Z historie. Karel Havlíček Borovský: Potřebnost průmyslové školy české (1)

Mnohý snad pousměje se nade mnou, řeknu-li, že jsou školy proto, aby se v nich děti něčemu naučily! „Tys nám něco pěkně nového pověděl! A to ještě v novinách!“ – „Toť se ví, že se ve školách děti něčemu naučí, proto mi říkají pane učitel!“ – doloží snad mnohý pán mající sobě svěřené vychování mládeže.

Já ale, nedbaje nic na takové řeči, jako nevěřící řeknu v duchu svém: „Hm, nevím, nevím, uvidíme ještě!“ – První člověk, jenž školu zavedl (škoda, že jméno jeho nevíme, abychom si je s vděčností připomínati mohli!), učinil to zajisté jen proto, aby svou zkušenost, své umění jiným sděliti, aby jim cestu k moudrosti, kterou sám obtížně vykonal, ulehčiti a zkrátiti mohl. Ale tak to chce tento svět! Zpočátku užívá se každé z nova vymyšlené užitečné věci s rozumem, a proto i s prospěchem, pak ale, když ovšední a lidé jí přivyknou, odbývá se již ledabylo, bez ohledu na účel, ku kterému by vlastně dle určení svého vésti měla.

Za našich časů posílají se již děti ze zvyku do škol; jako se každé dítě napřed chovati, pak voditi musí, jako každé k zubům stoná, rovněž tak, když určitá doba nastane, do školy se posílá. Proč? To začasté ani rodičům, ani učitelům – a snad také dítěti nenapadne. Naši otcové a dědové chodívali do školy, a proto i my tam chodíme, oni se učili napřed písmenky, pak slabikovat, pak číst, einmaleins, pak psát, počítat, a mezitím nazpaměť katechismus, a my rovněž tak po nich činiti musíme. I vyšší školy jsou všeobecně v té pověsti, že se v nich mladý lid velmi málo pro život naučí, a proto také každý skončivší školní léta teprv se něčemu věru užitečnému učiti počíná. Nelze zapříti, že se školy docela od ostatního života oddělily, že samy pro sebe stojí, nedbajíce na ostatní běh světa: ony nás neučí té moudrosti a opatrnosti, kterou na cestách života potřebujeme, nýbrž něčemu zcela jinému, co se tam ve školách sice moudrostí jmenuje, ve světě však jenom neberným jest penízem. Že každý ze škol zkušenějším vystoupí, než tam vstoupil, jest mnohem více zásluha mimoškolní zkušenosti nabyté za ten čas než školy samé.

Tímto neduhem postonává za našich časů větší část škol u všech národů, zároveň však nalezen jest již lík určený k tomu, aby dosavadní nesrovnalost mezi školou a životem odstranil a učinil ze školy opravdový život, jako jest život opravdivou školou. Tento lík jsou opatrovny malých dítek, reální, průmyslové školy, techniky atd.

Malé, pěti- neb šestileté dítě pošle se do školy; první, co tam uslyší, je: a a, b b atd., aniž ubohé děcko ví, k čemu budou tyto podivné kliky, učí se nejvíc slabikovat, číst a psát, aniž nahlíží, k jakému účelu neb prospěchu: nebylo by tedy divu, pakli by se zhola nevšímavě a roztržitě chovalo k věci, která je dokonce vábiti nemůže. Dle pravidla chodí dítě do triviální školy šest let a naučí se za ten čas kromě náboženství jenom číst, psát a počítat, a aby se mohlo říct, že důkladně, to se namůže. – Dejme tomu, že by se dítě první tři léta ve škole ani slabikovat, ani číst neučilo.

„Proboha, a čemu se tedy má ty tři léta učit?“

Náboženství – pane učiteli -, historii, přírodopisu, zeměpisu a všemu, co pochopiti může a co rozum otevírá, vždyť pak čtení a psaní ještě není veškerá moudrost! Dítě je zvědavé (díky bohu za tu dobrou vlastnost!), rádo něco nového uslyší, uvidí, nechť se mu tedy o všeličems moudře povídá! Co si dobře představiti a pomysliti nemůže, ať se mu ukáže buď samo, aneb v obrázku. Čím více člověk vidí a slyší, tím jest zkušenější a moudřejší, neboť nenabýváme zkušenosti toliko stářím, nýbrž pohybováním se ve světě. Mladý člověk jest zkušenější a moudřejší než starý, jestli víc věděl, slyšel a zkusil než onen. Ať si již to pak člověk slyší a vidí kdekoli, třeba ve škole, jenom když jsou to věci zdravé, pravdivé a užitečné. Takových tedy věcí bych dítěti první tři léta povídal a ukazoval, tím bych zostřil ještě více jeho zvědavost, pověděl bych, že se o tom i o více jiném v knihách dočísti může, vzbudil bych v něm napřed touhu po čtení a psaní, připravil k tomu jeho outlý rozum, a vsázím se, že by se pak za poslední tři léta přece ještě lépe psáti a čísti naučilo než nyní za šest.

K tomu se učinil první krok zřízením opatroven, kterých ovšem posud jenom v skrovném počtu ve vlasti máme, dobře však by bylo, aby se začáteční léta všech triviálních škol stala opatrovnami. V těchto se totiž asi dle podobných, jak jsem právě řekl, pravidel s dětmi zachází a vzdělaný učitel triviální školy mohl by zajisté způsob ten i ve své škole uvésti. Ovšem se rozumí, že děti dle předpisů svých čísti a psáti učit musí; smysl však mé řeči byl jenom ten, že se kromě čtení a psaní mnohému jinému vyučovati má, co důležitější jest než ono. Sice by mnohému línému takovou radou dobře poslouženo bylo, i teď dle starého způsobu naučí jen psát a číst, a pak by dle nového ani tomu již neučil. To by pak bylo posvícení, být učitelem! –

Vzniklý za nynějších časů duch fabriční, průmyslný, vzbudil též školy reální, průmyslové, techniky, které jsou všude přeplněny žáky. Zdá se, že celý náš čas k tomu směřuje, aby velikou mezeru v důstojnosti, která až posud mezi řemeslníkem, rolníkem z jedné a taknazvaným studovaným člověkem z druhé strany panovala, vyrovnal. Stavy úředníků, učenců, důstojníků atd. tak jsou za našich časů přeplněny, tak těžká, skrovná v nich počíná býti výživa; z druhé strany fabriky, řemesla jistá tak brzy a hojně se vyplácejí, plodiny zemské v tak vysoké vždy ceně stojí, že se již brzy jedni druhým vyrovnati, ba tito nad ony vyvýšiti moci budou. Pořádný, vycvičený řemeslník brzy se již úplně i důchody, i pak vážností vyrovná úředníkovi a učenci: aby se to však státi mohlo, hlavně dopomohou průmyslové školy. Ony budou moci řemeslníka postavit na takový stupeň všeobecného vzdělání, aby se jiným stavům, pokud zapotřebí, vyrovnal.

Pražské noviny 1. 1. 1846

Pokračování