v městech zemí střední a východní Evropy – tedy v zemích bývalého východního bloku – přibývá aut v přepočtu na obyvatele tak výrazně, že už zřetelně předčí západní města, která druhdy dominovala.

Výše uvedené zhodnocení 14 procent ročně počítá čistě jen s nárůstem ceny garáže jako takové. Ale garáž může pochopitelně sloužit i k pronájmu. Nájemné za garáž se průměrně v Česku pohybuje od 2400 do 2600 tisíc korun měsíčně. Je to tedy jakýsi „bonus navíc“ ke zhodnocení v podobě růstu ceny samotné garážové nemovitosti.

Nevýhodou garáže oproti rezidenční nemovitosti je to, že její nákup nelze financovat hypotékou. Jenže zvláště v době, jako je tato, v době poměrně drahých a pro řadu lidí tudíž nedostupných hypoték, tato nevýhoda není rozhodující. Nákup garáže přitom lze financovat například úvěrem ze stavebního spoření.

Pro řadu domácností bude ale uskutečnitelné zaplatit garáž kompletně ze svého. Dát za garáž 700 tisíc korun kompletně ze svého, případně s pomocí úvěru ze stavebka, je zkrátka mnohem dostupnější než dát ze svého sedm nebo osm milionů na rezidenční nemovitost. Pokud má daná rodina například úspory za milion korun, jeví se investice do garáže z této sumy v rozsahu právě 700 tisíc jako stále poměrně konzervativní investice, která navíc s velkou pravděpodobností umožní výrazně porazit inflaci nejen letos, ale i v příštích letech.

Samozřejmě, žádná investice není bez rizika, ani ta do garáže ne. I v tomto případě platí, že by se investor měl poradit s experty a dobře si situaci na trhu nastudovat, než se odhodlá k nákupu. Zejména proto, aby nenakupoval zbytečně draze. Ideální doba pro získávaní takové expertizy je právě nyní. Nejlepší dobu na nákup garáže tradičně představuje jaro.

Německý průmysl se propadl o dvacet let nazpět

Klíčovou roli hrají emisní povolenky EU; zelená ideologie už i v Česku připravila o práci desítky tisíc lidí

Německá průmyslová výroba dále ochabuje. Letos se pohybuje na úrovni 91 až 93 procent úrovně roku 2021. Reálně tak odpovídá hodnotám roku 2006. Vskutku, s výjimkou let globální finanční krize a později krátce doby pandemie covidu je letos německá průmyslová výroba nejslabší za posledních takřka dvacet let, jak zachycuje horní graf Bloombergu.

Německá průmyslová výroba kulminovala koncem roku 2017, kdy až o devět procent přesahovala pozdější úroveň roku 2021.

Co stojí za již prakticky osmiletým trendovým poklesem německého průmyslu?

Důvodů je více. Nápadný je ale časový překryv německého průmyslového úpadku s érou rostoucích a vysokých cen emisních povolenek EU. Jejich cena byla naposledy celoročně pod úrovní deseti eur za povolenku právě ve zmíněném roce 2017 (viz spodní graf Bloombergu), kdy tehdy výkon německého průmyslu dosáhl historicky nejvyšší úrovně.

Od konce roku 2017 cena povolenek narůstala, zatímco výkon německého průmyslu postupně pohasíná. Od konce roku 2017, kdy výkon německého průmyslu vrcholil, stoupla do dnešních dní cena povolenek EU o 916 procent, což odpovídá každoročnímu nárůstu jejich cen průměrně čítajícímu zhruba 35 procent.

Jinými slovy, velké německé průmyslové podniky se běžně potýkají s každoročním růstem nákladů na povolenky ve výši 35 procent. Takto vysokému nárůstu nákladů na povolenky nečelí žádná jiná ekonomika světa mimo jednotlivá hospodářství EU. Z nich je ale právě to německé motorem celé EU, vysoce citlivé na cenu povolenek kvůli právě svému silnému průmyslovému založení.

Tento „motor EU“ ovšem navíc čelí situaci, kdy se Berlín rozhodl z ideologických důvodů povypínat všechny své jaderné elektrárny, a navíc se ještě odpojil od dodávek levných ruských energií. Zejména zemní plyn z Ruska měl přitom pohánět německý průmysl namísto uhlí a jádra po celou tu dobu, což mohou být dlouhá desetiletí, kdy ještě obnovitelné zdroje nebudou moci takovou úlohu plně zastat.

Stagnace až trvalejší pokles průmyslu jsou patrné v posledních letech také v Česku. Zásadním důvodem je právě chřadnutí průmyslu německého. A Česko již podobně jako Německo začíná pociťovat růst míry nezaměstnanosti, která je nejvyšší za 8,5 roku. Od roku 2019 přibylo v ČR bezmála 140 000 nezaměstnaných. Z velké části jde o „oběti“ chřadnutí českého, potažmo německého průmyslu, a tedy zelené ideologie. (16.10.2025)