Mnozí tělesně nemocní, nezabývají se ve dne v noci ničím jiným, nežli svou nemocí, přemýšlejí o ní, jak říkáme, vrtají do ní, jen aby našli nové a horší její příznaky a vlastnosti; provádějí to s úzkostlivostí, která sama již je nemocí, a stav svůj jen zhoršují.
Při tom týrají své okolí, žádajíce pro sebe stále účastenství a vždy více zájmu a obsluhy, nežli jejich nemoc sama vyžaduje. Krátce hýčkají svou nemoc, hýčkají sebe, žádaje, aby byli hýčkáni svým okolím, a při tom jsou chytřejším než toto, nežli lékař, křižují jeho nařízení v domnění, že sobě poslouží jinak lépe a tím jen svůj stav trvale zhoršují.
Totéž a měrou ještě rozsáhlejší trpívají duševně nemocní. Ti teprve provozují nezřídka celý kultus se svým utrpením, zbožňují je v pravém smyslu slova, a proto se velice neradi ho zbavují a od něho osvobozují. Jsou nejvýš spokojeni, mohou-li rány svého nitra znovu a znovu rozdrásati, své utrpění oživiti a jiným na odiv postaviti, aby vzbudili jejich soustrast.
Jaká to zvrácenost v jednom i druhém případě? Jak často to poškozuje člověka v jeho nejdůležitějších zájmech?
Tažme se jen: zdravý či nemocný? A odpověď na tuto otázku věru vyzní tak, že není radno a správno poddávati se utrpení ať tělesnému ať duševnímu, že jedině je správno nepřehlížeti je, ale odhadnouti jeho pravou míru a vzchopiti se a vyhledati rychle prostředky, jimiž zlo může býti překonáno, abychom zas rychle byli postaveni tam, kam patříme jako zdraví a svěží a odkud nás nemoc vytlačuje.
Šťastný domov
T. Baťa: Ukázněným patří svět
Ve svém životě jsem poznal tisíce lidí všech národů. Shledal jsem, že v životě vládne jedna zákonitost: Svět patří ukázněným, těm, kteří se dovedou ovládati. Shledal jsem, že když se dostal náhodou do rukou člověka rozervaného a neukázněného kousek nebo kus moci, tu dříve nebo později vyběhla mu tato moc z rukou, padla na něho a učinila ho nešťastnějším, nežli byl dříve. Jeho neukázněnost ho znovu převedla pod vládu člověka ukázněného k prospěchu celku a jeho vlastnímu.
Sebekázní se neučí z knih. Učí se životem a může se jí naučit každý. Každý den je školou, každá příležitost učením. Sebekázni učí životospráva – ukázněný žaludek a vyměšovací ústroje, ukázněnost a střídmost v požitcích. Sebekázni učí práce. Ukázněme svou soustředěnost na práci, kterou právě konáme. Ukázněme se v dokončování práce. Jen tak dovedeme řešiti napětí, a zejména problémy, které není lze rozřešiti jindy nežli za ranního šera. Jen tak se dopracujeme k ovládnutí chaosu, bídy a nedostatku, s nimiž se nikdy nemůžeme smířit.
Uspořádejme uvědoměle svou zábavu a své vzdělání tak, aby sílily naši vůli, ucelovaly povahu. Bavme se jen knihami, které nás povzbuzují k činům. Povídka o neúspěšném životě, sebe krásněji vypracovaná, nenaučí nás vítěziti. Naopak, taková povídka béře nám radost ze života a odvahu k činům. Kázeň je život, nekázeň smrt.
Čsl. rozhlas
Dr. J. L. Hromádka: Cesta ve zmatku
Lidský život je složen z nesčíslných droboučkých, zdánlivě bezvýznamných i důležitých činů, událostí, myšlenek, citů, rozhodování. Jen představte si svůj život se všemi jeho okamžiky: vstanete, obléknete se, posnídáte, jdete do práce, potkáte se se známými, konáte své denní povinnosti, vzpomínáte na známé a přátele, hubujete na poměry a politiku, trápíte se, že máte málo peněz, že nevystačíte, odpočíváte, bavíte se, hovoříte se ženou, dětmi píšete, čtete a zase jdete spát… To se opakuje týdny, měsíce, léta. Tu a tam se přihodí něco, co vás vzruší a co mimořádně oživí všednost vašeho života, ale zase voda teče svým obvyklým, jednotvárným tokem.
A právě v tom je život: V této pravidelnosti, šedi, v drobných vašich povinnostech, starostech, radostech a zábavách. Konec konců záleží na tom, jak si v tomto všedním životě počínám, jak se umíme chovat ke svým blízkým a nejbližším, jak konáme své povinnosti, jak se umíme opanovat, jaké ovzduší dovedeme vytvořit kolem sebe, zda je kolem nás mrzuto, studeno, nebo vlídně a teplo – jakými jsme lidmi ve svém soukromí, ne ve chvílích svátečních a slavnostních, před očima všech, nýbrž – jak se praví – v životní šedi.
Čsl. rozhlas
