Z historie. Karel Havlíček Borovský: Útěcha ve zlém čase

Moto: Jeszcze Polska nie zginęta, póki my żyjemy!

 Účel tohoto článku není jiný než objasniti smysl této znamenité sady z polské písně a obrátiti ji na naše nynější okolnosti.

Mnohé naše časopisy (nechceme naschvál jmenovati, které, aby se nezdálo, že z osobních příčin toto píšeme) vedou jenom ustavičné lamentace nad nynějšími pohromami naší svobody. Ustavičné jejich naříkání jest: Již jest všechno ztraceno, svoboda tisku jest zrušena, již nesmíme pravdu psáti, národe, již naposled k tobě svobodně mluvíme atd. atd.

My takové jednání v nynějších okolnostech schvalovati nemůžeme. Jisto jest, že jsme ve svobodách svých znamenitě zkráceni a že snad ještě větší nebezpečí na náš čeká, avšak nemoudré jest přeceňovati a zveličovati naše ztráty a neštěstí, čímž se jen méně odhodlaní přátelé svobody děsí a důvěra národu podkopává, jakož z druhé strany dodává se tím odpůrcům svobody jen více smělosti a odvážlivosti.

Jmenovitě co se svobody tisku týče, není to pravda, že jsme svobodu tisku ztratili, jak si mnohé časopisy lamentovaly. Svobodu tisku máme a nový, nepříznivý zákon o tisku obmezil jen svobodu tisku kaucemi velikými a vyhrožováním velikých peněžitých a žalářních trestů: může se tedy říci, že těm, kteří svobodně psáti chtějí, hrozí větší nebezpečenství než dříve, ale proto přece není ještě svoboda tisku zrušena. My aspoň doufáme dokázati skutkem, že svoboda tisku zrušena není a že povíme ministerstvu tak jako prve pravdu do očí. Špatný voják, který hrdinsky smýšlí jenom v čas pokoje, když není nebezpečenství. Pro trochu peněz a pro kousek žaláře nemusí se ještě pravda zamlčeti. Ten jest ztracen, kdo sám v sebe důvěru ztratil.

Jaké jest nebezpečí naší svobody? Kdo jsou její nepřátelé? – Podívejme se jim trochu chladně do očí. Několik ministrů, asi osm nebo devět, samí křehcí lidé; za nimi větší část šlechty, nejvíce lidé s malým rozumem a ještě menší činnosti a odvahou; pak veliké hejno „dobře smýšlejících“ čili sedmašedesátníků a rozličné čeledi, kteří ale mají tu vlastnost, že všude jen sekundýrují, a když se o něco důležitého jedná, vždy zalezou a s každým drží, kdo vyhrá.

Pravda ovšem, že toto ministerstvo ke službě své má ohromné vojsko, které všechno věřiti musí, co se mu věřiti poroučí, ať jest to pravda nebo ne, a kteréžto vojsko považuje nyní vláda za nejhlavnější důkaz všeho práva; ale musíme vyznati, že takové důkazy na dlouhý čas nepostačí, protože jsou příliš drahé, a kdo potřebuje na důkaz svého práva 900 000 mužů a 100 000 koňů, jest více k politování než k obávání.

Na druhé straně ale stojí celý národ, který si zajisté svobodu přeje a hotov jest pro ni mnohé oběti podstoupiti; svobodomyslní lidé jsou veliká, patrná většina v zemi, co jim tedy schází, aby uskutečnili svá přání? Nic než uvědomění svých sil, vzdělanost, svornost, zdravý smysl, opatrnost a dobré použití okolností. Nač tedy marné naříkání a zoufání? To nikam nevede. Svoboda se nedá vykřičet, vyplakat a vylamentovat, jen z ruky pilné naděje kvitne! Za rok, za dvě léta nemůže se předělati, co pokazili věkové. Kdyby nyní každý občan již tak vzdělán byl, aby rozuměl všemu, čeho nám jest zapotřebí, byla by to jen pravá hračka, uspořádati zemské řízení tak, jak toho svobodným národům zapotřebí jest. Musíme tedy tento lid poučovati, a tak se vždy přibližovati k žádoucímu cíli. Třeba to nebylo za rok, za dvě léta, proto ještě nebude rozumný člověka zoufat, aniž hodí prací svou o zem a nechá všeho díla. Podívejme se na jiné národy, kteří nyní již po dlouhý čas jisté a nezrušitelné svobody užívají: oni ji také nenašli ve snu, oni si ji nevydobyli za den a za rok, ale mnoho času, mnoho práce, mnoho obětí vynaložili.

Proto nesmíme i my zoufat, nýbrž pracovat. „Ještě Polsko nezhynulo, pokud my žijeme,“ nebo jinák: „Ještě svoboda nezhynula, pokud my žijeme.“ „Nedejme se!“ stojí pod podobiznou našeho dr. Riegra, a to budiž naše všeobecné heslo. Třeba byly naše síly v této době ještě nepostačitelné, ale vězme, že si můžeme tyto síly sami zvětšovat, když budeme činností, vytrvalostí a obezřetností svou poučovat spoluobčany své, ještě posud k uvědomění nedospělé. Tu se nám otvírá veliké, nadějné pole k činnosti a nevyvažitelná studnice naší síly a svobody; starejme se, aby nám nebyla pokalena.

Národní noviny 27. 3. 1849