Vývoj elektrotechniky a energetiky a lidská společnost

Ohlédneme-li se o 200 let dozadu, vidíme ve světě technický a hospodářský rozmach, jaký nemá obdoby v dějinách. Lidstvo se dostalo v této době do zvláštní historicky jedinečné situace, charakterizované takřka lavinovitým rozvojem vědy a techniky. Je to jako záblesk světla v temnotách trvajících předtím po tisíciletí. S intenzitou světla stoupá i historická odpovědnost techniků, kteří jsou tvůrci a ovladateli nejmocnější zbraně, kterou má člověk v boji s přírodou. V dialektické souvislosti s vývojem technickohospodářským se vyvíjeli i společenské vztahy mezi lidmi a třídami.

Člověk – konstruktér byl překvapen velkými počátečními úspěchy a nyní právem plánuje odvážné technické a hospodářské perspektivy, do budoucnosti. Zná hranice možnosti techniky, ale ví také, že se tyto možnosti budou stále rozšiřovat.

Dnešní věda a technika ovšem nespadla s nebe. Člověk se k ní dopracoval po mnoha pokusech a nezdarech. Přitom historie elektrotechniky je kratší než historie jiných technických oborů.

Starověk sice již před tisíciletími znal a používal schopnosti magnetů přitahovat železné předměty. Pilnius píše o „černém kameni“, jenž přitahuje hřebíky sandálů pastýře Magnese. Řecký filozof Falés popisuje jevy magnetické i elektrostatické. Číňané rovněž již před naším letopočtem sestrojili kompas; Indové vytahovali magnetem železné hroty šípů z ran. Avšak všechny tyto vědomosti byly empirické a nesoustavné. Lidé ani neznali souvislost mezi účinky třeného jantaru, bleskem a rejnokem elektrickým.

Vědecké poznání začalo prosvěcovat temnoty teprve, když kolem roku 1600 Gilbert vydal první vědecké dílo o magnetismu. Za padesát let na to se objevuje již třecí elektrika, určují se dva druhy elektřiny, objasňují se zákony působení nabitých částic. Objevuje se souvislost těchto jevů s bleskem, Lomonosov tvoří teorii atmosférické elektřiny a Coulomb formuje elektrostatické jevy kvantitativně. Na přelomu 18. a 19. století přichází Galvani a Volta a poznávají se chemické, tepelné, světelné i magnetické účinky elektrického proudu. Řady badatelů se rozmnožují. Roku 1820 tvoří Ampér teorii magnetismu, nato Ohm a Kirchhoff dále zdokonalují kvantitativní poznatky o elektrickém proudu. Objevuje se první elektromagnetický měřicí přístroj. Již po roce 1830 se objevuje telegraf, galvanoplastika, později elektrická žárovka a telefon. Faraday roku 1831 tvoří svým objevem elektromagnetické indukce základ k novým aplikacím. Vznikají první motory a generátory. Do roku 1870 však hlavním zdrojem proudu zůstávají galvanické články. Pak přichází rychlý rozvoj konstrukcí generátorů a transformátorů, a tím nástup elektřiny do průmyslové energetiky. Vznikají rozvodné systémy, napětí se stále zvyšuje. Od prvních stejnosměrných soustav se brzo přechází na soustavy střídavé. Elektrizují se výtahy, jeřáby, transport, svařování a ohřev.

Mezitím formuje Maxwell teoretické poznatky v ucelenou soustavu. Úspěchy vědy umožňují vznik bezdrátové telegrafie, u jejíhož zrodu stáli Herz, Popov a Marconi. První radiopřijímač se objevuje již roku 1890. Převrat v bezdrátovém přenosu zpráv přináší elektronka zásluhou Fleminga.

Tak se elektrotechnika v rámci celé techniky vyvíjela v průběhu historie z počátečních tápavých náznaků až k dnešní mocnosti vše ovládající, z počátečního úzkého praménku, který klopýtal přes kameny a ztrácel se v trávě, až po dnešní veletok. Dnes už téměř nelze vytknout tak významná jména jako v minulosti, neboť na pokrocích techniky se účastní celé armády vědců.

Ještě v roce 1815 byly nejrychlejšími dopravními prostředky koně a plachetní lodě. Časy Dobrovského se v tomto směru nelišily od časů faraonů. O sto let později byla již země opředena technicky vysoce rozvinutou sítí dopravní i telekomunikační. K obrovským kvalitativním změnám v rozvoji výrobních sil, které přinesla průmyslová revoluce, přistupují stále nové a nové. V dnešní době je hlavním rysem průmyslového rozvoje rozsáhlá mechanizace a automatizace výrobních pochodů, jimiž se přenáší fyzická i řídicí činnost z člověka na mechanismy. Stroje zbavují člověka nejen tělesné, ale i duševní práce. Tento směr vyvolává k životu celé nové odvětví výroby servomechanismů, navazující na dnešní slaboproudý průmysl. Objevila se i nová věda kybernetika, jakožto jeho vědní základ. Zároveň se nepřetržitě geometrickou řadou zvyšuje potřeba elektrické energie, což vynucuje revoluční změny v metodách jejího získání, rozvodu a zpracování.

Je nesnadné odhadnout tempo dalšího technického a hospodářského rozvoje. Vědecké a technické poznatky se stále rozmnožují a každý z nich je odrazovým můstkem poznatků nových. Jsou obrovské rezervy v dosud zaostalých národech, které teprve začínají budovat svoji vědu a techniku. Vzrůst obyvatelstva na zeměkouli si vynutí radikální řešení některých aktuálních problémů, pokud jde o hospodaření se základními statky získávanými z přírody (potraviny, energie, voda atd.).

Je zajímavé promítnout si budoucnost světového hospodářství o 50 let dopředu. Především pevně věříme, že zodpovědní státníci světových mocností naleznou rádi či neradi cestu k dorozumění, a že mírovým silám se podaří zabránit třetí světové válce, spojené s použitím strašlivých zbraní. Nevěříme, že válka je nutná. Považujeme ji za nemoc nevyzrálého člověčenstva, proti které lze nalézt obranu, tak jako ji lidé našli proti černému moru, neštovicím a malárii.

Odhaduje se, že v roce 2000 bude na zeměkouli přes 4 miliardy lidí, v roce 2050 asi 6 miliard. V počátcích lidské historie trvalo 2000 let, nežli se počet lidí zdvojnásobil. Tento interval se postupně zmenšoval a poslední zdvojnásobení jsme zaznamenali v době od roku 1850 do roku 1950. Další zdvojnásobení se podle očekávání dosáhne asi za 50 let. Přitom lze s jistotou soudit, že v počtu obyvatelstva nastane podstatný přesun k barevným rasám. V roce 2000 budou na zemi asi polovinu obyvatelstva tvořit Indové a Číňané. Sovětští i západní odborníci již vypočítali, že obživa 5 až 6 miliard na zeměkouli nebude klást nepřekonatelné obtíže, i když nedojde k žádným revolučním objevům, pokud jde o technologii rostlinné a živočišné produkce. Stačí jen na celé zemi použít těch technických vymožeností, které jsou lidstvu známy, ale používají se na malém dílu země. Vždyť z 350 milionů rodin, které pracují v zemědělství, používá 250 milionů stále ještě nejprimitivnějších nástrojů jako je dřevěný pluh a živočišný potah, které známe již ze starých egyptských a babylonských zobrazení na kamenech. Miliony našich bratří na zeměkouli pracují do úpadu jen proto, že jejich společenský řád je nevedl k využití jakýchkoliv vymožeností techniky a jejich pracovní metody jsou o celá staletí zaostalé. Uvažme, že z celkového množství vody, které lidstvu spadne s oblohy za rok, asi 30 bilionů m³, se jen asi 3 % používají k umělému zavodňování, kdežto zbytek odtéká bez užitku pro rostlinné hospodářství. Je zajímavé, že postupující racionalizace ve světovém zemědělství přinese nejen relativní, ale i absolutní zmenšování počtu lidí pracujících zemědělství. Sovětský svaz odčerpal v průběhu své industrializace nejméně 30 milionů pracovních sil ze zemědělství pro ostatní hospodářské sektory; stejný vývoj se jeví i v nejvyspělejších kapitalistických zemích. Dnes se odhaduje, že na celém světě pracuje asi 1 miliarda lidí, z toho 60 % v zemědělství, 20 % v průmyslu a zbytek v dopravě, obchodu, správě a jiných službách. Očekává se takový vývoj, že veškerý přírůstek pracovních sil ve světovém hospodářství bude nasazen mimo zemědělství, takže v roce 2000 by bylo v zemědělství opět 600 milionů pracujících, avšak v průmyslu a službách 1,4 miliardy. Je samozřejmé, že to předpokládá podstatné stoupnutí produktivity práce v zemědělství.

Tento vývoj s využitím nejmodernější techniky si ovšem také vyžádá obrovskou potřebu techniků a inženýrů. Odhaduje se, že v roce 2000 bude svět potřebovat 10 až 15 milionů inženýrů. S grandiózním úkolem opatřit je a vychovat se podle mínění západních odborníků dosud úspěšně vypořádává pouze Sovětský svaz a Čína, zatím co v západních zemích se u mládeže jeví spíše odklon od namáhavého technického studia a odborníci z USA jedou nyní studovat sovětské školství.

Také potřeba energie ve světě bude stoupat a to rychle ji než ostatní hrubá produkce. V roce 1950 odebralo lidstvo surové energie z přírody celkem přes 20 bilionů kWh. Z toho bylo 25 % v černém uhlí, 4 % ve hnědém uhlí, 26 % v naftě, 11 % v zemním plynu a necelá 2 % ve vodní energii. Celkový roční přírůstek činí teď asi 4 %. Podle toho stoupne potřeba energie do roku 2000 asi na sedminásobek. Přitom 71% surové energie se spotřebuje pro tepelné účely, 29 % pro pohon. Zásoby fosilních paliv se hrozivě vyčerpávají. Kdyby potřeba surové energie podržela svoji nynější výši, vystačily by přes 1000 let. Avšak počítáme-li s uvedeným stoupáním o 4 % ročně, redukuje se tato doba již jen na desítky let.

Tato čísla budou jistě zpřesněna a opravena geologickým průzkumem, přesto však jasně ukazují nepříznivou tendenci rozšiřování disproporce mezi zdroji a spotřebou energie. K tomu přistupuje okolnost, že těžba uhlí se přesunuje do obtížnějších lokalit, vytěžené uhlí bude postupně stále dražší a méně kvalitní; proto je pro lidstvo životně důležitá otázka využití jaderné energie. Zásoby uranu jsou 23krát větší než zásoby uhlí. Z celkových zásob fosilních a jaderných paliv činí atomová energie 95 %. Jejím využitím může krýt lidstvo potřebu energie zhruba 300 let. Předpokládá se, že v roce 2050, tedy za 100 let, bude již jaderná energie krýt nejméně 60 % veškeré potřeby energie, uhlí asi 25 % a ostatní zdroje 15 %.

Již na konferenci v Ženevě v roce 1956 prohlásili někteří delegáti, zvláště i předseda indický učenec Bhabha, že bude možno v budoucnu získat energii skládáním jader lehkých prvků. Tento fyzikální pochod je i ve stálicích takřka výlučně zdrojem energie. Je to zdroj mimořádně vydatný, neboť úplná přeměna jednoho kilogramu vodíku na helium uvolní 200 milionů kWh. Zatím mohou takové reakce ve velkém měřítku probíhat jen v nitru stálic, kde jsou teploty řádu stovek milionů stupňů. Víme však, že Sovětský svaz i západní laboratoře od té doby provedly úspěšné počáteční pokusy s realizací řízené termonukleární reakce. Až bude tento problém úspěšně prakticky vyřešen, bude možno získat z moře zásobu energie odpovídající asi 10 000 kvadrilionů tun uhlí, takže vyčerpání energetických zdrojů se oddálí do nedohledně vzdálené budoucnosti.

Zkoumají se také jiné možnosti získání energie z přírody, jako například využití zemského tepla, slunečního tepla, větru, přílivu a palivových článků, které by měnily chemickou energii přímo v elektrickou. Zatím se však nejeví vyhlídky, že by tyto zdroje mohly účinně zasáhnout do celkové energetické bilance.

Pokud jde o elektrickou energii, činila v roce 1954 spotřeba v celém světě asi 1400 miliard kWh. Počítáme-li s jejím ročním vzestupem o 7%, stoupne do roku 2000 na dvacetinásobek. Vztaženo na jednoho obyvatele by to znamenalo zvýšení z 550 kWh ročně v roce 1954 na 6700 v roce 2000. To znamená, že světový průměr bude vyšší, než je dnes u nejvyspělejších států. Tyto perspektivy se zdají být fantastické. Avšak výroba množství energie musí vždy stoupat rychleji, než celková průmyslová produkce. Zavádění nové techniky, intenzifikace výrobních prostředků, mechanizace a automatizace vedou přece zákonitě k větší specifické spotřebě elektřiny na vyrobenou jednotku.

Ať již jsou odhady budoucího osídlení naší planety jakkoliv nepřesné, je jisté, že rodící se nová pokolení budou žádat zajištění a stálé rozmnožování svých hmotných a kulturních potřeb. Budou to žádat plným právem, neboť nikoliv příroda, nýbrž neúčelná a nehospodárná organizace lidské společnosti zaviňovala, že lidé byli a dosud jsou na mnoha místech udržováni v zaostalosti a bídě. Před naší generací je tedy úkol nejen tvořit novou vědu a techniku, ale roznášet obě i do končin, kde si je lidé dosud v potřebné míře neosvojili.

Máme všechny předpoklady pro zvládnutí tohoto velkého úkolu. Vědecké poznání jde rychle kupředu a není omezeno žádnými absolutními hranicemi. Vědecká práce přerůstá z dřívějších individuálních způsobů ke stále kolektivnějším metodám a rozmnožující se vědecké výsledky jsou odrazovým můstkem pro další výzkumy. Přitom doba mezi vědeckým objevem a jeho technickým využitím se neustále zkracuje. Mezi objevem indukčního zákona a sestrojením prvního generátoru byla celá generace. Mezi objevem štěpení těžkých jader a jeho prvním použitím -  bohužel vojenským – neuplynulo však ani 7 let. Vývoj půjde tedy i dále určitě rychle kupředu, i když obrovský rozvoj techniky a stupeň využití přírodních zdrojů přináší nové problémy, s nimiž dosud člověk zápolit nemusel. Již nyní například se objevuje v některých vyspělých státech nedostatek vody – zvláště čisté, objevuje se problém radioaktivity v ovzduší, některé suroviny dobýváme z přírody stále obtížněji atd.

První technická revoluce vznikla, když lidé zařadili do výrobního pochodu parní stroje a obráběcí stroje. Parní stroj byl prvním zdrojem mechanické energie nezávislým na místě, tak jako byla předtím mlýnská kola. Obráběcí stroj zásoboval fyzickou sílu člověka, urychloval a zpřesňoval jeho práci. Za sto let nato, na počátku tohoto století, vidíme novou revoluci v průmyslu, tentokráte elektrotechnickou. Elektrotechnika dále zmnohonásobila možnosti pracovních strojů s tím, že umožnila individuální elektrický pohon, vyřešila otázku světla, transportu, přinesla nové řešení problémů elektrotepelných a elektrochemických na vyšší technické úrovni, vnikla do domácnosti a tím do soukromí člověka. Profesor List vtipně řekl, že elektřina provází lidi po celé životní pouti, neboť mnoho dětí uzří ze světla nejprve paprsek žárovky a mnoho lidí sprovodí ze světa žeh elektrické pece.

Její význam pro člověka je nesmírný. Je universální energií – lze ji snadno a dokonale ovladatelným způsobem měnit na všechny ostatní druhy energie. Vysoké napětí a rozvodné soustavy umožnily soustředění výroby energie i její hospodárnou distribuci. Tím teprve se umožnilo dokonalé využití koncentrovaných zdrojů energie, obsažené jak ve vodních tocích, tak i v uhelných pánvích. Pomocí elektřiny vyrábíme měď, hliník, hořčík, rafinujeme ocel a jiné kovy, vyrábíme karbid. Elektřina pohání stroje od těžkých válcovacích stolic až po dětský elektrický váleček k radosti dětí i tatínků, pohání podzemní dráhu i oceánský parník. Svítí na majáku, v divadle i v kapesní svítilně, v mrazírně vyrábí zimu, prosvěcuje živé lidské tělo, v domácnosti vaří, pere, žehlí, chladí, léčí, přináší člověku zprávy slyšitelné i viditelné. Spojuje se světem odlehlou samotu i polární výpravu. Řídí velkoletadlo ve tmě a mlhách.

Vývoj elektrotechniky působil samozřejmě i na jiné úseky techniky, zvláště na strojírenství, stavební inženýrství, metalurgii i rolnictví. Ona svou možností dálkově ovládaného individuálního pohonu umožnila stavbu složitých strojů a mechanismů, s dokonale členěnými a navzájem automaticky koordinovanými pohyby.

Je třeba si uvědomit, že její univerzálnost má svoje principiální fyzikální důvody. Fyzikální základ elektrotechniky je velmi široký – je to vlastně technika polí magnetického a elektrického, využívá jejich působení na nejlehčí dosud známé hmotné elementy přírody – na elektrony, takže touto cestou může člověk dosáhnout všestrannosti a proměnlivosti využití a také obrovské rychlosti působení účinků, jejich změn a dělení. S tím právě souvisí variabilnost a ovladatelnost všech jevů. S tím souvisí také možnost energetické koncentrace v malé hmotě a prostoru. Úspěchy, kterých již dnes dosáhla automatizace a ještě větší její vyhlídky do budoucnosti, mají zajisté kořen v podobnosti mezi pochody nervové soustavy člověka a soustavy elektrických vodičů. Vždyť nerv je konstruován jako koncentrický kabel, jímž prochází vysokofrekvenční proudy.

Elektrotechnik tedy pracuje s ideálními a ochotnými pomocníky, jako jsou elektrony a využívá jejich mimořádné rychlosti a lehkosti. Tím se usnadňuje hospodaření s energií i její transport, sdělování a ovládání na dálku.

Prozatím jsme mluvili o technice jako technici. Brali jsme techniku jako danou, samozřejmou.

Avšak význam techniky pro život člověka – jednotlivce, i pro celé společenství stoupá tak, že si musíme položit otázku, jaká je historická úloha techniky, jak technika ovlivňuje životní podmínky člověka, jaký je její cíl a k čemu směřuje. Má také záporné stránky a jak se jim vyhnout?

Podívejme se na vývoj techniky ve vztahu k člověku. Člověk je nadán schopnostmi duševními a fyzickými, má své touhy a potřeby, bojuje s přírodou i okolím o potravu, obydlí, oděv – chce rozptýlení, kulturu, zábavu. Oproti zvířatům jeho smysly a pudy již zakrněly, vyrůstá pomalu a není od přírody chráněn proti nepohodě, nemocem a jiným nebezpečím. Po dlouhá staletí vývoje bojoval s přírodou o bytí a nebytí a dlouho uměl využívat v tomto boji jen takových přírodních darů a takových výrobních pochodů, které si osvojil tápáním, zkoušením, empirií a to přímo v samotném pracovním procesu. Teprve asi před 400 lety začal rozvíjet techniku na vědeckém základě. Otvíral oči zprvu nesměle a pomalu, jakoby se bál vykročit po cestě, jež se před jeho zraky otvírala. Ani si neuvědomoval převratné důsledky svých počátečních technických úspěchů. Pomalu se odpoutával od naprosté závislosti na přírodních jevech, počítaje v to hmotnou přírodu i zákonitosti společenského života. Tím získával postupně schopnost hledat a odhalovat tajemství přírody. Po počátečních nezdarech fantazií alchymistů a lékařů byl přiveden k pracnému a důslednému, materialistickému zkoumání přírody. Změny výrobních vztahů mu pak umožnily k tvůrčí síle přidat ještě pracovní schopnosti rukou lidských mas a teprve spojením obou těchto činností vznikla technika a výroba v té formě, jak je nám dnes samozřejmá.

Že naopak požadavky techniky opět zpětně urychlují rozvoj vědy, potvrdil již Engels v jednom ze svých dopisů, kdy řekl: „Věda je ve velké míře závislá na stavu a potřebách techniky. Má-li společnost technickou potřebu, pohání to vývoj vědy více než deset universit, celá hydrostatika byla vyvolána v život potřebou regulace horských bystřin v Itálii v 16. a 17. století. O elektřině jsme se dozvěděli něco rozumného teprve tehdy, když byla objevena její technická upotřebitelnost“.

Ponechme stranou i otázku, proč tento vývoj byl na zeměkouli velmi nepravidelný a soustředil se převážně na evropské národy. Je nesporné, že i v lůně starých kultur – čínské a indické – zrály podmínky pro pozdější rozvoj přírodních věd. Po nich sehrálo svoji historickou úlohu v přípravě vědecké revoluce i Řecko a Řím. Výchozí postavení se však vybojovalo teprve v novověku, zejména v období renesance. Ve středověku se považovala věda za součást náboženství, vzdělanci rozeznávali jen jednotnou oblast duševní činnosti člověka, zahrnující náboženství i vědu. Toto spojení se však brzy ukázalo jako neúnosné, jako brzda vědeckého poznání a pokrokoví myslitelé postupně uvolnili vědu z této vázanosti. Teprve od těchto dob člověk nejsa poután pověrou a tmářstvím odrazil od starých břehů a začal vnikat do hlubin tajemství přírody. Namísto dosavadního fatalismu nastoupil cílevědomý boj o poznání a jeho praktické využití.

Nutným předpokladem i následkem rozvíjení přírodních věd a techniky byl odklon od dřívějšího idealistického základu všech filosofií k materialistickému myšlení. Hodnocení významu techniky pro lidstvo procházelo různými etapami vývoje.

I dnes jsou názory na techniku na zeměkouli rozmanité. V socialistické světové soustavě je názor jednotný a jasný. My považujeme techniku za důležitý a rozhodující faktor při výstavbě socialistického hospodářství. Maximální úroveň techniky na nejširší hospodářské základně je nezbytnou podmínkou nepřetržitého stoupání hmotné i kulturní úrovně, je také nejúčinnějším spojencem politického úsilí, směřujícího k povznesení zaostalých národů.

Hledáme vývojové zákony, na jejichž základě technika vznikla a může se dále rozvíjet k prospěchu společnosti. Původně vznikla technika jako pomocný prostředek, jako nástroj, který zmnožuje úspěchy člověka v boji s přírodou a využívá jeho schopností organizovat se ke společenské práci.

Jsme si vědomi, že i v marx-leninské filozofii se historický smysl techniky a její význam, jakožto činitelé společenského bytí a vědomí, stále zkoumá a vytváří. Je to pochopitelné vzhledem k revolučním změnám, k nimž stále dochází ve vztazích techniky k životu lidí. Technika nutně vystupuje do politických vztahů mezi lidmi. Sama o sobě nic nevyřeší, ale také nic nezaviní.

My technici se považujeme za povolané beze zbytku vyřešit a zodpovědět problém techniky, zde nám musí pomoci ekonomové a filozofové. Tolik je jisté, že řešení kladných neb záporných stránek techniky nelze hledat jen v technice samotné, ale v organizaci společnosti.

Společenský řád zodpovídá za to, stane-li se technika spojencem člověka ve snaze osvobodit jej od nelidské dřiny a bídy, od nelítostné tvrdosti existenčního boje a od nebezpečí, jež mu přináší příroda i lidská společnost, nebo na druhé straně, stane-li se technika a práce vůbec jen prostředkem k zvýšení obchodního obratu podniku a trvalým nebezpečím nezaměstnanosti. Společenský řád může umožnit, že si stamiliony zaostalých lidí osvojují nové výrobní metody a vysvobozují se z dřiny a hladu, jako je tomu v Číně, nebo naopak může umožnit zneužití techniky k většímu vykořisťování pracujících v koloniích.

Mluvíme zde o vědě a technice v úzké souvislosti. Je ovšem jasné, že mezi oběma je zásadní kvalitativní rozdíl. Technika má zcela jiný konečný cíl nežli vědy, o které se opírá, jako je fyzika a chemie, i když samozřejmě i vědci nejraději poznávají to, co je potřebné. Ve vědě jde o to poznat, vědět. Technice jde o to vytvořit, vystavět, posloužit. Technika potřebuje vědomosti, nikoliv pro vědění samotné, ale pro svůj vlastní účel, který je vždy ekonomický. Technik nemusí vše vědět, ale zato musí svůj problém dořešit až do konce, technické zařízení musí fungovat a sloužit. Přitom ovšem má věda na úroveň techniky podstatný vliv. Budujeme-li hospodářství na základě nejvyšší techniky, pak musíme současně budovat techniku na základě nejvyšší vědy.

Podívejme se ještě na jinou stránku působení techniky na člověka. Toto působený vyplývá z měnícího se postavení jednotlivce ve výrobním procesu. V průběhu vývoje lidstva se jeho život a výroba trvale zespolečenšťuje. Výroba sama dnes rozděluje takřka do krajnosti pracovní úkoly na jednotlivce. Vytváří nespočetné výrobní vztahy mezi jednotlivými skupinami pracujících důslednou dělnou práce. Ovšem díky tomu může mít u nás rolník vymoženosti, o nichž se středověkým velmožům ani nesnilo. Žádný z nich nemohl být za 3 hodiny z Prahy v Moskvě nebo sedět v Praze a mluvit s přítelem v Austrálii. Ale nejen výroba, nýbrž i soukromý život se zespolečenšťuje. Co se děje dnes u nás, ví zítra celý svět. Dopravní a telekomunikační prostředky zpevnily vazby jednotlivých hospodářských oblastí. Kulturní a vědecké styky zintenzivňují spolužití jednotlivých oblastí zeměkoule. Celá země je dnes „technicky“ podstatně menší, než bylo před tisíci lety naše svatováclavské knížectví. Všechny podstatné problémy jsou problémy světovými. Není žádné jen trochu významnější události, která by se nás netýkala, i když k ní došlo dvacet tisíc kilometrů od nás. Bombardování tuniské vesnice vzrušuje i prosté lidi u nás, stejně jako výsledek presidentských voleb v Americe. Telekomunikační síť, obepínající zeměkouli jako dokonalá nervová soustava, spojuje všechny díly obydleného světa, takže každý pocit bolesti, každé nebezpečí, i když je akutní na jednom místě, vyvolává zájem a odezvu ještě týž den na všech politicky citlivých místech světa.

Je jasné, že hospodářský vývoj i celá dnešní úroveň výrobních sil nemůže být bez vlivu na utváření povahy člověka. Nejde jen o biologické působení, ale o to, že člověk je prostě nucen žít v kolektivu, dělit se s ním o svou práci, i o její výsledky. Tato nutnost vyrůstá přímo z jeho vnitřních potřeb. Kolektivní spolužití je nezbytné pro zvyšování produktivity práce a přináší celku, a tím i jednotlivci mnohem plnější uspokojení jeho hmotných i kulturních požadavků. Nutnost kolektivně organizovaného života však také formuje člověka, vtiskuje mu vědomí sounáležitosti, vědomí, že pracovat ve spravedlivě organizované společnosti, žít v ní, je nakonec i pro jednotlivce prospěšné a nezbytné. Formuje se jeho vědomí sociální. Vytváří se tak zákonitě vyšší forma kolektivního vědomí, jeho kvalitativní stupeň duševního vývoje člověka.

Takový vnitřní vývoj člověka je nutným základem socialistické organizace společnosti, současně však je také bezpečnou zárukou konečného úspěchu této organizace.

V procesu působení techniky na člověka se i elektrotechnika uplatňuje vynikající měrou a speciálním způsobem. Vyplývá to z její široké základny, z její univerzality. Je schopna ovlivnit nebo nahradit každý lidský úkon, ať k němu potřebujeme sílu, obratnost, či kombinační schopnosti. Již před válkou v bývalé společnosti byl patrný kolektivizující vliv elektřiny. Vznikl pojem všeužitečnosti, který nutil podřídit zájmy jednotlivců zájmům celku. Elektrizace slučuje lidi a sdružuje je do větších celků a tím i k větším specifickým výkonům. Tlak na produktivitu práce se projevuje mezinárodním zespolečenšťováním výroby energie přes hranice států, patřících i k různým společenským soustavám. Elektřina se prosadila i jako mimořádný kulturní činitel a to zvláště na venkově. Přiblížila kulturu velkoměsta venkovu a pomáhá úspěšně řešit problém útěku lidí od zemědělské práce do měst. A všichni víme, že tyto možnosti zdaleka nejsou ještě využity. V souhrnu lze říci, že elektrotechnika spojuje a zmenšuje svět.

Technika tedy zasahuje hluboko nejen do hospodářství, ale i do procesu převýchovy člověka a tím důležitější je historická úloha dnešních techniků. Jim nestačí jen obratně vykonávat své zaměstnání. Je třeba hledat jeho smysl, ujasnit si vztah své práce k společenskému dění a zaměřit ji tak, aby jejich dílo přinášelo lidstvu chléb a kulturu a nikoliv rozvrat a záhubu. Musíme hledat naplnění obou základních postulátů technické práce, kterými jsou tvořivá osobní iniciativa a upřímná a oddaná služba společnosti. Iniciativa a současně kázeň – to musí charakterizovat práci inženýra.

V našem hospodářském životě platí totiž nyní již samozřejmá zásada, že prospěch společnosti musí mít vždy přednost před rentabilitou malého celku, před prospěchem jednotlivce. To je jeden z nejdůležitějších rysů ekonomické politiky strany a vlády, nejdůležitějších proto, že se proti němu dosud tak často pohřešujeme. Ve svých důsledcích přinese tato zásada vždy prospěch jednotlivcům. Zatímco vědecké tvůrčí činnosti může být dopřána relativní svoboda – i když je jasné, že pojem svoboda má jinou náplň ve výzkumu základním a jinou ve výzkumu aplikovaném  - tak využití výsledků na poli hospodářském je nutno úzce vázat s potřebami společnosti. Tím se v konečném výsledku zase jen zvýší svoboda jednotlivce. Jde o to koordinovat tvořivou iniciativu jednotlivce a uspokojující pocit kolektivní výstavby. A k tomu právě pomáhá vychovávat i technika tím, že na jejím základě se může a musí práce milionů uvést v harmonický soulad. Jde o spojení různých vzájemně se doplňujících schopností jednotlivých pracujících individualit bez pánů a otroků. K tomu není jiné cesty než nahradit v životě lidstva živelnost a chaos organizací a řádem. Je třeba budovat na zemi postupně společenský řád odpovídající dnešnímu stavu výroby, techniky a vědy, který by neumožňoval jednotlivcům zneužívat techniky na úkor druhých a přisvojovat si výsledky jejich práce. Tím se také odstraní hlavní nebezpečí techniky, totiž její použití ke zkáze lidského pokolení. Všechny ostatní její nebezpečí odstraníme nejlépe použitím techniky ještě dokonalejší.

Ze všeho co bylo řečeno, vidíme hlubší a širší význam techniky. Technika se nám nejeví již jen jako pomocný prostředek člověka v boji s přírodou, nýbrž jako přímý politický faktor. My technikové máme někdy sklon odmítat odpovědnost za vytváření společenského řádu. My tvoříme a obsluhujeme techniku a její zařízení, a méně se zajímáme o to, jak se s výsledky naší práce naloží. Je pochopitelné, že nás techniky velmi zajímají především technické problémy. Strhují nás do víru práce a věnujeme se jim s plnou duší a srdcem. Právě to, že technice rozumíme více než ostatní lidé, že jsme v ní každý po svém specializováni, nás často zbavuje hlubšího porozumění pro její společenskou funkci. Avšak – jak jsme si vysvětlili – technika není jenom služebnicí výroby, ale spoluvytváří nového člověka a jeho historii. Zasahuje hluboko do aktuálních politických otázek. Vývoj lidstva a společenských řádů jde nezadržitelně kupředu. Nemá smyslu mluvit o přítomnosti jako o velkém historickém okamžiku. Zdá se nám, že technika urychlila dějiny lidstva natolik, že prakticky všechny budoucí okamžiky budou, vzato podle hledisek minulosti, velikými a rozhodujícími.

Na lidech a zvláště také na nás technicích závisí míra obtíží, skrze kterou se bude muset lidstvo k novým pořádkům probojovat. Bez techniků a jejich tvořivé přičinlivosti by tento boj jistě šel méně úspěšně, případně vůbec nešel kupředu. Jistě se často pozastavujeme nebo i zlobíme nad překážkami, které považujeme za zbytečné, jsouce zvyklí myslet střízlivě, logicky, v jednoznačných technických pojmech, které nám někdy společenské vztahy zdánlivě příliš zjednodušují. Avšak snažme se pochopit především historické poslání technické práce v hluboké časové perspektivě. To nám pomůže snáze se přenést přes všechny obtíže, přes místní a přechodná nedorozumění a zapojit svůj rozum i srdce plně do budovatelské práce v naší socialistické vlasti pro šťastnou budoucnost našich dětí a konec konců i všech poctivých pracujících lidí na celém světě.

Inž. dr. Ladislav Haňka, Elektrotechnický obzor, 1959, foto malá vodní elektrárna Čeňkova pila