Yvona Novotná, Univerzita obrany
Severoatlantické aliance, založená dne 4. dubna 1949, tedy právě před 77 lety, prochází v současnosti velice komplikovaným obdobím, a to nejen v souvislosti s probíhajícími konflikty na Ukrajině či v oblasti Blízkého a Středního východu. Je velice těžké předvídat, kam bude směřovat další vývoj, respektive jak současné mezinárodní dění ovlivní budoucí směřování a existenci NATO. A právě v této situaci je namístě připomenout si nejdůležitější mezníky ve vývoji této organizace, která měla beze sporu velký vliv na mezinárodní politicko-bezpečnostní systém od poloviny dvacátém století do současnosti, a také roli, kterou Severoatlantická aliance v průběhu své dosavadní existence sehrála v otázkách zajišťování bezpečnosti a politické stability.
Severoatlantická aliance vznikla ve zmíněném roce 1949, tedy jen čtyři roky po skončení druhé světové války. Tehdejší svět se již nacházel na pokraji studené války; vznikalo jeho bipolární rozdělení na západní a východní část, kdy mezi těmito dvěma soupeřícími bloky rostlo napětí, nejistota a riziko válečného střetnutí, později i jaderného konfliktu. Západní státy proto hledaly způsob, jak společně zabránit další válečné konfrontaci. Výsledkem bylo založení této bezpečnostní organizace kolektivní obrany, jejíž fungování spočívá na základní myšlence: pokud bude napaden jeden členský stát či více států NATO, ostatní mu přijdou na pomoc. Tento princip kolektivní obrany je zakotven v článku 5 zakládající Washingtonské smlouvy a stal se základním pilířem fungování NATO. Podle tohoto dosud platného článkuje útok na jednoho člena NATO považován za útok na všechny.
K založení NATO přispělo několik poválečných skutečností. Za hlavní je považována tehdejší hrozba pro západní státy představovaná Sovětským svazem a jeho rozpínavostí včetně šíření komunismu. Za další důvody lze považovat snahu o zamezení opětovnému šíření a rozmachu nacionalismu a militarismu v Evropě, čemuž měla pomoci americká vojenská přítomnost v Evropě, a dále pak podpora evropské politické i vojenské integrace, mající zabránit šíření komunismu zejména ve státech západní Evropy. Vznik NATO tedy znamenal pro západní evropské státy zajištění jejich bezpečnosti včetně minimalizace bezpečnostních hrozeb a pro USA změnu v dosud praktikované zahraniční politice, tj. USA se odklonily od politiky izolacionalismu směrem ke kolektivní obraně a zadržování komunismu.
Na počátku svého fungování bylo NATO považováno spíše za politický závazek bránit Evropu a zajistit západním evropským státům bezpečnost a stabilitu v poválečném období rekonstrukce s cílem zabránit případným nepokojům a hrozícím politickým převratům. NATO se v prvé řadě zaměřilo na budování aliančních struktur včetně posilování svých vojenských schopností k odstrašení a obraně proti sovětské rozpínavosti.
.jpg)
Zpočátku byly komplikované i mezispojenecké vztahy, neboť Francie v té době nadále považovala Německo za potenciální hrozbu (Německo bylo od roku 1870 dle Francie hlavním agresorem ve třech evropských válkách). Ke zlepšení vzájemných francouzsko-německých vztahů došlo nejprve v ekonomické oblasti, kdy se Německo v roce 1952 stalo zakládajícím členem hospodářské organizace Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) společně s Francií, Itálií a zeměmi Beneluxu, tj. Nizozemím, Lucemburskem a Belgií. V roce 1954 vstoupila Spolková republika Německo do NATO. Od roku 1952, kdy se členy NATO stalo i Řecko a Turecko, bylo posíleno jižní křídlo Aliance, jejímž cílem bylo mimo jiné zvýšit stabilitu v oblasti Středomoří. Tím byla úspěšně praktikována zahraniční politika USA v podobě Trumanovy doktríny, ke které se přidaly právě Řecko a Turecko. Trumanova doktrína je také považována za počátek studené války a taktéž za jeden z impulzů pro založení NATO. Ačkoliv zakládající Washingtonská smlouva nebyla výslovně namířena proti Sovětskému svazu, ustanovení o kolektivní obraně s realizací Trumanovy doktríny byla evidentně orientována na Východ. Ke zhoršení vzájemných vztahů mezi západními spojenci a Sovětským svazem začalo docházet již po skončení druhé světové války, k čemuž přispěly například projev britského premiéra Winstona Churchilla v americkém Fultonu v roce 1946, dále pak komunistický převrat v Československu v roce 1948 podporovaný Sovětským svazem, následně blokáda Berlína trvající až do května 1949. Tyto události a ochota západních zemí společně čelit narůstajícímu vlivu Sovětského svazu vedly k založení Aliance.
Svoji klíčovou roli hrálo NATO hlavně v období studené války, během které se oba bloky snažily o udržování rovnováhy sil. Jako protiváha k NATO byl v roce 1955 osmi státy východního bloku založen vojenský pakt pod názvem Varšavská smlouva. Následující období je charakterizováno politikami jaderného odstrašování (americká koncepce MAD), mezinárodními politickými krizemi (povstání v Maďarsku v roce 1956, Suezská krize v roce 1956, Karibská krize v roce 1962), sovětskou intervencí v Československu v roce 1968 a zapojením USA do války ve Vietnamu. V roce 1966 na základě rozhodnutí tehdejšího prezidenta Charlese de Gaulla a jeho snahy o francouzskou vojenskou nezávislost na USA vystoupila Francie z vojenských struktur NATO, zůstala však v politické části. Do vojenských struktur se opět vrátila v roce 2009 za prezidenta Nicolase Sarkozyho, který naopak usiloval o zvýšení francouzského vlivu v rozhodovacích procedurách Aliance. Rozhodovací nezávislost si Francie ponechala v otázkách jaderných zbraní. Během 60. let 20. století nebyly ideální ani vztahy NATO s Evropským společenstvím (ES), které vzniklo v roce 1967 sloučením tří organizací ESUO, Evropského hospodářského společenství (EHS) a Euroatomu, neboť francouzské snahy o blokování členství Velké Británie v ES zamezovaly jakékoli efektivní spolupráci mezi NATO a ES.
Během 70. let 20. století v rámci bipolárního rozdělení světa došlo k uvolnění napětí tzv. détente, které vyvrcholilo v roce 1975 podpisem Závěrečného helsinského aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. NATO v tomto období přijalo pouze jednoho nového člena, Španělsko, a to po smrti vojenského diktátora Francisca Franca v roce 1975. Období détente probíhalo úspěšně díky politice německého ministra zahraničí Willyho Brandta, který nastoupil do funkce v roce 1966 a propagoval tzv. ostpolitik, spočívající v navazování kontaktů se Sovětským svazem i východním Německem s cílem zlepšit vzájemné vztahy. Dále je nutno zmínit další významnou skutečnost, která uvolnila mezinárodní napětí, a to tzv. Harmelovu doktrínu. Tuto doktrínu vypracoval koncem 60. let 20. století belgický ministr zahraničních věcí Pierre Harmel a pojednávala nejen o posílení obranného charakteru NATO, ale také vybízela ke zlepšení diplomatických vztahů Aliance se státy Varšavské smlouvy.
I po skončení studené války mělo NATO velký význam. Přestože došlo k velkým změnám v rámci mezinárodního systému, Aliance neztratila svou relevanci. Naopak přizpůsobila se novým změnám, mezi které lze zařadit vojenské či nevojenské mezinárodní hrozby, terorismus, kybernetické útoky, regionální konflikty a jiné. Po rozpadu Sovětského svazu a Varšavské smlouvy v roce 1991 vstoupilo NATO do nové éry. Během následujících let docházelo ke zlepšení vztahů NATO s Ruskem jakožto nástupnickým státem Sovětského svazu, kterého NATO vnímalo jako svého partnera až do roku 2014. V roce 1991 zveřejnilo NATO strategickou koncepci, pojednávající o nových změnách v rámci mezinárodního společenství a strategického prostředí, jako byly například znovusjednocení Německa, nezávislost pobaltských států či občanská válka v Jugoslávii a její rozpad nebo první válka v Perském zálivu (obsazení Kuvajtu Saddámem Husajnem). V rámci rozšíření partnerských programů s dalšími zeměmi vznikla v roce 1991 Severoatlantická rada pro spolupráci (NACC) s cílem podpořit bezpečnostní dialog a spolupráci mezi Aliancí a státy bývalé Varšavské smlouvy. NACC se stala předchůdkyní pozdějšího Partnerství pro mír (Partnership for Peace) z roku 1994, které ještě více podpořilo vojenskou a politickou spolupráci mezi NATO a postsovětskými zeměmi. NACC se tak stala hlavním nástrojem komunikace mezi Aliancí a bývalými východními státy, snížila napětí po studené válce a vytvořila prostor pro budoucí širší integraci bývalých států východního bloku do evropských bezpečnostních struktur.
Důležitým momentem pro naši zemi byl rok 1999, kdy se Česká republika společně s Maďarskem a Polskem staly členy NATO. Tím tyto země získaly nejen větší bezpečnostní záruky, ale také možnost podílet se na mezinárodních misích, spolupracovat s dalšími státy, získaly politické ukotvení na Západě (definitivní odklon od vlivu bývalého Sovětského svazu) a též příležitost modernizovat svoji armádu.
Zlatá éra spolupráce mezi Východem a Západem trvala od roku 1991 téměř přes dvě dekády, kdy NATO a Rusko přešly od uvolnění napětí ke skutečnému partnerství. I po válce v Kosovu v roce 1999 se obě strany zaměřovaly spíše než na konfrontaci na efektivní spolupráci. Rada NATO-Rusko byla zřízena v roce 2002 jako mechanismus pro konzultace, budování konsenzu, spolupráci, společné rozhodování a akci. Zásadní zlom ve vzájemných vztazích přišel v roce 2014, kdy Rusko anektovalo Krym. Kooperativní vztahy mezi NATO a Ruskem byly narušeny, NATO přerušilo praktickou spolupráci s Ruskem a začalo posilovat svoji vojenskou přítomnost ve východní Evropě. K dalšímu výraznému zhoršení vzájemných vztahů došlo v roce 2022 po vypuknutí války na Ukrajině, kdy se vztahy mezi NATO a Ruskem dostaly na nejhorší úroveň od konce studené války.
V současné době čelí NATO novým požadavkům politiky odstrašování a rozsáhlých obranných operací, které musí navazovat na rychle se vyvíjející technologické, politické či sociální podmínky 21. století. Záměr členských států Aliance a jejich kolektivní vůle (rozhodovací procesy probíhají na základě konsenzu všech členských států Aliance) jsou stanoveny v politických a vojenských dokumentech Aliance a formují bezpečnostní opatření jednotlivých členů. Dnes má NATO 32 členů, jako poslední přistoupily v roce 2023 Finsko a o rok později Švédsko. Avšak mezi některými členy přetrvává napětí, například mezi Tureckem a Řeckem, kdy Turecko se snaží v některých oblastech udržet si svoji nezávislost včetně užšího vztahu s Ruskem. Nejdůležitějším partnerem pro NATO nadále zůstává EU. Jejich vzájemná spolupráce staví na komplementárním přístupu a zahrnuje oblasti spolupráce jako bezpečnost a obrana evropského kontinentu, koordinace společných vojenských aktivit včetně sdílení informací, společné reakce na konflikty (například na Balkáně, Ukrajině), spolupráce v oblasti kybernetické bezpečnosti a v boji proti terorismu. Mezi základní právní rámce vzájemné spolupráce patří tzv. Berlín Plus dohody z roku 2002, které umožňují EU využívat kapacity NATO pro své mise, a dřívější společná prohlášení o posílení vzájemné spolupráce z roku 2018. EU tak poskytuje Alianci ekonomickou sílu a diplomatické schopnosti pro úspěšný rozvoj komplexního přístupu NATO ke konvenčním i nekonvenčním hrozbám. Mezi významná mimoevropská partnerství patří spolupráce NATO s Japonskem či Jižní Koreou.
NATO slaví 77. výročí své existence a lze konstatovat, že je to jedna z nejdéle existujících aliancí v historii obranných organizací. NATO dnes neznamená jen armádu a zbraně, nýbrž velký důraz kladena vzájemnou spolupráci, prevenci konfliktů a vzájemnou pomoc v krizových situacích i při přírodních katastrofách. Právě tato schopnost vzájemně spolupracovat a nalézat konsenzus při rozhodování je jedním z důvodů, proč Aliance funguje už více než 70 let. Výročí založení NATO nám tak připomíná, že bezpečnost není samozřejmost, ale je výsledkem dlouhodobé spolupráce, důvěry a ochoty stát při sobě v nejrůznějších časech a připravenost bránit společné hodnoty. (4.4.2026)