Ten kousek země, kde jsem rost a prožil
své dětství, chlapectví, svá mladá léta
s tím sladce hloupým prvým milováním,
s tou prvou trýzní, sklamáním a hořem:
v rovině labské jedno bílé město
s modrými lesy v dalném horizontu,
še starým zámkem, zdivočilým parkem,
náměstím klidným, chrámem beze slohu,
jenž stlačenou věž nad krajinou zvedá,
vlnivá pole, alejové cesty,
na křižovatkách boží muka, louky
po tiché řece, známé vísky kolem –
ten kousek země vše jest, po čem toužím
v ulicích řvavých protivného města.
Však spíš to touha po mých mladých letech,
jež tam jsem žil… nebo duše bláhově si
ty kraje kreslí, touží po nich, teskní –
a zatím se v ní, v blázinku chví naděj,
že návratem tam se jí mladost vrátí…
Vím, že bych stejně miloval kraj jiný,
kdybych byl jinde mladost svoji prožil.
A toť má vlast. Nic víc. Já nenaučil
se zbožňovat ten zeměpisný pojem,
jejž utvořili hladcí diplomati
v svých kabinetech; jejž nás profesoři
z map znáti učili; a který může,
jak každý jiný zeměpisný pojem,
už zítra třeba sevrknout se či vzrůst –
dle toho, padne-li kdes na bojišti,
v strašlivé bitvě, po níž nám nic není,
víc mladých lidí z té či oné strany!
Já nenašel svou pýchu v historii,
v modlářském chrámě, kde se zbožní snílci
vrhají k zemi, tlukou divě v prsa,
že též jsou Čechy: ne; jak všude jinde,
jsou děje naše řadou strašných činů,
(konaných námi, utrpených námi),
ničemných lidí, rozvlněných vášní,
a prorad, útisků a otročení;
i světlé zjevy byly tu, jež staly
se jasnozvukovou mincí denních frází
chytrákům dnešních dnů.
A na ty dny naše též nejsem hrdým.
Nejsme lepší jiných.
Jsme mělcí, povrchní, kde moc, tam sehnem
otrocky šíji, za to poníženým
jsme zlými pány. Chvastaví jsme sobci,
vznětliví blázni, směšní ve své pýše
a malomocní v planém rozhořčení.
Taškáře máme, hlupáky a lotry
i obchodníky v čistém vlastenectví,
pár lidí též, vždy poctivých i přímých –
to vše má všude jinde každý národ
ó bozi, a to má být pramen pýchy?
Ne, nejsem vlastencem a nemiluji
svou vlast, jí nemám, neznám, nevím proč milovat.
Jsem Čechem, jak bych mohl být Němce,
Řekem, cikánem a negrem,
jinde se zrodiv. Češtví mé je částí
života mého, který pociťuji
ne jako slast a rozkoš, však jak vážnou
vrozenou povinnost. Má vlast jest jen ve mně,
tu nepřistřihnu na komando něčí
a neobarvím podle denní mody;
ji nevezmou mi; ona bude žíti,
když nad mým hrobem bude kvésti tráva,
dál v jiných duších – v nich-li zajde jednou,
pak mrtva jest, jak pěl to starý Kollár.
A pracuji-li pro ni, pak to práce
je pro češství, jak já je cítím v sobě.
A budu-li kdy na ně hrdým, budu
jen na svůj život hrdým…
Zdroj: Lidová knihovna 1898
