Předměstští sousedé
Měšťané nazývali svoje předměstské sousedy forverečníky nebo forberečníky. Bývali to zpravidla chudí lidé, chalupníci a malí řemeslníci, jako zahradníci, rybáři, šlejféři, mlynáři, handléři, jablečníci, tkalci, koželuhové, cihláři a hrnčíři. Užívali poněkud městských výhod, ale všech městských břemen nést nechtěli anebo nemohli. Proto je neměli plnoprávní měšťané příliš v lásce, a kde mohli, omezovali je. Často nemívali forverečníci ani volnosti řemeslné, zvláště ne pivovarské ani tržní. Když městu hrozilo napadení nepřítelem, domky i dílny předměstských sousedů byly bez milosti zapáleny a strženy z důvodů strategických.
Opověď živnosti kdysi
Přišel-li kdo do města a chtěl tu jako měšťan provozovat svoje řemeslo, musel splnit celou řadu podmínek. Musel předstoupit před radu a předložit hodnověrné listy o poctivém zplození, prokázat zachovalost rodičů písemně nebo svědky, složit „příjemné“ a konečně dvěma svědky zaručit, že bude řádným a pokojným měšťanem a dvě léta nebo déle s městem trpět. Byl-li žadatel člověkem poddaným, bylo nutno, aby se prokázal výhostním listem, jímž stvrzeno, že byl řádně poddanství zbaven. Časem přistoupily ještě jiné formality.
Nejdůležitější byl zachovací list, čili dnes bychom řekli vysvědčení zachovalosti. Scházel-li někomu, měl pramalou naději, že se mu dostane mistrovství. Proto se nedivme pernikářskému tovaryši Pelikánovi, když si byl list poškodil, že běžel ihned do radního domu a vyprosil si dovolení pánů konšelů, aby mu „proti navrácení poškozeného listu jiný písařem městským radním německým a českým jazykem a to, což může nejpěkněji pozlacenými velikým slovy a pěknou frakturií, byť ho také do 20 kop míš. státi měl vyhotoven byl“.
Výše „příjemného“ nebyl všude stejná. Chudý řemeslník, jehož řemesla bylo v městě zapotřebí, zaplatil málo. Byl-li v městě cech, musel řemeslník zaplatit vedle příjemného i přístupné. Pražští hrnčíři žádali roku 1488 od nového mistra přístupné 15 gr. bílých. V podmínkách k přijetí do cechu zároveň ustanovili, že kdo „pikart“ (v XV. až XVII. století Čeští bratři), ten nemá býti v cechu trpěn. Tato známka náboženské nesnášenlivosti se objevuje i u jiných a v různých dobách. V XV. a v první polovici XVI. století požadováno, aby k pořádku přístupující „přijímal tělo a krev pána Ježíše posvátně pod obojím způsobem, a v tom aby se skutečně okázal“. V statutech po r. 1562 obnovených nebo nově získaných se již neshledáváme s touto podmínkou. Jen kováři si ji uchovali ve starých artikulích z r. 1546 a v letech 1567 znovu stvrzených císařem Maxmiliánem. Brzy po příchodu Jesuitů do Prahy nechtívali zase vlašští stavitelé, v pražském cechu usazení, přijímat do učení hochy husitské.
Mistrovský kus
Uchazeč musel také udělat mistrovský kus, i když byl třeba již mistrem, avšak přicházel z místa, kde dosud nebyl cech. Jak to někdy dopadlo, píše Zikmund Winter: Roku 1550 uložili novoměstští hrnčíři příchozímu Adamovi obvyklou zkoušku (Hrnčíři dělali za mistrovský kus veliký hrnec, džbán a kachel. Mistrovský kus nebyl nařízen ve všech řemeslech). On však udělal kus, že „pachole, které se učí čtvrt léta, lépe udělá“, slovem, že „udělal nic k ničemuž“. Utekl se ke konšelům, vykládaje nezdar své zkoušky tím, že je churav na ty veliké kusy, že dělá kamna a jinde v království že je mistrem. Konšelé se v cechu přimluvili a mistři se bezpochyby obměkčili.
Rozumí se samo sebou, že za husitské revoluce prošlo všelicos, a tak mnozí mladší mistři se dostali do cechu, aniž dříve udělali mistrovský kus. To se nelíbilo starým mistrům, kteří onu bouřlivou dobu přečkali, a vymohli si, aby se kus zase dělal. Toho máme doklad u pražských zámečníků a ostrožníků: „někteří posadili jsú se za mistry neokázavše ruky své před svými staršími, umějí-li to řemeslo právě dělati, a o to jsú byli všicky mistři přišli před pány Starého Města; páni položili jim rok dobrotivý, aby se smluvili“.
V pozdějších stoletích nebylo již tak dbáno dovednosti a uchazeč se mohl vyplatit. V Ratiboři stačilo, když dal pánům v cechu dobrou svačinu a bečku piva. Taková svačina bývala někdy slavná, zvláště v den svátku patrona cechu. V ceších se vůbec rádi napili. Např. staroměstští mlynáři si vedli tak, že je páni konšelé r. 1613 zavolali na radnici a poručili jim, aby zanechali „takového nenáležitého pití, žraní, paketování den, dva, tři i třebas týden“.
Selské dcerky nežádoucí
Celkem byli řemeslníci v městě vítáni a měšťanství získávali poměrně bez zvláštních překážek (jen Židé byli z řemesel s výjimkou řeznictví vyloučeni), zvláště když se přiženili do rodiny usedlého již měšťana nebo ke vdově po takovém. Menší ochota se projevovala v některých dobách vůči selským lidem. Činily se jim značné překážky a žádalo se po nich vysoké příjemné. Měšťanům nebývalo po chuti ani to, že se vdávaly selské dcerky do města. V konšelských protokolech plzeňského archivu z r. 1593 čteme, jak se Plzeňští znamenitě usnesli proti selským děvčatům: „Poněvadž stav náš městský tudy k zlehčení přichází, že mnozí sousedé sedlské dcery do města za manželky, s nimi – jsouce sami lidé svobodní – se spřizňují, berou, protož aby se toho na budoucí čas nedálo; kdyžby sobě sedlskou dceru bráti chtěl, aby povinnen byl za vejhost sto kop gr. česk. dáti“.
Nejenom uchazeč mistrovství, ale i jeho nevěsta musela prokázat, že pochází z lože poctivého, neboť „pro ženu nepoctivou byl by ústrk všemu cechu“. Nepoctivost zplození byla vážnou zábranou a víme o případu kouřimského tovaryše kožišnického Vokurky, který se r. 1591 oženil, pány cechmistry na svatební veselí pozval, tito se dobře poměli, ale do cechu Vokurku nepřijali. Páni konšelé to schválili, neboť prý „sobě děvečku pancharta vzal“. Avšak Vokurka se nedal a napsal císaři. Uvedl, že panchartstvo nenese právní podstaty. Manželka jeho jest poctivá od mladosti, a že si ji vzal z lásky. Byla vychována šlechetně od poctivého člověka, měl ji jako vlastní a dokonce i řeči germanické čísti i psáti ji dal vyučit. Císař poručil, nemají-li nic jiného proti němu, aby ho přijali do cechu. Nevíme, zda páni poslechli.
Byly-li křtiny brzy po svatbě anebo šla-li panna nevěsta s robátkem k oltáři, měl kandidát misterství velmi špatnou posici. Uvedeme příklad: V Týnském chrámu v Praze byl oddáván roku 1567 mistr Šafránek takto řemeslem tkadlec. Bohužel nevěsta držela na loktech dítě, které se jí narodilo před svatbou. Nic nevadilo panu cechmistru, aby byl na svatbě hostem. Teprve po veselce se cech pozdvihl, Šafránkovi odebral čeleď, neboť se sevzdal „s ženou nepořádnou, která prve nikda muže neměla a děti měla“. Šafránek se pokoušel svoji ženu obhájit, že „co jest učinila, to učinila z křehkosti a mladosti těla svého“. Museli zasáhnout konšelé a teprve po roce byl mustru opět vrácen tovaryš.
Takových případů bylo by možno uvést ještě více. Právem možno říci, že usedlí řemeslníci byli základem blahobytu města. Za doby husitské nalezneme v trhových knihách zastoupeny v městech všechny řemeslné obory.
Z knihy Jaroslav Halík O starých plzeňských kamnářích, 1948
Obr. Ideální obraz kamen ke konci gotiky