Často nám již mnozí, zvláště také vojenští úřadové vytýkají, že prý příliš srozumitelně a populárně píšeme. My ale přesvědčujeme se každou chvíli o tom, že ještě neskončeně více srozumitelnosti by zapotřebí bylo, aby každý našim článkům náležitě rozuměl, a jak jsme právě zpozorovali, jest zrovna pan redaktor Pražských vládních novin jeden z těch, kterým by zapotřebí bylo úplně dle sokratické metody články spisovati, aby jim dobře rozuměli.
K politování jest taková vláda, a upřímně ji také lituje naše opoziční srdce, jejížto redaktor ani neví, co to jest byrokracie, jejížto redaktor píše a následovně také myslí (neboť vůbec známo, že redaktoři vládních novin píší navlas tak, jak smýšlí, co na srdci, to na černidle) „byrokracie čili úřednictvo“, jejížto redaktoři tedy ani nevědí, jaký jest rozdíl mezi byrokracií a úřednictvem…
Byrokracie jest ten nepřirozený způsob vlády, při kterém se úřady do všeho občanského života míchají, všechno občanům předpisují, žádnou svobodnou vůli a samosprávu jim nenechávají, jest to způsob vlády, při kterém, jak praví Andriani, ani vrabec nemůže spadnout ze střechy, aby se o tom k ministerstvu zpráva nepodala, jest to způsob vlády, při kterém z kabinetu ministra buď telegrafem, neb poštou se předpisují veškeré zemi cesty k pohybování. To jest byrokracie, ta získala u nás jedině z roku 1848, ta se stala pravým dědicem šlechty, neboť její patrimoniální úřady ještě vtáhla do oboru svého, a zapletla tedy svou předešlou velikookou síť mnohem drobněji, aby nic skrze ni neproklouzlo; až do roku 1848 měli jsme šlechtu za vrchnost a byli jsme její poddaní, od roku 1848 jest naše vrchnost byrokracie a její jsme poddaní se šlechtou, bývalou naší vrchností. Byrokracie jest, když si může každý ministr, tedy jeden člověk, podle okamžitého nápadu svého vydati na cokoli několik miliónů, neb až na sta miliónů, které musí země, to jest celý národ, zaplatiti, kdežto se v dobře zřízeném právním státu žádná nová výloha bez povolení sněmu národu uložiti nesmí, byrokracie jest, když si může ministerstvo držeti vojska, co se mu líbí, ovšem všechno na útraty celého národu, kdežto v dobře zřízených právních státech jenom sněm, to jest národ, ustanovuje, jak mnoho se vojska držeti má, aby výlohy byly národu snesitelné. To jest byrokracie, když si ministerstvo samo vydává zákony, dnes takové, zejtra zas jiné, a pokavad nebudou svolány sněmy, máme vládu byrokratickou a musíme až do té doby opakovati, že jen byrokracie získala něco z roku 1848. Jestli ale nám pan Picek namítá, že získali rolníci a bývalí poddaní vrchnostenští zrušením poddanství, musíme se zeptati, co získali. Když připočítáme to, oč daně zvětšeny jsou a co také tratí celá zem ustavičně na špatných penězích, jest veliká otázka, jestli to není zrovna tolik aneb ještě víc, když se ještě přirazí roční náhrada za robotu, co dříve obnášely povinnosti poddaných k vrchnostem. Co tedy získali bývalí poddaní? A kdo jim za to ručí, že nebudou daně ještě mnohem větší, zvláště pustí-li se ještě ministerstvo do nějaké nepotřebné vojny, kupř. proti Francouzům? A konečně když celá zem jen má záviseti od milosti ministrů, kteří sami bez sněmu zákony dávají, závisí to též od pouhé milosti ministrů, nevydají-li také snad nějaký zákon, kterým zase poddanství provizorně uvedeno bude? Když mohli sami novou ústavu udělati, proč by také to nemohli? Jakou má národ jistotu proti takové správě? Na tento čas žádnou, než pouhou milost ministerstva, a z milosti číkoli záviseti jest vždy jen trapný, svobodného muže nedůstojný stav.
Něco jiného jest tedy úřednictvo a něco zcela jiného byrokracie, úřednictvo musí býti v každém dobře zřízeném státu, byrokracie jest naštěstí každého, a nyní snad každý, i sám spisovatel onoho článku v č. 134 Pražských novin, porozumí, že se při nejlepším květu byrokracie přece úřednictvu dosti špatně dařiti může, již proto, že také i oni, tak jako celý národ, zcela odevzdáni jsou do vůle a milosti svých představených. Domýšlíme se ovšem, že sám asi pan Picek špatně rozuměl našim slovům, že „byrokracie má užitek z r. 1848“, snad v ten smysl, jako bychom záviděli úřednictvu větších platů a těch uniform atd.: v takovém pádu by ale byl na velikém rozcestí, neboť není snad člověka, který by úředníkům veliké platy více přál než právě redaktor Slovana, neboť jsem přesvědčen, že jen tenkráte může míti země dobré, schopné a poctivé úředníky, když se jim slušně platí, raději víc než méně, aby příčinu neměli na nedovolených a s důstojností úřadu nesrovnalých cestách peníze si dobývati, což vždy jest k větší škodě národu než velké platy. Právě z té samé příčiny budeme také vždy k tomu směřovati, aby se i učitelům a kaplanům slušené platy vykázaly, aby nemuseli štólu, sobotáles, otčenášky a koláče a posnopné sbírati: přitom budeme ale vždy horliti proti jezuitské hierarchii, proti farizejství, proti špatnému zřízení škol, proti nevzdělanosti mnohých učitelů, tak jako proti byrokracii.
Jestli ale konečně pan redaktor Pražských novin, který také úředníkem jest, ani neví, jaký vlastně mají význam hvězdičky a kordy a uniformy a vojenské zřízení úřednictva a co se tím docíliti chtělo a chce, - nebudeme mu to vykládati, doložiti musíme jen tolik, že žádný moudrý ouředník se z těchto uniforem a z tohoto zřízení neraduje.
Po těchto slovích a vysvětlivkách nevidím zcela nic, co bych z článku svého Česká šlechta za nedůslednost neb nedůkladnost držeti musel, ba ještě co více jest, nevidím také v něm nic, čím by se rozumný a pravý úředník (který nemůže býti byrokratem) urážeti mohl. Kdo chtěl onomu článku rozuměti, dobře ví, co jsem tím myslil, právě, že „jen byrokracie má užitek z r. 1848 a že ona jest dědičem ztracené moci šlechtické.“ Kdo tomu rozuměti nechce neb koho jsem se tím článkem nemile dotknul a na jehožto rozkaz snad také v č. 134 Pražských novin proti mně psáno, tomu by nadarmo bylo dále se osvědčovati a dokazovati. Stat pro ratione voluntas!
Když se mi ale od vládních novin také ještě vytýká, že jsem tímto článkem chtěl kaziti důvěru nových úřadů ještě dřív, než započaly, že je v podezření uvádím, že prý (ó jaká poezie!) květinu lámu, dříve než se rozvije atd., jak jsou všeliké ty fráze Pražských novin, musím se tomu jen pousmát. Konečně to přijde tak daleko, že všeho zlého na světě, ani prvopočáteční hřích nevyjímajíc, budou jen příčinou opoziční noviny! Ať se jen naši noví úřadové chovají k lidu tak, jak sluší a patří, přičemž nemyslíme snad jen povrchné zdvořilost ve slovích, která je málo platná, nýbrž poctivé, svědomité a moudré jednání, - a pak bych rád uviděl toho, který bude v stavu pokaziti jim důvěry! Naopak, ještě i všichni ti, kteří by snad takové řádné úřednictvo u lidu zlehčovati a v nedůvěru uváděti chtěli, sami ztratí u lidu vážnost, důvěru a budou u lidu brzy platiti jen za křiklouny, kteří s ničím spokojeni nejsouce, všechno je tupí a zlehčují. O to tedy není žádná starost.
A co také znamenají tyto ustavičné řeči o kažení důvěry? Proti mně rozšiřují zajisté političtí a národní nepřátelé ze vší síly své nedůvěru, tupíce a hanobíce mne brzy zas co nejnesmyslnějšího radikalistu a republikána, brzy zas co zbožňovatele ruského knutu, brzy co člověka nemajícího žádné svědomí, brzy zas co hrubého nevědomce, a není dosti na tom, tu rozšiřovala o mně jistá stana, že jsem dostal od ministra Stadiona 40 neb 60 000 zl. stř., tu zas rozšiřoval jistý komisař policejní v Praze, že jsem prý já udal ono májové spiknutí, když mi zapovězeny byly podruhé Národní noviny, rozšiřovala zase o mně jistá strana, že jsem to naschvál sám způsobil, abych si prý mohl nechati předplatní peníze, atd. atd. Bůhví ještě jaké hanebnosti, které mi ani všechny k sluchu nepřišly, - a přece se mi zdá, že ani tím, ani vším jiným, cokoli by si jen mysliti dovedli, nedokáží toho, čeho by si přáli.
Slovan 11. 6. 1850, zkráceno
Foto Wikipedie
