Středověké královny bývaly obyčejně nejubožejšími otrokyněmi ve vlastním království, jsouce spoutány nerozumnými ceremoniemi a tradičními zvyky.
Žena bývá často nazývána královnou kuchyně, kteráž jest jejím královstvím. Středověk již sice minul, ale žena – královna kuchyně jest dosud otrokyní ve vlastním království, jsouce připoutána k plotně starou tradicí.
Téměř třetinu života prožívá v kuchyni – nejkrásnější hodiny dne tu ztráví.
Nebylo by již na čase, aby i ona svrhla pouta tradice a stala se z otrokyně skutečnou královnou?
Moderní doba chce a dovede proměniti ženě skutečně její říši v království a zbaviti ji všech trampot, spojených s vládou nad hrnéčky a pekáči. Chce jí ukázati nový způsob práce, nové vymoženosti a dáti nové směrnice.
To ovšem neznamená, že chce ženu zbaviti péče o rodinu a o kuchyni – naopak, chce jí umožniti, aby se mohla daleko úspěšněji svému povolání věnovati a to s daleko menším vynaložením práce a s daleko menším utrpením než dosud – a co hlavní – s daleko menším plýtváním sil, peněz a zdraví.
Žena velmi trpěla tím, že byla učiněna královnou kuchyně – pokud jí věda nepodala pomocnou ruku a nepočala ji učiti, jak si má svou práci zaříditi.
Ale přejděme raději hned do praxe a navštivme takovou typickou kuchyňku středostavovské rodiny na venkově.
Přirozené, že největší a nejsvětlejší místnost je zvolena za salonek pro příležitostné návštěvy, které jednou za uherský měsíc přijdou. Tam jsou sametová křesla, vitriny s rodinnými památkami. Na skříních nahnívají jablka, okna ubedněna, vše ukryto. Zkrátka – ztracený pokoj – ztracený pro život – pro volnost – pro rodinu. Vyžaduje prý to representace. Děti tam nesmějí pod trestem výprasku – návštěvě se dívají hostitelé na boty, aby nepošlapal tepichy a lakovanou podlahu.
A nyní vejděme tam, kde žena – po případě i celá rodina prožívá třetinu života – do kuchyně. Je to obyčejně nejzastrčenější místnost s okny na dvorek nebo na smetiště. Podlaha sukovitá, aby se hospodyni snad příjemněji tančilo kolem plotny a aby si mohla zazpívat písničku bolavých kuřích ok.
Plotna, obložená dřívím – nad ní se suší utěrky, punčochy anebo plínky. Před plotnou plno uhelného prachu, ve spárech, u stěn a za kamny a ve spíži útulná hnízdečka švábů.
Stoly zúmyslně snad buď vysoké nebo nízké, aby se musila kuchařinka hodně natahovati nebo shýbati, neboť prý je špatná kuchařka, kterou nebolí záda a kříž.
Po židli obyčejně ani památky, neboť přece je nutno, aby hospodyňka při práci stále stála – celé dopoledne – celé měsíce – celé roky – a celý život. Křečové žíly na nahou jsou přece jejím svatým právem. Sezení je pouze pro úředníky a úřednice – ale hospodyňka? Kam pak by přišla, kdyby stále nepobíhala od poličky k plotně, od plotny k válu, od válu k dřezu. To je již její denní „procházka“ na čerstvém vzduchu, jemně navoněném kouřícími kamny, výpary z plotny a vůní sušených utěrek a plínek.
Přirozené, že i o horolezectví a turistiku je v našich kuchyních starého typu postaráno. Proto jsou obyčejně visuté poličky zavěšeny tak vysoko, aby na ně žena mohla dosáhnouti, jedině když si vyleze na židličku a ještě se při tom hodně vytáhne na špičky.
Aby se krásný, teplý a příjemně zadýchaný a zapařený vzduch v kuchyni nemohl pokazit čerstvým vzduchem zvenčí, jsou obyčejně okna uzavřena nebo vedou na nevlídné dvorky, kde již čekají roje much, aby hospodyňku navštívily a pomohly jí okoušeti jídla, zda jsou dobře připravená. Že by okna mohla býti otevřena a otvory opatřeny sítí proto mouchám – o tom se u nás neuvažuje.
A tak vypadá kuchyň i tam, kde je současně jídelnou, dětským pokojem – ba mnohdy i ložnicí.
Staré tradice nedovolují ženám, aby do jejich kuchyně vstoupil duch pokroku a učinil z otrokyň královny.
A přece hygienické zařízení jest jednodušší a levnější než nehygienické a nepraktické.
Záleží pouze na tom, rozhodne-li se žena k tomu, aby jednala a vedla domácnost na podkladě zralé úvahy.
Stačí odhodit falešnou ješitnost a jakýsi druh procovství, který jí káže žíti v nejhorší místnosti a reservovati místnost nejpěknější pro vítané i nevítané hosty.
Kuchyně má býti umístěna v hygienické, světlé a vzdušné místnosti. Jsou-li v salonku na zemi koberce, má býti v kuchyni aspoň obstojná, hladká a dobře čistitelná podlaha pro ubohé, utrmácené nožky.
Proč má býti nábytek kuchyně rozhozen bez plánu, když možno posunouti vše tak, aby hospodyňka nemusela stále pobíhati z prava do leva.
Což nemohou býti stoly a vály tak upraveny, aby se při práci nemusela ani shýbati ani natahovati.
Je nutno, aby visely poličky až u stropu, když může vše býti na dosah ruky?
Je třeba, aby stále u práce stála, když vysoká přenosná stolička je za pár korun?
Musí se žena hrbiti při zametání, když může míti lopatku, smeták i utěrku na dlouhém držadle?
To jsou jen tak některé otázky, na které dá našim ženám nejlepší odpověď Jednota přátel Masarykovy akademie práce. Většina rad o hygieně ženy v kuchyni, jakož i o celkové zdravovědě, o boji proti mouchám, švábům atd. naleznou naše kuchařinky v měsíčníku „Zdraví Lidu“, který vydává Čsl. Červený kříž za 8 Kč ročně 10 čísel, opatřených obrázky a dětským koutkem zdravotnickým.
Dnes chci pouze jako lékař zdůraznit, že i v ohledu zdravotnickém – nejen úsporném – je reforma kuchyně velmi nutná a účelná.
Ale reforma kuchyně je pro hospodyni nutná i v jiném směru. Je to reforma jídelního lístku a reforma názorů na výživu rodiny.
Naše hospodyňky, pokud se týče úpravy jídel, jsou přímo umělkyněmi. Tomu se naučily od maminek – maminky od babiček a babičky od prababiček. Ale tehdejší předpisy si málo všímaly hygieny výživy a ještě méně stránky úspornosti. Co na tom záleželo našim babičkám z časů krále Holce, kdy byla za groš ovce, vrazí-li do jídla o deset vajíček více nebo méně nebo zbude-li na stole polovina vepřové kýty. Tehdy se tak nepočítalo a maso platilo za nejvhodnější potravinu.
Válka a drahota však nás naučily jísti a vářiti tak, abychom tělu dodali co nejlevněji tolik bílkovin – tolik škrobovin a tolik tuků, kolik potřebuje. Naučili jsme se porovnávati tržní cenu potravin s cenou výživnou a nekupovati nevýživné látky za drahý peníz.
Tehdy, kdy nevěděly naše babičky o vitaminech, mohly ovšem považovati zeleninu za pouhou parádu na maso – ale dnes, kdy víme, jaké potřebné soli a látky obsahuje, musíme ji již považovati za právě tak důležitou součást našeho jídelního lístku jako maso.
Dnes již nechceme jísti nadbytečně, a abychom dokázali sousedům, že si to můžeme dovolit, ale účelně a zdravě, abychom si uchovali svěžest, zdraví a dlouhé mládí. Nelze ovšem v rámci této krátké přednášky podati schema výživy člověka. Pouze tolik dnes možno říci, že ve stravě zdravého dospělého člověka mají býti asi tři čtvrtiny látek zastoupeny škrobovinami (chléb, brambory, moučná jídla, zeleniny a ovoce), pouze osmina bílkovinami (maso, vejce, sýry, tvaroh, luštěniny) a osmina tuku (sádlo, máslo, olej, lůj, smetana). Jíme příliš mnoho masa, zapomínajíce, že ani našemu zdraví, ani naší kapse to nesvědčí, Zapomínáme na zeleniny a ovoce – a zbytečně nadužíváme tuků.
Ráno nedbale snídáme, místo abychom se na denní práci dobře posílili – hojně obědváme patrně proto, abychom byli odpoledne ospalí – a odbýváme večeře uzeninou bez přídavků rostlinných potravin. Když párek k večeři, tak párek s bramborovou kaší, s mrkví, se špenátem – ne pouze s hořčicí nebo s křenem.
Myslíme, že silné polévky jsou ty, které jsou silné vůní masa – ač masové výtažky jsou výživně velmi slabé a nehodnotné. Za to husté polévky falešné jsou výživné a silné a proto vhodné hlavně pro rostoucí dětské tělo.
Dnes mají naše ženy možnost bez velké práce učiniti polévku výživnou zavařením připravených sušených nudlí, flíčků a makaronů, aniž by válením a krájením těsta promarnily celé dopoledne.
Je již dosti příležitosti k poučení o správné a hygienické výživě rodiny. Různé organisace pořádají kursy, jsou vydávány knihy a časopisy o ekonomické a zdravé výživě, takže není daleká doba, kdy žena skutečně stane z otrokyně kuchyně její moudrou a prozíravou královnou.
Výživa
