Z historie: Naše hlavní vada

Karel Kálal

Na počátku XIV. století kronikář Dalimil odvozoval pád českého národa od marnosti a bujnosti; marnosti řekneme dnes marnotratnost. Mistr Matěj z Janova, proslulý předchůdce Husův, vytkl českému a polskému národu obžerství. Věhlasný král Jiří Poděbradský v XV. století viděl, že národ je marnotratný, obmezoval tedy přísnými zákony nemírnou strojivost; vždyť tehdy i selky si vyšívaly čepce zlatem. Komenský v XVII. století odvozoval – tak jako před ním Dalimil – pád národa od marnosti a bujnosti.

Po Komenském, za strašného úpadku národa, zaviněného, jak jako před ním Dalimil – pád národa od marnosti a bujnosti.

Po Komenském, za strašného úpadku národa, zaviněného, jak Komenský dí, hříchy našimi, nikdo nevaroval a nikdo nemluvil k národu otcovskými slovy, až Palacký se zamyslil, jak se stalo, že se tolik Němců k nám nastěhovalo. Hlavní doba poněmčení krajin českých byla ovšem válka třicetiletá, v níž vlast naše byla celá popleněná, a přes dvě třetiny našeho národa zahynuly. Po ní nová, cizáčka šlechta uvedla do země mnoho osadníků německých. Ale nesmíme si tajiti, že se již předtím, ve století XV. a XVI., kdy byla vláda česká, školy a úřady české, vesnice i celé krajiny poněmčovaly. I soudí Palacký, že Němci mají nějakou vlastnost, která jim pojišťuje větší moc k šíření a převahu dlouhověkou, a my že máme vadu jakousi, a to hluboce vkořeněnou, která jako tajný jed sžírá i samo takořka jádro života našeho. A která je to vada?

Máme prý vady a úhony rozličné, ale jedna z nejškodnějších, která již od věků sžírá kořeny života českého, je luxus. Co Dalimil a Komenský nazývají marností a bujnosti, tomu Palacký říká luxus, míně tím slovem nadbytečnost v jídle a v pití, v oděvu a nábytku apod. Čech a Slovan vůbec umí se v neštěstí chovati mnohem lépe než ve štěstí. Jest jemný a schopný, přičinlivý a důmyslný, horlivý a neústupný, ale také – a to zvláště ve štěstí – smyslný a marný, nepečlivý o budoucnost a nestálý, bujný a bažný. Mnohem snáze se mu podaří nabýti jmění a statku, nežli nabyté při sobě držeti a uchrániti. Dnešní výdělek ještě dnes se promrhá, a ne-li dnes, tedy zítra. Sotvaže si kdo vydělal neveliké jmění, již si hraje na pána, shání zábavy a radovánky a nepomyslí na nehody, které snad již na něho číhají, a třeba již zítra ho opět do louže uvrhnou. Zvláště pak ženy a dívky naše neumějí pojímati v uzdu marné parádění; není snad na širém světě krajiny, kde by se bohyni Módě konala modloslužba tak horlivá, tolik obětí se přinášelo jako v Čechách.

Němci prý jsou chladnější, povážnější, opatrnější. Němec umí nejen jmění dobývati, ale i s dobytým hospodařiti; nestydí se po návratu z ciziny doma opět sedlačiti, třeba sobě za mořem nashromáždil panského jmění. Maje vždy něco peněz pohromadě, snadno se vkupuje v dědinu zadlužilého Čecha; a protože mu i těžší smysl a neohebný jazyk i hrdost národní brání přivyknouti jazyku českému, volá k sobě své krajany, aby se mu nestýskalo, až konečně je ve vsi převaha na jeho straně – ves je poněmčena. To je hlavní klíč k tajemství, jak se množství Němců dostalo do českých zemí.

Potud Palacký (na obrázku). Sluší nám slova starostlivého otce národa dobře uvážiti. Tedy luxus je naší největší vadou; český luxus připustil do českých zemí Němce, kteří zde po staletí měli nadvládu. A zas jí nabudou, jestliže nezmoudříme.

Zdroj: Čítanka pro třetí třídu středních škol, Praha 1938