„Na první schůzku po jmenování ministrem si pan Klempíř vyžádal ekonomická data a podklady k různým variantám případného osvobození skupin obyvatel či právnických osob od rozhlasového poplatku. Na základě těchto věcných argumentů viděl, že i osvobození menších skupin od placení poplatku může mít drastické dopady na fungování Českého rozhlasu.
Při jednání s ministrem Klempířem jsem zdůraznil, že koncesionářské poplatky stále považujeme za nejférovější způsob financování médií veřejné služby. Umožňují nejvyšší stupeň nezávislosti, protože jsou placený občany, nikoliv státem. Nejvyšší míry nezávislosti lze dosáhnout pouze, když je našim zákazníkem český občan, nikoliv politik. Zároveň je důležité připomenout, že je v ČR velmi vysoká platební morálka, poplatky platí velmi vysoké procento domácnosti a platí vždy jen jeden poplatek bez ohledu na to, kolik má domácnost členů. Nám se hlásí i senioři, kteří jsou za práci Českého rozhlasu vděční a dokonce nabízí, že nám budou platit i více, než je stanovená výše 55 korun. V tuto chvíli to ale neumožňuje zákon. Dále je třeba vzít v úvahu velmi vysoký dosah Českého rozhlasu – týdne zasáhneme až 40 % obyvatel a s důvěrou obyvatel jsme na tom ještě lépe – máme důvěru 59 %, stejně jako, například, prezident republiky.
Ze zkušenosti z jiných zemí také víme, že přechod na jiný způsob financování obvykle vede ke snížení nezávislosti na politické moci a snížení kvality a rozsahu služeb pro veřejnost. Ne jinak by to mohlo být u nás. Málokdo si také uvědomuje, že by financování ze státního rozpočtu znamenalo, že budou platit všichni obyvatelé, tedy i ti, kteří jsou teď osvobození, jako jsou například sociálně slabší občané.
Aktuálně na stole zatím není žádný konkrétní návrh řešení koncesionářských poplatků ze strany vlády. Proto se omezím na obecný komentář: Neměnil bych to, co funguje. Pokud by však vládní koalice zamýšlela úpravu stávajícího systému poplatků – například formou osvobození některých věkových skupin obyvatel či některých právnických osob (zdravotnická, sociální či třeba akademická a vzdělávací zařízení), pak jsem na takovou diskusi s cílem představit ekonomické i programové dopady takových změn připraven. Rad bych totiž upozornil na skutečnost, že by úpravy v platbách poplatků neměly zároveň být pro ČRo zničující. Je to instituce s úctyhodnou více než stoletou historií. Zaměstnáváme přes 1300 zaměstnanců, prostřednictvím externí spolupráce vytváříme pracovní příležitosti pro další tisíce autorů, interpretů, umělců. Ze zákona poskytujeme veřejnou službu prostřednictvím více než dvou desítek rozhlasových stanic, informujeme, vzděláváme, připravujeme obsah pro menšiny, pečujeme o kulturní dědictví, archivní fondy a jsme důležitým partnerem našich posluchačů v regionech. Podporujeme sociální, sportovní i akademickou sféru. To vše by bylo v ohrožení. A to vše kvůli 55 Kč měsíčně, o kterých víme z diskuzí s našimi posluchači, že je nikterak nezatěžují a že je za Rozhlas rádi zaplatí. Proto se stále dokola musím ptát, proč chce vláda měnit to, co v naší zemi funguje a co nám závidí i naši evropští kolegové?
Jsem proto překvapen slovy pana ministra z rozhovoru v deníku Blesk a jeho náhlou změnou názoru zejména proto, že je to člověk znalý kulturního a mediálního prostředí. Pokud pan ministr svoji změnu názoru argumentuje tím, že získal nová data a informace, moc rád bych se s takovými informacemi seznámil a měl možnost na základě faktů a dat o tématu věcně diskutovat. Pro Českou společnost a její kulturní dědictví je příliš mnoho ve hře, abychom zásadní rozhodnutí dělali náhle a bez patřičné odborné diskuze.“ (15.1.2026)