Z historie. Karel Havlíček Borovský: Potřebnost průmyslové školy české

Mnohý snad pousměje se nade mnou, řeknu-li, že jsou školy proto, aby se v nich děti něčemu naučily! „Tys nám něco pěkně nového pověděl! A to ještě v novinách!“ – „Toť se ví, že se ve školách děti něčemu naučí, proto mi říkají pane učitel!“ – doloží snad mnohý pán mající sobě svěřené vychování mládeže.
Já ale, nedbaje nic na takové řeči, jako nevěřící řeknu v duchu svém: „Hm, nevím, nevím, uvidíme ještě!“ – První člověk, jenž školu zavedl (škoda, že jméno jeho nevíme, abychom si je s vděčností připomínati mohli!), učinil to zajisté jen proto, aby svou zkušenost, své umění jiným sděliti, aby jim cestu k moudrosti, kterou sám obtížně vykonal, ulehčiti a zkrátiti mohl. Ale tak to chce tento svět! Zpočátku užívá se každé z nova vymyšlené užitečné věci s rozumem, a proto i s prospěchem, pak ale, když ovšední a lidé jí přivyknou, odbývá se již ledabylo, bez ohledu na účel, ku kterému by vlastně dle určení svého vésti měla.
Za našich časů posílají se již děti ze zvyku do škol; jako se každé dítě napřed chovati, pak voditi musí, jako každé k zubům stoná, rovněž tak, když určitá doba nastane, do školy se posílá. Proč? To začasté ani rodičům, ani učitelům – a snad také dítěti nenapadne. Naši otcové a dědové chodívali do školy, a proto i my tam chodíme, oni se učili napřed písmenky, pak slabikovat, pak číst, einmaleins, pak psát, počítat, a mezitím nazpaměť katechismus, a my rovněž tak po nich činiti musíme. I vyšší školy jsou všeobecně v té pověsti, že se v nich mladý lid velmi málo pro život naučí, a proto také každý skončivší školní léta teprv se něčemu věru užitečnému učiti počíná. Nelze zapříti, že se školy docela od ostatního života oddělily, že samy pro sebe stojí, nedbajíce na ostatní běh světa: ony nás neučí té moudrosti a opatrnosti, kterou na cestách života potřebujeme, nýbrž něčemu zcela jinému, co se tam ve školách sice moudrostí jmenuje, ve světě však jenom neberným jest penízem. Že každý ze škol zkušenějším vystoupí, než tam vstoupil, jest mnohem více zásluha mimoškolní zkušenosti nabyté za ten čas než školy samé.
Tímto neduhem postonává za našich časů větší část škol u všech národů, zároveň však nalezen jest již lík určený k tomu, aby dosavadní nesrovnalost mezi školou a životem odstranil a učinil ze školy opravdový život, jako jest život opravdivou školou. Tento lík jsou opatrovny malých dítek, reální, průmyslové školy, techniky atd.
Malé, pěti- neb šestileté dítě pošle se do školy; první, co tam uslyší, je: a a, b b atd., aniž ubohé děcko ví, k čemu budou tyto podivné kliky, učí se nejvíc slabikovat, číst a psát, aniž nahlíží, k jakému účelu neb prospěchu: nebylo by tedy divu, pakli by se zhola nevšímavě a roztržitě chovalo k věci, která je dokonce vábiti nemůže. Dle pravidla chodí dítě do triviální školy šest let a naučí se za ten čas kromě náboženství jenom číst, psát a počítat, a aby se mohlo říct, že důkladně, to se namůže. – Dejme tomu, že by se dítě první tři léta ve škole ani slabikovat, ani číst neučilo.
„Proboha, a čemu se tedy má ty tři léta učit?“
Náboženství – pane učiteli -, historii, přírodopisu, zeměpisu a všemu, co pochopiti může a co rozum otevírá, vždyť pak čtení a psaní ještě není veškerá moudrost! Dítě je zvědavé (díky bohu za tu dobrou vlastnost!), rádo něco nového uslyší, uvidí, nechť se mu tedy o všeličems moudře povídá! Co si dobře představiti a pomysliti nemůže, ať se mu ukáže buď samo, aneb v obrázku. Čím více člověk vidí a slyší, tím jest zkušenější a moudřejší, neboť nenabýváme zkušenosti toliko stářím, nýbrž pohybováním se ve světě. Mladý člověk jest zkušenější a moudřejší než starý, jestli víc věděl, slyšel a zkusil než onen. Ať si již to pak člověk slyší a vidí kdekoli, třeba ve škole, jenom když jsou to věci zdravé, pravdivé a užitečné. Takových tedy věcí bych dítěti první tři léta povídal a ukazoval, tím bych zostřil ještě více jeho zvědavost, pověděl bych, že se o tom i o více jiném v knihách dočísti může, vzbudil bych v něm napřed touhu po čtení a psaní, připravil k tomu jeho outlý rozum, a vsázím se, že by se pak za poslední tři léta přece ještě lépe psáti a čísti naučilo než nyní za šest.
K tomu se učinil první krok zřízením opatroven, kterých ovšem posud jenom v skrovném počtu ve vlasti máme, dobře však by bylo, aby se začáteční léta všech triviálních škol stala opatrovnami. V těchto se totiž asi dle podobných, jak jsem právě řekl, pravidel s dětmi zachází a vzdělaný učitel triviální školy mohl by zajisté způsob ten i ve své škole uvésti. Ovšem se rozumí, že děti dle předpisů svých čísti a psáti učit musí; smysl však mé řeči byl jenom ten, že se kromě čtení a psaní mnohému jinému vyučovati má, co důležitější jest než ono. Sice by mnohému línému takovou radou dobře poslouženo bylo, i teď dle starého způsobu naučí jen psát a číst, a pak by dle nového ani tomu již neučil. To by pak bylo posvícení, být učitelem! –
Vzniklý za nynějších časů duch fabriční, průmyslný, vzbudil též školy reální, průmyslové, techniky, které jsou všude přeplněny žáky. Zdá se, že celý náš čas k tomu směřuje, aby velikou mezeru v důstojnosti, která až posud mezi řemeslníkem, rolníkem z jedné a taknazvaným studovaným člověkem z druhé strany panovala, vyrovnal. Stavy úředníků, učenců, důstojníků atd. tak jsou za našich časů přeplněny, tak těžká, skrovná v nich počíná býti výživa; z druhé strany fabriky, řemesla jistá tak brzy a hojně se vyplácejí, plodiny zemské v tak vysoké vždy ceně stojí, že se již brzy jedni druhým vyrovnati, ba tito nad ony vyvýšiti moci budou. Pořádný, vycvičený řemeslník brzy se již úplně i důchody, i pak vážností vyrovná úředníkovi a učenci: aby se to však státi mohlo, hlavně dopomohou průmyslové školy. Ony budou moci řemeslníka postavit na takový stupeň všeobecného vzdělání, aby se jiným stavům, pokud zapotřebí, vyrovnal.
Aby však tyto školy průmyslové takový, jak jsme pravili, mohly míti užitek, zvláště pro národ náš, zapotřebí především jedné úhlavní změny, které se časem svým nejen průmyslové školy a techniky, nýbrž i ostatní školy vyšší a nižší dočkají a dočkati musejí.
Kromě všech ostatních již dříve vypsaných nedůstatků, na které školy všech národů postonávají, mají naše školy ještě jeden hlavní samy pro sebe. Jest to ten, že se neučí v jazyku národním. Jazyk německý jest u nás posud nevyhnutelný most, přes který každý Čech donucen jest kráčeti do chrámu osvěty; kdo německy neumí, nemůže se skoro posud ničemu naučiti, aspoň ne veřejně, a kdo nedbaje na onen most, přece nějak na svou pěst v jazyku českém vycvičiti se chce, nemůže to jinák učiniti než s velkými oběťmi a s mnohým protivenstvím.
Častěji se již pořádně rozložilo, jak veliká škoda pro vzdělání vůbec, a zvláště nižších tříd národu našeho z takového odstrčení jazyka českého vyplývá. Považme jen kupříkladu, kdyby nějaký zednický tovaryš nerozumějící německy zdokonaliti se chtěl také v stavitelství. Nepochybně, že by se všemu, co k tomu nevyhnutelně zapotřebí, bystrá hlava za rok vyučila, a na technice pánů stavů českých učí se opravdu dosti zednických tovaryšů. – Ale – aby jen tomu, čemu se na technice za rok naučiti může, rozuměl, musí se napřed dvě neb tři léta německy učiti. Táži se nyní, v jakém jest spojení němčina s maltou a s uhelnicí? Bude palír již lépe stavěti, protože se naučil německy? Nikoli, ba naopak, kdyby se místo toho času, který s německou mluvnicí trávil, raději tím více ve svém umění stavitelském byl cvičil, lépe by své věci rozuměl.
A tak jest to ve všech řemeslech a vůbec ve všem umění. Větší část našich dětí ani ještě pořádně nerozumí německy, a přece se jim jenom v této řeči všechno vykládá, a není tedy divu, že učiteli a profesorům jenom napolo rozumějí, a tak proběhnou školy jako olej vodu, tj., nic se na ně nepřílípne.
V gymnáziích a vyšších školách ještě by to prošlo, bez německého jazyka ovšem se univerzita neobejde, a proto se jedenkrát německy naučiti musejí oudové její. Tu se jen může přidat: bližšíť košile než kabát, anebo jinák: dobře uměti německy, ale nevyhnutelně umět česky, a proto i na vyšších školách jazyk a literatura domácí zaslouženého místa míti má, a brzy snad míti bude.
Ale v průmyslových a v podobných praktických školách, tam jest němčina jenom zdržování žáků, překážka řádného věcnatého vzdělání, a pro docílení pokroku v této věci nevyhnutelně zapotřebí, aby se co nejdřív odstranila. Kdyby se mne někdo tázal, kudy je cesta do Prahy, a já místo rychlé odpovědi v jazyku tom, který on rozumí, teprv jej počal učiti jiný, poněvadž mu z tvrdohlavosti jenom právě v tom odpovědíti chci, zajisté by se tak promeškal, že by již pozdě na své místo došel a hrubě by mi za tak drahé a obtížné poučení neděkoval.
V takovém stavu jsou teď všichni lidé v Čechách hodlající se v průmyslu zdokonalit, a divím se velice, že takový nedůstatek posud ještě odstraněn není při té horlivosti, s jakou se všemožně průmysl, řemesla zdokonaliti hledí. Jaká to jest důslednost, podporovati z jedné strany průmysl, a z druhé neodstraniti hlavní překážku!
Naše Průmyslová jednota, od které se arci vším právem v této věci nejlepšího nahlídnutí očekávati dalo, učinila první rozhodný krok. Uzavřela již založiti v Praze školu průmyslovou, v které se všechny k vzdělání dobrých průmyslníků, řemeslníků, kupců i – rolníků (doufám, že každý nahlíží, že náš rolník ještě zbytečně vzdělán není) potřebné věci učiti budou v jazyku českém. Kdyby jen hodně brzy již opravdu stála! Ba kdyby jich raději stálo místo jedné v Praze po jedné aspoň v každém kraji na Moravě i v Čechách!
Průmyslová jednota jest společnost mající důchody své z příspěvku oudů: kdo se ročně 10 zl. stř. platiti uvoluje, stane se oudem Jednoty a má hlas na shromáždění. Kéž by tedy spanilomyslní podporovatelé národního blaha hojným přistupováním do Průmyslové jednoty její peněžité síly zvětšiti pomohli, aby tím větší sumu k takovému spasitelnému účelu obětovati mohla!
Kromě toho nadějme se také od pánů stavů Království českého, že na ústavě technickém, jenž pod jejich řízením stojí, také českému jazyku místo dáti ráčí. Horlivost pánů stavů českých pro všechno dobré vlasti již od starodávna v dějinách naší země dobře zapsána jest, a nynější páni stavové jistě v ničem dobrém od předků svých se oddalovati nebudou. Potřebí jenom, aby se o to jak náleží žádalo, a k tomu by snad měšťanstvo pražské nejlépe přikročiti mohlo. Líná ústa holé neštěstí: chceme-li něco, požádejme o to slušně, a bude nám dáno.
Musí se vůbec říci, že si sice často na mnohé nedůstatky stěžujeme, ale potřebné a pravé kroky k odstranění jich učiniti ani nám nenapadá. Kdo upř. strany škol žádost podal tam, kde by potřebí bylo, totiž k milostivé vládě? Známo jest, že národům svým v ničem, co věru k blahu vede, nepřekáží, ba naopak ráda dobré podporuje. Avšak musíme dříve upřímně povědíti, co nám chybí, aby se nám pomoci mohlo. Uvedením jazyka českého v školách zvedne se znamenitě pravé vzdělání, a pravé vzdělání jest prospěch celé země, vlády i národu. Jednou se ten krok učiní, ale dej bůh, aby to co nejdříve bylo.
Brněnské noviny čís. 11 podávají obšírnou zprávu o zavedení škol přádelních na rozličných panstvích v horách moravských i slezských. Učitelové a učitelkyně nejvíce pocházejí ze školy adrsbašské a na útraty jednotlivých vrchností tam posláni a také nástroje odtud zaopatřeny byly. Chvalitebná jest péče, s kterou se šlechetní lidumilové o zlepšení stavu zchudlých skrze fabriky a jiné okolnosti pláteníků a přádců v horách českomoravských zasazují, to jako i všechno, co se u nás k zvelebení průmyslu děje, všelikého uznání zasluhuje. Zapomínati však nesmíme, že jsou průmysl a fabriky k dobrému stavu země sice nevyhnutelny, avšak že bohatství a jiné výhody z nich vyplývající vždy jen načas a nejisté jsou. Dnes počne nějaká nová fabrikace, výdělek z ní je ohromný; zejtra však již jiné, sousední země také ji zavedou, a je po všem. Jedině hospodářství je věc solidní, vždy trvající, bezpečná. Nepochopuji, proč se ve vlasti naší, tak úrodné, posavad o zlepšení hospodářství a rolnictví tak málo staráme (aspoň mnohem méně než o průmysl), kdežto by přece při dobře vedeném rolnictví země naše ještě snad o polovici lidu více uživiti mohla. Síla země založená na rolnictví vždy spočívá pevněji než na fabrikách, skrze které se, když neslušně rozmnoženy budou, jenom veliký počet nastávajících žebráků v zemi zahnízdí. Kromě toho zapomenouti nesmíme, že se skrze hojné fabriky také nemravnost a luxus uvádí, protože se při zvětšeném počtu fabrikátů také všemožně odbyt vyhledávati, a tudy lid buď lácí, buď jinak k nepotřebnému vydání zaváděti musí. – Všechno zde řečené nebudiž ostatně a újmu průmyslu a fabrik, kterých potřebu a výhody dobře známe: tolik se nám jenom zdá, že se již průmyslnictví přeháněti počíná, protože v módě jest, a že se přitom na jiné věci, a jmenovitě na rolnictví, tuze malý ohled béře. Bojíme se, aby z toho pro zem škoda časem nepovstala.
*
Doba otevření nově zřízení Měšťanské besedy blíží se již rychlým krokem. Nikdy bychom si odpustiti nemohli, kdyby se v těchto listech o tak důležité věci žádné zmínky nestalo. Právě také nyní zřizují si ve Vratislavi měšťané ressourci a časopisy německé již dosti hluku o tom předběžně nadělaly, ačkoliv ještě tak pevného základu nemá jako naše.
Veliká část zajisté považuje nastávající Besedu co institut pro pouhé vyražení, avšak mužové, kteří pokrok, činnost, vzkvétání země a podobné pravých mužů hodné předměty před očima mají, neučinili by jistě pro pouhé vyražení tak veliké přípravy. A pro takové muže, kteří zábavu bez užitku nemilují, jistě má nastávající Beseda jiný, větší, abych směl říci, čestnější účel. Výměna myšlenek, porady ve všem týkajícím se živnosti, spojení rozdrobených sil, působení společné k prospěchu jednotlivců, sblížení se rozličných, až posud od sebe vzdálených stavů, pěstování pravého společenského ducha atd., tj. ovoce mající vzrůsti z Měšťanské besedy. Vzdělání, vědy, umění, průmysl a vůbec inteligence vládne za našich časů světem a měšťanskému stavu musí se ta čest vzdáti, že hlavně on jest všeho toho pěstovatelem, ze stavu měšťanského povstali v novějších časech skoro všichni rozšiřovatelé vzdělání a inteligence. Nesmíme si však snad z marnosti tajiti důležitou pravdu, že jsme posavad za jinými národy tuze zpátky zůstávali: poznání nedůstatku již jest hlavní krok k napravení. Hlavní příčina této nedospělosti není jiná než neprocitlost národního ducha, že jsme sami posud nevěděli, jsme-li Češi, nebo nic. Ať si mluví kdo chce co chce, ale čest zůstane vždy silnou pákou hýbající světem a lidmi! Velká část nejkrásnějších činů, které historie zná, nestala se z jiné pohnutky než pro čest národů: a národové, kteří posud vzdělanější jsou, Angličané, Francouzi, drží se vždy hrdě své národnosti. Žádný Angličan, žádný Francouz nebude se stydět za svou řeč. Jindy umírali mužové pro čest, pro blaho svého národu, my však z tétéž příčiny budeme žíti a pracovati.
Měšťanská beseda může se stát při dobrém zřízení ohniskem všelikého vzdělání průmyslového, hospodářského, estetického i vědeckého: konverzace s jednotlivci vynikajícími v jednotlivých odvětvích nauk, pak dobře zřízená čítárna časopisů i knih nemine se jistě dobrého účele, totiž rozšíření inteligence a skrze ni zlepšení stavu. Nesmíme zapomenout, že za nynějších časů jenom cvičenost měšťanu vážnosti dodává a zároveň nemajetnému k jmění pomáhá a bohatému zámožnost udržuje a zvětšuje. Peníze sice světem vládnou, ale rozum vládne penězi. Úkol Měšťanské besedy jest především šíření vědomostí a k tomu účelu se žádných výloh šetřiti nemá, poněvadž se každý takový náklad mnohonásobně nahradí.
Co se obcování společenského dotýče, vybrala si Měšťanská beseda krásné heslo Rovnost a Svornost, dvě hvězdy, bez kterých v každé společnosti brzy nepořádek a temnota vzniká. O rovnost je snadněji: všichni oudové jsou měšťané, někteří bohatší, cvičenější, zkušenější, avšak přece měšťané všichni, Pražané všichni; kde žádný nepodlízá a žádný se nevypíná, musí být rovnost! Druhá, svornost, již mnohem řidčeji se vydaří, a společnost, která ji udržeti dovedla, patrně již dokázala, že zasluhuje být společností. Snášet mínění jiných a nevnucovat jinému své jest základ svornosti a snášenlivost je hlavní známka každého vzdělaného člověka. Úplné provedení tohoto hesla přejeme srdečně nastávající Besedě: tím jenom ubezpečí se stálé, pevné její trvání a skrze to vždy blaženější vzkvétání naší staré Prahy a zvelebení veškeré vlasti.
Pražské noviny leden 1846