Z historie. Karel Havlíček Borovský: Potřebnost průmyslové školy české (2)

Aby však tyto školy průmyslové takový, jak jsme pravili, mohly míti užitek, zvláště pro národ náš, zapotřebí především jedné úhlavní změny, které se časem svým nejen průmyslové školy a techniky, nýbrž i ostatní školy vyšší a nižší dočkají a dočkati musejí.

Kromě všech ostatních již dříve vypsaných nedůstatků, na které školy všech národů postonávají, mají naše školy ještě jeden hlavní samy pro sebe. Jest to ten, že se neučí v jazyku národním. Jazyk německý jest u nás posud nevyhnutelný most, přes který každý Čech donucen jest kráčeti do chrámu osvěty; kdo německy neumí, nemůže se skoro posud ničemu naučiti, aspoň ne veřejně, a kdo nedbaje na onen most, přece nějak na svou pěst v jazyku českém vycvičiti se chce, nemůže to jinák učiniti než s velkými oběťmi a s mnohým protivenstvím.

Častěji se již pořádně rozložilo, jak veliká škoda pro vzdělání vůbec, a zvláště nižších tříd národu našeho z takového odstrčení jazyka českého vyplývá. Považme jen kupříkladu, kdyby nějaký zednický tovaryš nerozumějící německy zdokonaliti se chtěl také v stavitelství. Nepochybně, že by se všemu, co k tomu nevyhnutelně zapotřebí, bystrá hlava za rok vyučila, a na technice pánů stavů českých učí se opravdu dosti zednických tovaryšů. – Ale – aby jen tomu, čemu se na technice za rok naučiti může, rozuměl, musí se napřed dvě neb tři léta německy učiti. Táži se nyní, v jakém jest spojení němčina s maltou a s uhelnicí? Bude palír již lépe stavěti, protože se naučil německy? Nikoli, ba naopak, kdyby se místo toho času, který s německou mluvnicí trávil, raději tím více ve svém umění stavitelském byl cvičil, lépe by své věci rozuměl.

A tak jest to ve všech řemeslech a vůbec ve všem umění. Větší část našich dětí ani ještě pořádně nerozumí německy, a přece se jim jenom v této řeči všechno vykládá, a není tedy divu, že učiteli a profesorům jenom napolo rozumějí, a tak proběhnou školy jako olej vodu, tj., nic se na ně nepřílípne.

V gymnáziích a vyšších školách ještě by to prošlo, bez německého jazyka ovšem se univerzita neobejde, a proto se jedenkrát německy naučiti musejí oudové její. Tu se jen může přidat: bližšíť košile než kabát, anebo jinák: dobře uměti německy, ale nevyhnutelně umět česky, a proto i na vyšších školách jazyk a literatura domácí zaslouženého místa míti má, a brzy snad míti bude.

Ale v průmyslových a v podobných praktických školách, tam jest němčina jenom zdržování žáků, překážka řádného věcnatého vzdělání, a pro docílení pokroku v této věci nevyhnutelně zapotřebí, aby se co nejdřív odstranila. Kdyby se mne někdo tázal, kudy je cesta do Prahy, a já místo rychlé odpovědi v jazyku tom, který on rozumí, teprv jej počal učiti jiný, poněvadž mu z tvrdohlavosti jenom právě v tom odpovědíti chci, zajisté by se tak promeškal, že by již pozdě na své místo došel a hrubě by mi za tak drahé a obtížné poučení neděkoval.

V takovém stavu jsou teď všichni lidé v Čechách hodlající se v průmyslu zdokonalit, a divím se velice, že takový nedůstatek posud ještě odstraněn není při té horlivosti, s jakou se všemožně průmysl, řemesla zdokonaliti hledí. Jaká to jest důslednost, podporovati z jedné strany průmysl, a z druhé neodstraniti hlavní překážku!

Naše Průmyslová jednota, od které se arci vším právem v této věci nejlepšího nahlídnutí očekávati dalo, učinila první rozhodný krok. Uzavřela již založiti v Praze školu průmyslovou, v které se všechny k vzdělání dobrých průmyslníků, řemeslníků, kupců i – rolníků (doufám, že každý nahlíží, že náš rolník ještě zbytečně vzdělán není) potřebné věci učiti budou v jazyku českém. Kdyby jen hodně brzy již opravdu stála! Ba kdyby jich raději stálo místo jedné v Praze po jedné aspoň v každém kraji na Moravě i v Čechách!

Průmyslová jednota jest společnost mající důchody své z příspěvku oudů: kdo se ročně 10 zl. stř. platiti uvoluje, stane se oudem Jednoty a má hlas na shromáždění. Kéž by tedy spanilomyslní podporovatelé národního blaha hojným přistupováním do Průmyslové jednoty její peněžité síly zvětšiti pomohli, aby tím větší sumu k takovému spasitelnému účelu obětovati mohla!

Kromě toho nadějme se také od pánů stavů Království českého, že na ústavě technickém, jenž pod jejich řízením stojí, také českému jazyku místo dáti ráčí. Horlivost pánů stavů českých pro všechno dobré vlasti již od starodávna v dějinách naší země dobře zapsána jest, a nynější páni stavové jistě v ničem dobrém od předků svých se oddalovati nebudou. Potřebí jenom, aby se o to jak náleží žádalo, a k tomu by snad měšťanstvo pražské nejlépe přikročiti mohlo. Líná ústa holé neštěstí: chceme-li něco, požádejme o to slušně, a bude nám dáno.

Musí se vůbec říci, že si sice často na mnohé nedůstatky stěžujeme, ale potřebné a pravé kroky k odstranění jich učiniti ani nám nenapadá. Kdo upř. strany škol žádost podal tam, kde by potřebí bylo, totiž k milostivé vládě? Známo jest, že národům svým v ničem, co věru k blahu vede, nepřekáží, ba naopak ráda dobré podporuje. Avšak musíme dříve upřímně povědíti, co nám chybí, aby se nám pomoci mohlo. Uvedením jazyka českého v školách zvedne se znamenitě pravé vzdělání, a pravé vzdělání jest prospěch celé země, vlády i národu. Jednou se ten krok učiní, ale dej bůh, aby to co nejdříve bylo.

Pražské noviny 4. 1. 1846

Pokračování