.png)
Mnoho žen má zvyk požívati příliš málo tekutin. Nemálo žen vůbec nikdy nepije, ani při jídle. Pravidlem u těchto žen se vyskytuje stav slabosti štítné žlázy, jaký jsme již popsali a který se objevuje v klimakterických letech (v „přechodu“). Při přílišné činnosti štítné žlázy, jako při Gravesově nemoci nebo při cukrovce, žízeň je naproti tomu jedním z charakteristických klinických příznaků. Některé ženy však nepijí z důvodů osobní marnivosti, neboť myslí, že po nápojích by ztloustly. Zajisté není pravdou, že z pití vody se tloustne, jinak by chudí lidé již dávno byli použili tohoto prostředku; je ovšem pravda, že na člověka, který mnoho jí a mnoho pije zároveň, vzniká z toho odpovídající množství potravinné kaše a je absorbováno krví. Avšak je-li množství tekutiny nedostatečné, poměrně menší množství kaše se rozpustí a mohou vzniknouti poruchy trávení.
Nedostatečné pití nápojů je spojeno také s tou nevýhodou, že odpadky, které se uvolňují při procesu výměnu látek, jako močová kyselina, nemohou být rozpuštěny a odstraněny z těla. Tyto látky pak si razí cestu ven pokožkou a dávají tak vznik různým obtížným pupínkům na obličeji a špinavé pleti. Pleť žen, jež nikdy nebo málo pijí, je také velmi suchá a drsná a následkem suchosti tvoří se snadno rýhy a vrásky. Aby měla pleť hladký, zdravý vzhled, tělesné šťávy, které ji zaopatřují výživou, musí být v hojnosti přítomny v tkanivu a za tím účelem nutno požívati dostatečné množství tekutiny v podobě pitné vody.
Podle mých pozorování na četných nemocných žlučovými kamínky v Karlových Varech, většina jich pila málo než se u nich objevila choroba. Měl jsem také příležitost pozorovati, že většina těchto žen trpěla po léta zácpou. To zas vede k zastavení žluči, čímž vzniká k zánětu náchylný stav žlučovodu a tak vede ke žlučovým kamínkům. Zácpa je takto skrytou příčinou této choroby, a sama je následkem nedostatečného požívání tekutin.
Měl jsem příležitost pozorovati mezi svými nemocnými v Karlových Varech, že ženy, které nikdy nepily, nebo jen zřídka, před léčením trpěly obyčejně zácpou. Tomu lze snadno rozuměti.
Massy ve střevech potřebují jistého množství tekutiny, aby mohly pokračovati ve své cestě dolů; jinak se massy nahromadí a vzniknou obtíže se stolicí. Avšak ženy mají všechny důvody vystříhati se vlivů, jež mohou vésti k zácpě. Již sama jejich anatomická stavba, různá od mužů, a zvláštní fysiologická činnost jejich pohlavních žláz, činí ženy velmi náchylnými k zácpě.
Ve skutečnosti není poruchy v pohlavním životě ženy, jež by nebyla provázena zácpou.
Pýcha na osobní vzhled daná každé ženě s pozoruhodnou prozřetelností přírody – spíše ctnost jejich pohlaví – měla by je usilovně připamatovati na důležitost této otázky. Nic nemůže tak poškoditi dobrou pleť a mladistvý vzhled, jako zácpa, jež trvá několik dní. Nejlehčí prostředek proti tomu je pití dostatečného množství vody, a zvláště požíti sklenici čerstvé vody jako prví věc ráno. Často tento prostý prostředek dává lepší výsledky, než projímací léky, před nimiž má tu výhodu, že je neškodným a užitečně působícím prostředkem – což zajisté nelze říci o projímadlech, obzvláště jsou-li užívána v krátkých přestávkách.
Z knihy Dr. A. Loranda Rychlé stárnutí žen
Na zdraví nelitujte peněz!
Zdravý člověk je šťastný člověk, šťastný z mnoha důvodů a také proto, že své zdraví má zadarmo. Jeho úkolem jest, aby si je zachoval, a to může učinit také skoro zadarmo. Nemusí na ten účel vydati peníze; stačí, když pro zdraví obětuje trochu času a námahy, tj.: odepře si nedělní nebo večerní odpočinek a jde trochu na vzduch, buďto provozovat (mírně) nějaký zdravý sport, letní či zimní, anebo aspoň na delší pěší procházku za město.
Ti, jejichž zdraví je již více méně ohroženo, anebo napolo či docela ztraceno, musí za léčení mimo čas a námahu obětovat také peníze.
Peněz je málokde nazbyt; 99 % lidí dnes šetří. Zajímavo však je sledovat, na čem se šetří nejvíc, která vydání považují se za nutná a která ne…
A tu setkáváme se v mnoha, mnoha případech s podivnými názory nejen u nezkušených, mladých blázínků, ale i u zkušených a rozumných hospodyň a otců rodin.
Např.: paní je na rozhraní věku, kdy ženy přepadávají nejrůznější nemoci. Cítí, že jí žaludek velmi trápí. Je týrána neustálými bolestmi. Jinou paní sužují zase nesnesitelné bolesti v nohou; nemůže chodit, nemůže ani vydržet stát. Třetí paní sužuje dech; záducha ji přepadává, a záchvaty jsou už tak zlé, že ta nebožačka nesmí už ani spát ležíc, ale prosedí celé noci. Atd.
Všecky tyto paní by se měly léčit, a to důkladně a pravidelně. Ale žádná z nich se neléčí, alespoň ne důkladně a pravidelně. Možná, že některá z nich jde k lékaři (má-li právo na nemocenskou pokladnu; nemá-li je, nejde k němu vůbec!) a lékař ji poradí léky, lázně atd. Nedostane-li však pacientka lék od nemocenské pokladny, tedy si jej určitě nekoupí; a dostane-li jej, tedy si jej snad koupí, snad ho užívá dvě, nejvýše tři neděle… a konec. Dál už nedělá nic.
A proč?
Protože by to léčení vyžadovalo jednak času, jednak peněz. A obojího je paní pro ten účel líto. Nelituje času, jde-li o to, aby ušila dceři krásné šaty; nebo aby pozvala k sobě přítelkyně a pohostila je, nebo aby šla s dceruškou do taneční zábavy (to si dopřeje i autodrožky); nelituje peněz, aby si koupila nový drahý koberec, třeba za několik set, nebo za jinou representaci.
Ale když se jí zeptáte: „Proč se tak necháte trápit svou nemocí?“, „Proč nepijete tu a tu minerálku?“ Nebo: „Proč nejdete na 3-4 neděle do těch a těch lázní?“ Nebo: „Proč se dřete sama s celou domácností, vždyť už nejste nejmladší“ – nebo: „Proč si nepořídíte venku boudičku na neděli“ apod. – jistě vám odpoví: „Toho já si nemohu dopřát, na to nemáme“.
Mnozí lidé ukládají peníze, nebo aspoň mají z dřívějška peníze uložené, ale na své zdraví je neobětují. Raději se mučí se svou nemocí, jen aby peněz ve spořitelně neubylo… Takoví lidé si představují, že umějí dobře počítat!
Ale chyba lávky! Nejsou počtáři dobrými, nýbrž velmi špatnými. Co se stane, nebudou-li se léčit? Jejich nemoc bude pokračovat. A pak se léčit budou musit, potom všecko za to léčení utratí. Budou ty tam nejenom peníze, ale i zdraví, a to snad nadobro.
Hospodyně, která ušetřila na svém zdraví něco peněz pro dcerku, dožije se chvíle, kdy nebude moci vůbec v domácnosti pracovat. A bude musit jíti do sanatoria, nebo k operaci, a při tom bude musit nechat svou domácnost v cizích rukou. Bude to lacinější, než kdyby se byla léčila včas?
Příliš dobrý otec, který sám sobě jakživ nic nechtěl dopřát, ani zotavení, jehož nutně potřeboval (raději schovával dětem do spořitelny), začne předčasně chřadnout a jeho nemoc ho umoří předčasně k smrti. Jeho vdova dostane tak malou pensi, že bude musit přisadit vše, co dříve tatínek na sobě ušetřil, a ještě to nepostačí, aby rodina žila tak, jako dříve s otcem. Je tedy ten příliš spořivý tatínek dobrým počtářem?
Ne, na zdraví nám nemá býti nikdy líto peněz. Zdraví má větší cenu, než peníze. Nemusíme ani váhat učinit menší dluh, jde-li o zdraví. Vypůjčené peníze budou dobře investovány, a uzdravený člověk je časem splatí.
Ale zdraví jednou ztraceného se nenabude tak snadno znovu!
N. Pol.
Jací lidé se neztratí
Již od mládí mám rád lidi, kteří se nebojí života. Bývají to ti, kteří uvykli prosté tvrdé práci. Berou život, jak jest. Smiřují se se všemi jeho překážkami. Jdou na ně odhodlaně, s vykasanými rukávy a s pevnou nadějí, že je zdolají. Klepne-li je při tom Osud přes prsty, dovedou snášeti neúspěch. Chystají se na něj však s odvahou ještě větší. Nic je neodstrašuje. Jdou na tyto překážky zase s jiné strany, aby je vypáčili z kořene. S čela se jim řine pot, usmějí se, zamnou rukama a často je přistihneme, jak si, věříce ve své síly, dodávají sami odvahy: „Jaký bych to byl člověk, kdybych od toho utekl! Musím to dokázat, kdybych měl padnout!“ A nepodaří-li se jim ani tentokráte zdolati překážku, vracejí se k ní po chvíli oddechu znova. Nepovolí za nic. Pracují hlavou i rukama, hledají nástroje, zkoumají dřívější podobné případy. Ale cíle musí dosáhnout. Uznají-li, že překážky jsou přece jen nad jejich síly, najdou si přítele, a je-li třeba, i dva či čtyři. A když to nepůjde dnes, podaří se to zítra. Jsou tu již zkušenosti ze včerejška. „Musíme přes překážku. Já jsem již takový. Člověk se nesmí bát života, neboť jinak by daleko nedošel“.
Od těchto lidí jsem se v životě vždycky učil. Prostou tvrdou prací se zmůže více, než člověk myslí. Ti lidé mě naučili opravdu pracovat i za těžkých okolností. Pracují-li dnes na místě, o němž jsem snil v mládí, děkuji za to oněm, již mi byli vzorem.
Od lidí, kteří měli před životem strach, jejž šířili kolem sebe, nikdy jsem nepochytil ničeho dobrého. Vyhýbal jsem se jim, poněvadž jsem viděl, že v životě vlastně nic dobrého nevykonali a ničeho nedokázali. Odůvodňovali to všelijak, jenom ne svojí slabostí, leností nebo neschopností.
Z čas. Spolupráce
.png?s3=1)
