.jpg?s3=1)
Ing. František Topinka
Prvý most v Babyloně, válečné mosty stavěné Řeky, rozvoj a trvání stálých mostů v Římě i v celé říši.
Mosty přes význačnější toky v době kamenné nejsou myslitelny. Ani Egypťané jich nestavěli, asi proto, že přemostit Nil byl nad jejich síly a menších toků tam nebylo, leda potoky, přes něž stačilo zřídit propustky. První most přes veliký tok se stálými pilíři dala zřídit přes Eufrat v Babyloně Nitokris (choť krále Nabukadnezara) kolem r. 600 př. Kr. u příležitosti říčních úprav a zřizování retenční nádrže. Herodot, který píše pouhých asi 150 let po těchto významných inženýrských stavbách, líčí založení a stavbu mostu takto: „Dala ohromné balvany nalámat, a když je měla pohotově a i kotlina byla vykopána, odvrátila celý proud řeky do oné kotliny; a mezitím co se tato naplňovala a staré řečiště tímto způsobem vyschlo, právě uprostřed města vystavěla z vylámaných balvanů most, dadouc balvany železem a olovem spojit. Přes ten most dala vždy na úsvitě čtyřhranné klády položit, po nichž Babyloňané semo tamto přecházeli; v noci však se tyto klády pryč braly, aby nemohli lidé za noční doby přecházet a se vespolek okrádat. Když pak z kotliny řekou do ní odvedenou vodou jezero se stalo, a mostní stavba dokonána byla, tu uvedla Eufrat z jezera do starého řečiště nazpět“). Jak patrno z textu Herodotova, šlo hlavně o zřízení pilířů, protože most byl vlastně jen denním přechodem bez jakékoli stálé konstrukce a je otázka, byl-li zřízen i pro přejíždění.
Řekové stavbou mostů ve své vlasti nevynikli prostě proto, že u nich větších toků vodních, křižovaných živými cestami nebylo; přes potoky stavěli propustky, z nichž (snad již z doby egejské se zachoval jeden v Assu, jeden v Mykenách a jeden trojklanný (na soutoku dvou potoků) v Messenii. O velkém mostě se dochovala jediná zpráva z dob války Peloponnéské (431-404), kdy Řekové zřídili pro válečné účely most na bárkách (prý pilotovaných, spíše ale asi plovoucích) přes průliv Euripos) tedy jistě prostý most trámový.
Tím není řečeno, že by nebyli měli schopnosti pro konstrukce mostní, neboť stavěli mosty v cizích službách.
Pro perské krále byly stavěny pontonové mosty rozpojitelné k účelům válečným, právě od stavitelů řeckých. První dva byly zřízeny r. 513 př. Kr. přes Bosporus a přes Dunaj Řekem Mandrokleem (bratrovcem Polykrata Samského), pro Daria I. na jeho výpravě proti Skytům, o němž Herodot píše ve IV. knize, 87 až 89 kapitole: „Když byl Dareios na Pontos se podíval, plul nazpět k mostu, jehožto stavitelem byl Mandroklees, Samický. Místo ono na Bosporu, kde král Dareios most položil, jest, jak se mně podle mého domnění zdá, uprostřed Byzantia a chrámu při ústí ležícího. Potom Dareios, zaradovav se z mostu lodního, obdaroval stavitele jeho Mandroklea Samického desateronásobně. Z toho obětoval Mandroklees obraz, na němž vymalována byla celá stavba mostu bosporského a král Dareios v průčelí sedící a vojsko jeho most překračující a daroval obraz ten do chrámu Heřina. Taková učiněna byla památka toho, jenž most vystavěl. I plulo loďstvo, prošedši Tmavými Skalami přímo k Istru, kladlo most přes krk Istru, kde se ústí Istru dělí“. Místo, ve kterém tento most stál, je mezi dnešní pevností Rumili-Hissar na evropské straně a Anadoli-Hissar na straně asijské. Šířka Bosporu je tu asi ½ km a hloubka kolem 50 m. Bližšího nic o jeho konstrukci není uvedeno.
Po těchto mostech byl zřízen pro výpravu Xerxa I. (485 – 465) proti Řekům most (lodní most s lany ze Inu a byblu) přes Hellespont r. 480 př. Kr. Vzdálenost břehů je tu dnes asi 2 km (Herodot pro tehdejší dobu uvádí asi 1,2 km). Podrobnosti jsou známy z líčení Herodotova v knize VII. kap. 33 a násl.: „Potom se chystal, aby do Abydu táhl. Mezitím pak kladl se most přes Hellespont z Asie do Evropy. Jestiť v Chersonesu při Hellespontu ležícím mezi městem Sestem a Madytem drsnaté okřídlí do moře vybíhající, proti Abydu. Směrem k tomuto okřídlí počínajíc od Abydu kladli most ti, jimž to bylo uloženo, jeden z bílého lenu Foinikové, druhý byblový Egypťané. Jest však na protější břeh 7 honů. Než když už most spojen byl, přišla bouře veliká a roztloukla i rozptýlila celé dílo. A když se toho Xerxes dověděl, velice jsa rozhněván, kázal tři sta ran Hellespontu bičem dát těm pak, kteří spojení Hellespontu představeni byli, hlavy stít. I učinili tak, jimž nelahodný tento úřad svěřen byl; mosty pak jiní stavitelé spojovali je takto: Padesátiveslí a trojveslí proti sobě sestavili, pod most k pohostinnému moři hledící tři sta šedesát lodí, pod druhý tři sta čtrnáct lodí, se strany Pontu (tj. Černého moře) šikmo je stavíce, se strany Hellespontu pak po proudu, aby udržoval lana v natažení. Sestavivše je, spustili velikánské kotvy, u jednoho mostu se strany Pontu za příčinou větrů zevně vanoucích, u druhého mostu k západu a k Egejskému moři za příčinou západního a jižního větru. K proplavení pak zůstavili mezery mezi padesátiveslími a trojveslími na třech místech, aby i do Pontu mohli plout po úzkých loďkách, kdož by chtěli i z Pontu ven. To učinivše, napjali lana, točíce hřídeli; i nevynaložili zase obojích lan zvláště, nýbrž na každý most rozdělili dvě lana z bílého lenu a čtyři byblová. Tloušťka byla tatáž i krása; přirozeně však byla lněná lana těžší, nebo loket těch vážil talent. Když pak byl most spojen, nařezali klády dřevěné a učinivše je rovnými mostu zšíří, pořádku je kladli na lana napjatá a položivše je vedle sebe, srubovali je zase nahoře. Vykonavše pak to, nanesli na ně prkna a položivše i prkna tato do pořádku, nanesli hlíny, a stlačivše tu hlínu, táhli ohradu s jedné i s druhé strany, aby soumarové a koně neviděli shůry moře a se nelekali“. Tento popis nestačí k jednoznačnému poznání konstrukce. Pravděpodobně byla věc takto: Byly zakotveny dvě řady lodí, a to kotvené tak, aby jedna řada kotvených lan byla stále napínána proudem vodním, druhá tak, aby byla napínána větrem. V řadách byly ponechány propustě k proplouvání. Na lodě byly uloženy kabely (řekli bychom dnes) v podobě lan lněných a byblových (byblové vlákno bylo z rostliny papyru) počtem 2 x (2 + 4) = 12 lan). Na lana se kladly napříč trámce a na ně rovnoběžně s osou mostu prkna, a na ta pak dusána hlína; zábradlí bylo plné, obedněné. Patrno, že správně nechtěli konstruktéři namáhat lana zatížením svislým, jen vodorovným a hleděli zamezit kymácení bárek. Vojsko, celkem snad 1,7 milionu hlav, přecházelo prý sedm dní a sedm nocí.
Velký díl úspěchů Alexandrových, bývá připisován jeho obratnosti stavebnické. On byl nucen – poněvadž do cizích zemí a do pouští nemohl s sebou vléci po suchu lodi a tam nebylo je z čeho zhotovit, stavět lehké mosty válečné přes řeky, přes které táhl: přes Eufrat, Tigris, Oxus a jiné toky na cestě do Indie. Jak nám o tom vypravují staré zprávy, volil prý způsob asyrský: Dal ze stanových koží našít pytlů, jež vyplnil slámou. Takové vory (jistě asi kotvené) byly podporami pro trámce nebo prkna. Tak prý jeho vojsko přešlo přes dolní Dunaj (Ister) a přes Oxus.
Teprve když Římané vybudovali postupně velikou síť silnic do všech provincií a když zavedli klenbu – známou už od dob babylonských – do stavebnictví jako hlavní nosnou konstrukci trvalou a přisoudili klenutému oblouku – vedle sloupu – hodnotu nejvýznamnějšího prvku architektonického, povstávají – poměrně velmi pozdě – pozoruhodné mosty. Římu samému, jakožto hlavnímu městu světa, do něhož se sbíhaly všechny významné silnice, se arci dostalo prvých mostů, z nichž mnohé byly vytvořeny monumentálně a jejich některé oblouky (v Římě samotném se celý most nedochoval žádný) se udržely až na naše dny a po nich dopravovaly spojenecké armády svoji zbroj i ještě v poslední válce. Pozoruhodné jsou nejen mosty přes Tiberu, nýbrž i mosty přes její přítok Anio (v nové době Teverone, nyní opět Anione). Buďtež tu uvedena data a některé životní osudy těchto památných objektů.
Nejstarším mostem z okolí Říma jest podle všeho Pons Salaria, jenž pocházel ještě z doby republiky snad asi z r. 600 př. Kr. Byl zbořen r. 546 ve válce s Goty a znovu vybudován Narsem, za vlády Justiniánovy. Naposledy byl rozhozen Francouzi, když se blížil Římu vízežný Garibaldi a obnoven r. 1874. Ve dnešní podobě má velké polokruhové pole střední (o rozpětí as 20 m) a dva malé bočné otvory půlkruhové, strmé nájezdné rampy až k vrcholu a na jednom pilíři středověkou věž bojovou.
Nejstarším mostem přes Tiberu v Římě je Pons Sublicius, zřízený za pradávných dob samostatnou tehdy ještě obcí Aventinskou. Jeho trámy bývaly prý každého večera z opatrnosti odklízeny a ráno znova pokládány. Pečoval o to kněžský řád Pontifiků, jenž také modlitbami obměkčoval říční božstva, aby ušetřila při povodních svého hněvu mosty. Později přejal vznešenější úkoly a jeho titulem se přizdobili papežové v době humanismu. Zdá se, že až do r. 500 po Kr. zůstal tento most z úcty k starobylému významu dřevěný.
Druhým prastarým mostem dřevěným byl Pons Cestius, který byl zřízen r. 179 př. Kr. jako dřevěný, r. 40 př. Kr. přestavěn na kamenný. R. 380 po Kr. mu dal Gracianus mramorovou balustrádu a nazýval se Gracianovým. Přetrval pád říše římské, byl r. 1192 restaurován, pak znovu opraven za papeže Eugenia IV. a obnoven r. 1679 i přejmenován na most sv. Bartoloměje. Posledně opravován r. 1892. Spojuje (v původní skoro podobě) ostrov Tibery s pravým břehem. Na něm jsou dosud zachovány nápisy římských císařů, kteří jej budovali a působí ve své struktuře dojmem antickým. Jeho dva bočné propusty a střední velké pole mají rozpětí 5,1 m + 23,3 m + 5,5 m. Přes levé rameno tu vede Pons Fabricius a r. 20 př. Kr. přebudován. Jeho dvě pole 2 x 25,0 m mají dodneška asi tu podobu, kterou jim dal po r. 38 po Kr. Gracián. Ve středověku bylo dovoleno Židům, aby tu měli svoje obchodní boudy most nazýván Židovským. Kolem r. 1440 byl Eugenem IV. restaurován a r. 1679 obnoven. Zbyly na něm dosud kusy antických balustrád .
S mostem Cestiovým stejně starý je Pons Aemilius z r. 179 př. Kr., avšak vybudovaný již tehdy z kamene Aemiliem Lepidem; míval původně zábradlí jen dřevěné; kamenné dostal až r. 142 př. Kr. od censorů Mummia a Scipia Afrického. Augustus jej restauroval a na levém břehu zřídil oblouk se sochou Aemilia, ukazujícího cestu do města. Z něho byla nejen r. 118 po Kr. svržena mrtvola bídného císaře Heliogabala, nýbrž odtud byly svrhovány i mrtvoly křesťanských mučedníků při velikých pronásledováních. Ve středověku měnil jména na Most Senátorů na Most Lepidův a Most P. Marie. Při povodni r. 1229 se zřítil, byl r. 1331 obnoven a v létech 1300 až 1400 býval v moci bohaté rodiny Pierleonů, kteří jej ovládali ze své tvrze. R. 1440 byl restaurován papežem Eugenem IV. R. 1557 byla povodní stržena část tohoto mostu a od té doby se jmenuje Ponte Rotto (tj. most stržený). Byl r. 1575 restaurován Catellem bez ohledu na starobylost a docelen nosnými řetězy, takže vlastně, i když nejde o nový objekt, tu bylo po prvé pro nosný účel použito řetězů. R. 1598 stržen povodní poznovu, při čemž prý utonulo několik set osob. Zbyl z něho jediný pilíř.
Pons Agrippae vybudován r. 3 př. Kr. a odklizen r. 215 jako zchátralý, když byl nahrazen mostem Antoniovým, takže tyto dva mosty tvoří jaksi dvojici. Pons Antonini, také Aurelii, též i Valentiniani byl zřízen císařem Caracallou r. 216. R. 367 zdoben vítězným obloukem (branou) pro Valentiniana I. Od r. 1100 se už rozpadával, a r. 1473 založen na jeho místo most Sixtův, jenž byl kolem r. 1500 oblíbeným procházkovým místem kurtizán, v době nejsoustředěnějšího přepychu v Římě.
Pons Aelius neboli San Angelo, nejskvělejší ze starých mostů římských, byl vybudován r. 136 po Kr., císařem Hadrianem, o 5 polích, jakožto přístup k jeho obrovitému Mausoleu, vyzdoben sochami bohyň vítězství (jež v dobách křesťanských byly považovány za anděle). Tudy přejížděli z Vatikánu nově korunovaní císařové němečtí do Lateránu na bělouších (i náš Karel IV. a Zikmund) a zde pasovali novopečené rytíře. Na tomto mostě zápasil koncem římského císařství Ricimer germánský s vojáky císařovými R. 1403 tu byly zřízeny na koncích 2 čtyřboké věže, které byly r. 1492 nahrazeny mohutnou věží válcovitou a most zaplněn (za nájem) drobnými krámky, jež dal Mikuláš V. odklidit r. 1450 a dal na koncích mostu zřídit věžičky, jež se však po papežském požehnání zřítily. Sem bylo přeloženo popraviště římské z Tarpejské skály a tu dal Sixtus V. popravit několik vůdců loupeživých baronů. Od r. 1534 tu bývaly sochy Petra a Pavla, na něž se upevňovaly břitké epigramy a pamflety. R. 1663 byl most opevněn, r. 1688 vyzdoben anděly od Berniniho. R. 1870 vzala povodeň dvě klenutá pole a na naše dny po rekonstrukci z r. 1872 se dochovala 3 pole původní o rozpětí 3 x 18,4 m sedící na pilířích (velmi účelně sestrojených) o tlušťce 7,8 m. K 5 polím původním přidána (anticky imitována) r. 1894 pole nová, aby vzdutí mostem způsobené bylo menší.
Pons Neroniensis nebo také Trimphalis, z dob Nerona, již za císaře Konstantina zřícený, skýtal papeži Piu II. r. 1462 mramor na stavbu ložie při sv. Petru. Z něho se uchovaly jenom nepatrné trosky.
Pons Probi je nejmladší z císařských mostů Říma, stavěný teprve r. 280 po Kr. císařem Probem. R. 394 přestavěn císařem Theodosiem Velikým a nazýval se mostem mramorovým. R. 1000 po Kr. částečně stržen. Z něho zbyly jenom neveliké trosky. Mezi památné mosty z okolí Říma náleží Ponte Nomentano, na sv. od Říma, přes řeku Anio. Je to neveliký most konstruktivně málo významný (vpravo a vlevo hlavního pole souměrně dva klenuté propustky); na nějž středověk navršil po celém rozsahu ohromnou obrannou věž a ještě před jeho rampou jinou. Po zhoubách válek s Goty a po době byzantinské restaurován Mikulášem V. (1447-1455). Na tomto mostě prý se setkal Karel Veliký, přijížděje na korunovaci, s papežem Lvem III. r. 800.
Ještě památnějším po stránce kulturně-historické je Pons Milvio, také Ponte Molle na trati Via Flamminia přes Tiberu – na sever od Říma. Byl zřízen o 4 polích hlavních a 3 zátopních s oky v pilířích. Je významný tím, že tu zvítězil císař Konstantin Veliký 25. Října 312 nad Maxentiem v bitvě u Saxa rubra a stav se tak pánem říše, prohlásil křesťanství za veřejně přípustné náboženství. Na naši dobu zbyla střední 3 hlavní pole z oné prastaré doby. Ostatní byla zničena Garibaldim r. 1849, jenž tím zabraňoval Francouzům přístup do Říma. Byl r. 1850 opraven. Pro nás Čechy je zajímavý tím, že tu je socha sv. Jana Nepomuckého, obyvatele a patrona mostů, nevalné ceny umělecké, ale jistě jedna z nejjižnějších. Mimo tyto mosty přes Anio vedly mosty dosud zachované v okolí Říma: Ponte Lucano u Tivoli na trati Via Tiburtina, o 2 polích hlavních a 2 polích bočných (zátopních), s kulatou věží (s cimbuřím) vedle (pravděpodobně římský náhrobek proměněný ve středověku v bojovou věž). Pak most Ponte Mammolo s velkým polem středním (rozp. asi 20 m) a dvěma poli bočnými. Na políře nastaveny středověké věže bojové.
Most u Terni je nevýznamný. Má 17 polí nevelkých. Kromě toho bývaly 2 mosty na bařinách Pontinských.
Všecky tyto římské mosty, budované samozřejmě bez jakéhokoli statického vyšetření, jsou oblouky kvádrové s lícem kružnicovým, skoro polokruhové, a proto také se strmými nájezdnými rampami. Typickým jejich znakem je průtokový otvor (jakési oko) (buď úplně kruhové nebo polokruhové, viz obr. 1) v návodních pilířích, jenž byl nutný, protože tyto pilíře bývaly velmi tlusté a silně vzdouvaly řeku (zastavenou plochu možno odhadovat jistě na 15 %, mnohde i více, protože spodek pilířů býval značně rozšiřován). Pilíře byly poměrně dobře založeny, ale přes to bylo zakládání slabinou jejich se zahrocenými zhlavími se tu setkáváme skorem všude (ne snad z důvodů průtokových, nýbrž proto, že to bylo obdobou lodí. Rozpětí těchto mostů římských bylo kolem 20 m až 25 m.
Nejodvážnější mosty starověku byly mimo Řím: Byl tu v Itálii u Narni veliký most o celkové délce 130 m při výšce záklenku 30 m nad údolím; byl o 4 polích. Zřítil se kdysi v 7. Nebo 8. století a opraven teprve v 11. století. Udržel se pak až do r. 1885, kdy jeden pilíř se svalil i s kusem klenby a nebyl už opraven. Byl to jistě jeden z nejvýznamnějších mostů v Itálii. Mnohem menší byl pětikolový klenutý most v Rimini z doby Augustovy (o celkové délce asi 50 m a rozpětí kleneb pouhých 7,14 m až 8,77 m při tloušťce pilířů 4,5 m). Některá jeho pole strhli Gotové r. 552 po Kr. a byl teprve r. 1680 znovuzřízen i slouží dopravě dodnes. Políře s kusy kleneb zůstaly starobylé. Ve Spoletu se dochovaly zbytky jiného mostu římského o třech polích. U Aosty (Piemont) je polozasutý most v předměstí Pont de St. Pierre o 17,1 m rozpětí a most sv. Martina o rozpětí 35,6 m.
Zaníceným stavitelem silnic a mostů byl císař Traianus (98-117). On překročil velkolepým mostem o stálých pilířích po prvé moderním způsobem veletok, totiž Dunaj pod St. Ršavou u Turn-Severina r. 103 až 105. Stavbu navrhl a vedl Apollodorus z Damašku (který budoval i forum Traianovo s četnými budovami a kolonádami). Byl to most na zděných pilířích s dřevěnými klenbami, jak jsou znázorněny na sloupě Traianově (obr. 2). Pilíře, počtem 20, měly tloušťku 18 m a výšku 45 m. O jejich zakládání staré zprávy uvádějí, že Dunaj byl pro ulehčení práce odveden stranou, jiné pak, že se zakládalo v kesonech se dnem. Jednotlivá pole měla rozpětí asi 35 m. Na jendom břehu byla zřízena na ochranu mostu pevnost, jejíž zbytky se vidí dodnes. Traianův nástupce Hadrianus ze žárlivosti dal odklidit dřevěnou konstrukci a zdivo pilířů bylo za císaře Justiniána (527 -565) rozebráno na stavbu pevností. Při nejnižší vodě r. 1858 se vynořily zbytky pilířů a byly zaměřeny. Apollodorus napsal o této stavbě celou knihu, jež se však ztratila. O něco odchylněji ji popsal Dio Cassius.
