Z historie. Organizace SS si roku 1944 stěžovala, že Německo nepracuje dost usilovně na uranové bombě

V prosincovém CzechIndustry jsme publikovali přehled prvních reaktorů v USA do roku 1949 z knihy Viléma Santholzera Mírové využití atomové energie. V tomto vydání otiskujeme druhou část, která je věnována vývoji reaktorů v dalších zemích a pokusům s atomovou energií v nacistickém Německu. 

Reaktor ZEEP

 Je to malý, heterogenní uranový reaktor s moderátorem D₂O, postavený v atomové laboratoři v Chalk River v Kanadě (Ontario). Řetězová reakce v něm započala dne 5. září 1945 a jeho název pochází z jeho nepatrného výkonu: 3,5 wattu. Název je zkratka pojmenování Zero Energy Experimental Pile, tj. pokusný reaktor s nulovou energií. Název vlastně reaktor podceňuje, protože na krátkou dobu je možno jeho výkon zvýšit i na několik set wattů. Při delším provozu jeho výkon je ovšem nepatrný, skoro „nulový“.

Kanada má pro svoje pokusy dostatečně vydatné zdroje uranu u Velkého jezera medvědího. Tato ložiska byla objevena roku 1930 kanadským prospektorem Gilbertem Labinem. Pokusy o vytvoření uranového reaktoru byly zahájeny již roku 1940, kdy do truhlice s čistým práškovitým grafitem byly vkládány sloupky ze stlačeného kysličníku uraničito-uranového. Z tak nepatrných počátků vznikla dnešní vědecká laboratoř v Chalk River, kde se studují různé otázky nukleoniky a kde je budován další veliký reaktor s moderátorem D₂O k účelům badatelským i k výrobě radioisotopů, zejména dlouho žijícího radiokobaltu.

Těžká voda se dnes zásluhou reaktoru stala důležitou hmotou. Vyrábí se ve značných množstvích elektrolysou vodných roztoků v Norsku, Anglii a USA.

Reaktory GLEEP a BEPO. Atomová stanice v Harwellu

Ředitelem britské Stanice pro bádání a rozvoj v atomové energii je profesor university v Cambridgi J. D. Cockcroft, jeden z nejlepších anglických nukleoniků. Stanice byla vybudována na bývalém letišti v Harwellu v Anglii (Berkshire). Její vývoj je poučný a je možno si podle něho vytvořit úsudek, jak velikého počtu odborníků je zapotřebí, aby vznikla úspěšná a vývoje schopná laboratoř pro nukleoniku.

Když roku 1946 atomoví odborníci obdrželi od vlády letiště v Harwellu, nejprve se rozhodli, že budovy, hangáry a baráky promění v nejzákladnější atomové laboratoře. Svou práci rozvrhli na 5 oborů: fysiku, theoretickou fysiku, chemii, metalurgii a nukleární inženýrství. Kromě toho zřídili oddělení zdravotnické fysiky a oddělení lékařské, sloužící ochraně personálu před zhoubnými účinky záření.

Pokud šlo o personál, jeho jádro vytvořili specialisté – nukleonikové, kteří za války pracovali v Kanadě a USA v atomovém projektu, t. j. na konstrukci atomové pumy a reaktorů. Harwellská stanice kromě toho převzala kolektivy vědeckých pracovníků z různých závodů, které za války pracovaly pro obranu státu. Tak se dal úspěšně vytvořit kolektiv elektronický, metalurgický atd. Zejména radarové dílny poskytly zdatné odborníky.

Konečně v srpnu 1947 začal pracovat první heterogenní uranový reaktor s tuhovým moderátorem, t. zv. GLEEP, t. j. Graphite Low Energy Experimental Pile (grafitový reaktor malého výkonu). Později byl opatřen jednoduchým vzduchovým chlazením, takže jeho výkon se dal zvýšit na 100 kW a na krátké období ještě více. GLEEP vyrábí 5 až 10 curie radiofosforu (P 32) měsíčně i jiné radioisotopy. Získají se ostřelováním hmot neutrony.

V Harwellu jsou také samostatné kolektivy odborníků, kteří vyrábějí různé ionizační komory (pro kontrolu chodu reaktoru odečítáním toku neutronů uvnitř reaktoru), a různé geigery, t. j. počítače paprsků pro měření různých druhů radioaktivit a různě silných radioaktivit. Jiná skupina specialistů vyrábí přístroje pro zdravotnickou fysiku, sloužící ochraně personálu. Byl vyroben např. monitor, kterým se dají snadno kontrolovat ruce pracovníků s radioaktivními hmotami, zdali na rukou snad neulpěly radioaktivní znečištěniny (aktivní „infekce“). Letos byla zřízena také „horká“ laboratoř, tj. laboratoř pro chemické práce s hmotami silně radioaktivními a s velkým množstvím takových hmot.

S pomocí hmotového spektrografu se v Harwellu začínají vyrábět také isotopy stabilní pro účely badatelské. Zkoušejí se však i jiné druhy výroby stabilních isotopů, např. methoda chemické výměny, tepelné difuse a jiné. Jde hlavně o výrobu následujících isotopů stabilních: D, C 13, N 15, O 18 a S 32, anebo alespoň o jejich obohacení v přírodní směsi isotopů. Je naděje, že bude isolován také isotop draslíku atomové hmoty 40 a vápníku atomové hmoty 48 v množstvích do jednoho gramu: jsou to velmi zajímavé materiály pro nukleoniku.

Obr. 1. Reaktor GlEEP v Harwellu

Výzkum na poli nukleoniky vyžaduje nejen reaktorů, ale též různých strojů na zrychlování částic. V Harwellu se proto budují, anebo již jsou v provozu tyto stroje: 1) elektrostatický generátor Van de Graafův na zrychlování protonů a deutronů, na energii 4 až 5 MeV; 2) synchrocyklotron na zrychlování protonů na energii 150 MeV; 3) synchrotron na zrychlování elektreonů; 4) lineární zrychlovač pro elektrony. Pokud jde o první stroj, bylo získáno napětí 3 750 000 voltů za tlaku asi 1,5 atmosféry ve freonu (CCl₂F₂) a asi 6 atmosfér v dusíku. Synchrocyklotron má pólové nástavky průměru asi 2,6 m a je největším cyklotronem v Anglii. Elektronový akcelerátor má na dráze 2 m docílit energie 20 MeV. S harwellskou stanicí spolupracují university v Oxfordu a Glasgowě, kde jsou ve stavbě synchrotrony na 140 MeV a 300 MeV. Anglie se tedy snaží dohonit Ameriku.

 Harwellský GLEEP vlastně má tvar osmibokého hranolu, jenž spočívá na bočné stěně. Na obrázku vidíme jen ochranný betonový štít tvaru čtyřbokého hranolu, v jehož dutině je vlastní reaktor. Stavba štítu trvala celý rok. Síla jeho betonové stěny jest 1,5 m. Tak silný štít snižuje intensitu neutronů, fotonů i negatronů na snesitelnou míru. Reaktor byl postaven z tuhových cihel a ve zdivu jsou vodorovné otvory pro uranové sloupky, popř. ještě přídavné sloupky ze stlačeného kysličníku uranu. Stavba tuhového zdiva trvala necelý měsíc. V betonovém štítu jsou četné otvory, jimiž je možno do reaktoru zasunovat různé hmoty. Řetězová reakce vznikla desátého dne od zahájení plnění uranem. Při plnění byl tok neutronů ustavičně kontrolován počítačem neutronů, nebo měřením umělé radioaktivity indiových folií, které byly vkládány dovnitř reaktoru. Tak se zdařilo přesně vystihnout okamžik, kdy začal divergentní vzrůst neutronové hustoty.

Ve svém středu má GLEEP při výkonu 50 kW tok neutronů asi 10¹⁰ neutronů na 1 cm² za vteřinu. V „tepelném“ (thermickém, thermalisačním) sloupu, jenž vyčnívá z reaktoru, je tok thermických neutronů 10⁷ až 10⁸ na 1 cm² za vteřinu. Při vysokém výkonu GLEEP pracuje asi 60 hodin týdně, kdy se vyrábějí radioisotopy nebo provádějí různé vědecké práce. Uvnitř reaktoru je směs rychlých a pomalých neutronů, s převládajícím počtem neutronů pomalých. Thermickým sloupem navenek prosakují, přesněji řečeno difundují pouze neutrony malých rychlostí. Dostatečně dlouhý tuhový sloup neutrony zabrzdí tak, že je třeba označit je jako studené; jejich rychlosti jsou velmi malé a odpovídají teplotě hluboko pod 0 ^oC.

Obr. 2. Boční stěna GLEEPu

Na výrobu dlouho žijícího radiouhlíku C 14 (poločasu 5000 let) GLEEP nestačí. Důležitý tento radioisotop se dá vyrábět druhým harwellským reaktorem, který je stručně nazýván BEPO. (První tři písmena zřejmě jsou zkratkou z British Experimental Pile).

BEPO pracuje od 3. července 1948, kdy ve tři hodiny odpoledne, po několikadenním plnění a přidávání uranu, začal divergentní růst hustoty neutronů a tedy řetězová reakce. Datum a hodinu jsme uvedli úmyslně jen proto, aby čtenář si uvědomil, jak takový okamžik musí na vědecké pracovníky u reaktoru dramaticky působit. Vlastně pouhý shluk hmot při určité velikosti začne se silně zahřívat a stává se „atomovou baterií“, která začne vyrábět energii. Musí to být fascinující okamžik!

Hustota neutronů stoupá dostatečně pomalu, neboť reaktor se dá uspořádat tak, že jeho poločas je dostatečně dlouhý. Pro všechny uranové-tuhové reaktory (s přírodním U) zhruba platí, že pro (k – 1)  přibližně 1/40 000, poločas reaktoru je právě jedna hodina. Harwellský reaktor vskutku měl po zahájení řetězové reakce tak dlouhé poločasy, takže hustotu neutronů a tudíž i výkon bylo možno snadno nařídit na patřičnou hodnotu, kterou reaktor snese i při dlouhém provozu. BEPO má ve středu tok 10¹¹ až 10¹² neutronů na cm² za sec. Odhaduje se, že může docílit výkonu 6000 kW. Je to opět vzduchem chlazený reaktor, v podstatě stejný a ne o mnoho větší než GLEEP, ale podstatně složitější konstrukce. Uranové sloupky jsou v hliníkových pouzdrech, která je chrání před korosí. Chladicí vzduch se do reaktoru vhání ventilátory a pak proudí do komína 60 m vysokého, aby jeho radioaktivita neohrožovala obsluhu. Vzduch se v reaktorech zahřívá asi na 300 ^oC. V betonovém štítu je 40 otvorů pro zasunování měřicích přístrojů a hmot, jež se mají ozařovat, do nitra reaktoru. Reaktor dokonale ovládají dvě soustavy řídicích tyčí; jedna soustava udržuje stálý výkon, druhá by se automaticky uvedla v činnost, kdyby hustota neutronů překročila určitou, ještě bezpečnou hodnotu. Řídicí tyče jsou z hmoty, jež pohlcuje neutrony.

Ředitel harwellské atomové stanice (Atomic Energy Establishment) J. D. Cockcroft ocenil možnost technického využití atomové energie těmito slovy: „Reaktor je možný, ale dosud nikoli jistý zdroj energie“. Je znám také jiný výrok Cockcroftův: „Američtí vědci, kteří vyrobili atomovou pumu, jednají jako lidé dávající přednost tomu, aby Slunce nám svůj žár vydalo najednou, místo aby nás zahřívalo desítky milionů let“.

Na universtitě v Birminghamu se podle nejnovějšího sdělení již pracuje na stavbě bevatronu, který urychlí elektrony na energii 1,3 . 10⁹ eV. Bevatron není jen ve výkresech a výpočtech, nýbrž konstrukce jest již asi z poloviny hotova.

Obr. 3. Atomová stanice v Harwellu v Anglii (horní snímek). Atomová laboratoř v Chalk River, Ontario Kanada (dolní snímek)

Atomová energie a nukleární inženýrství ve Francii. Reaktor ZOÉ

Francouzští nukleonikové několikrát prohlásili, že pracují na mírovém využití atomové energie. Ředitelem Komisariátu pro atomovou energii (Commissariat à l´Énergie Atomique) je pokrokový vědec prof. Joliot-Curie. (Jeho titul je Haut-Commissaire).

Koncem roku 1948 začal pracovat uranový reaktor ve Fort Chatillon u Paříže, pokud je známo jakožto čtrnáctý reaktor na světě. Bývá nazýván ZOÉ, což je zkratkou slov zéro (nula, t. j. „nulový“, malý výkon), oxyd uranu, a l´eau lourde (těžká voda). Jako moderátoru používá těžké vody, do níž jsou ponořena pouzdra s kysličníkem uranu. Je to malý reaktor, v jehož středu je řádově stejná hustota neutronů jako v GLEEPu (menším reaktoru v Harwellu v Anglii), nebo v reaktoru Argony v Chicagu.

Laboratoře Komisariátu pro atomovou energii vyrábějí také různé měřicí přístroje pro atomovou fysiku a radiologii, které jsou dodávány i zahraničním zákazníkům. Např. ministerstvo zdravotnictví v Praze zakoupilo větší množství těchto přístrojů pro Státní radiologický ústav.

Obr. 4. Reaktor ZOÉ má objem asi 125 m³

Podle novějšího sdělení (1949) v reaktoru ZOÉ se používá kysličníku uraničitého UO₂, který je v hliníkových pouzdrech ponořen do těžké vody. O použití UO₂ místo čistého kovového U bylo rozhodnuto roku 1947. Prof Joliot-Curie měl již před válkou značné množství kysličníku uraničito-uranového U₃O₈, který za okupace byl uschován v Maroku.

Čistý UO₂ byl vyroben následujícím postupem U₃O₈ nejprve byl přeměněn na dusičnan uranylu UO₂ (NO₃)₂; extrakčním procesem s etherem a vodou byl dusičnan přeměněn na peroxid uranu UO₄, z něhož pražením při 300 ^oC vznikl kysličník uranový UO₃; redukcí vodíkem při 650 ^oC byl získán konečný produkt UO₂, avšak v prášku nedostatečné hustoty, v němž by se nemohla vytvořit řetězová reakce.  Proto UO₂ byl komprimován v neutrální nebo redukční atmosféře při teplotě 1000 ^oC až 1600 °C. Tak se získala hmota dostatečné hustoty, stálosti a stejnorodého zrnění.

Rozměry reaktoru ZOÉ nebyly uveřejněny. Reaktor obsahuje několik bezpečnostních, kontrolních tyčí z Cd a B v poloze svislé, které je možno úplně ponořit do těžké vody. Trvá to čtyři vteřiny, kdežto vynoření dvě minuty. Mimo nádrž s těžkou vodou jsou regulační desky z hmoty pohlcující neutrony. Jsou spuštěny a zdvihány servomotorem. Celek je obklopen tuhovým reflektorem neutronů zhotoveným z tuhy velké čistoty. Reaktor s reflektorem je obklopen ochranným štítem z betonu, v němž jsou otvory pro ionizační komory řídícího mechanismu a k provádění pokusů. Výkon reaktoru je mezi 1 až 10 kW.

Druhý reaktor většího výkonu bude postaven v nukleárním ústředí v Saclay. Má být dokončen roku 1953, plány na jeho konstrukci jsou již hotovy. Bude na něm studována i otázka technického využití atomové energie a budou zde postaveny různé stroje na zrychlování částic.

Francouzský Komisariát pro atomovou energii má v nejbližších pěti letech na programu vytvoření dostatečných kádrů pracovníků v nukleonice a nukleárním inženýrství, výrobu radioisotopů pro výzkum v biologii, lékařství a průmyslu a využití všech přírodních zdrojů atomové energie ve Francii a koloniích.

Ve Francii v nukleární fysice pracovali také naši odborníci RNDr. Elena Filčáková a Ing. Čestmír Šimáně.

Obr. 5. Prof. Joliot-Curie vysvětluje činnost některých kontrolních přístrojů používaných v reaktoru ZOÉ  

Pokusy s atomovou energií v Německu a příčiny jejich technických neúspěchů

O tomto zajímavém thematu pojednává prof. Werner Heisenberg v Naturwissenschaften. Jen v málo zkrácené formě jeho stať přetiskla angl. Nature. W. Heisenberg pracuje nyní v ústavu Maxe Plancka pro fysiku na universitě v Göttingen, který se svolením okupačních úřadů zahájil činnost.

Skoro současně s vypuknutím války dostaly se do Německa zprávy, že v USA vojenské úřady začaly podporovat bádání o atomové energii. Podle „reportu“ H. D. Smytha skutečně taková podpora byla udělena již na konci roku 1939. Pod dojmem těchto zpráv Heereswaffenamt založil zvláštní badatelskou skupinu vedenou Schumanem, která měla zkoumat možnosti využití atomové energie. Na podzim roku 1939 byli ke skupině přiděleni známí odborníci: Bothe, Clusius, Geiger, Hahn, Harteck, v. Weizsäcker aj., a jako středisko výzkumů byl stanoven Kaiser Wilhelm Institut für Physik v Berlíně-Dahlemu. Tak se dostal Institut pod správu Heereswaffenamtu, bez ohledu na práva soukromé „Společnosti císaře Viléma“. Mělo to za následek, že ředitel ústavu Debye, holandský občan, resignoval a odjel do své vlasti.

Již koncem roku 1939 bylo prý německým specialistům jasné, že je třeba sledovat dva směry bádání, které by mohly umožnit využití atomové energie. První směr byl odloučení isotopu U 235 z přírodního uranu, který však vyžadoval neobvyklého a složitého technického zařízení. Druhý směr bylo vytvoření reaktoru, jak dnes nazýváme soustavu uran-moderátor, která umožňuje řetězovou reakci s neutrony malé rychlosti.

Heisenberg tvrdí, že již roku 1939 theoreticky dokázal, že H₂O se pro moderátor nehodí, zato se však hodí D₂O (těžká voda) nebo C ve formě tuhy. Pro první pokusy se však použilo parafinu, jehož vodík zpomaluje neutronu. Také prý již tenkrát bylo jasné, že uran i moderátor musí být chemicky neobyčejně čisté, a že existuje patrně určitá kritická velikost soustavy.

Roku 1940 Bothe, Heisenberg a spolupracovníci prováděli měření důležitých účinných průřezů atomových jader pro absorpci neutronů i jiné práce s hlediska použití různých hmot jakožto moderátorů.

Na podzim roku 1940 byl postaven první pokusný reaktor v Berlíně-Dahlemu. Skládal se z vrstev U₃O₈ a z vrstev parafinových. Jeho k (multiplikační faktor pro neutrony) byl ovšem menší než 1 a „reaktor“ tudíž nemohl vytvořit řetězovou reakci a nemohl se stát zdrojem energie.

O plutoniu nebylo nic známo, neboť v Německu neměli cyklotron. Stavěl se sice malý cyklotron v Heidelbergu, ale jen k účelům biologickým a lékařským. Za celou dobu války v Německu nepřišli plutoniu ani na stopu!

Po neúspěchu prvního „reaktoru“ byla Auerově společnosti přikázána výroba velmi čistého U₃O₈, a společností Degussa výroba čistého kovového uranu.

Harteck a spolupracovníci zdokonalili po obsazení Norska továrnu Norsk Hydro ve Rjukanu tak, že roku 1942 mohla vyrábět 200 l těžké vody měsíčně. Heereswaffenamt nařídil výrobu čistého uhlíku, ale jak Heisenberg doznává, čistou tuhu se nikdy nepodařilo vyrobit. V otázce čistého uhlíku byl až do konce války velký zmatek.

Roku 1941 Döpel a Heisenberg postavili v Lipsku další pokusný „reaktor“ s neutronovou injekcí, t. j. se zdrojem neutronů v něm umístěným. Pravý reaktor takového zdroje nepotřebuje, protože třeba jediný neutron ze spontánního štěpení uranu se rozmnoží řetězovou reakcí v malém zlomku vteřiny.

Druhý německý „reaktor“ použil uranu a 150 litrů těžké vody. Zdroj neutronů (patrně směs radia a berylia) byl ve středu reaktoru; kolem něhož střídavě ve sférických vrstvách byly umístěny U a D₂O. Začátkem roku 1942 se podařilo dokázat, že soustava má multiplikační činitel k sice menší než 1, ale že počet neutronů ze zdroje vymršťovaných je soustavou násoben a rozmnožován. Nesmíme zapomínat, že nastala jen multiplikace neutronů z umělého zdroje, která je možná i pro k menší než 1, neboť 1 + k + k₂ + … = 1 : (1 – k).

Bylo prý jasné, že pouhé zvětšení lipského „reaktoru“ docílí toho, že vznikne řetězová reakce a tudíž skutečný reaktor. Proč se to však Němcům nepodařilo?

Také na tuto otázku nacházíme v Heisenbergově stati odpověď. Roku 1942 byl o pokusech informován ministr válečné výroby Speer a celý zbrojní štáb. Bylo uvažováno o reaktoru pouze jako o možném zdroji energie, neboť pro výrobu atomové třaskaviny nebyly žádné náznaky. Plutonium bylo neznámo a U 235 považováno za isotop tak nesnadno oddělitelný od U 238, že pro válečnou dobu nebylo možno pomýšlet na vybudování rozsáhlých a složitých zařízení na rozdělování uranových isotopů. Již roku 1941 bylo dokázáno, že není možno ani zvýšit obsah U 235 v plynném fluoridu uranovém s pomocí Clusiovy-Dickelovy methody rozdělování isotopů thermodifusí.

Z praktických úvah bylo vyloučeno také použití protaktinia, neboť výroba dostatečného množství tohoto prvku je nemožná. Protaktinium je sice štěpitelné jako uran, ale pro výrobu atomové energie nemá významu.

Ministr Speer pak nařídil, aby práce postupovala dále jen v poměrně malém rozsahu. Roku 1942 se námořní odborníci zajímali o uranový reaktor s hlediska získání nové pohonné jednotky pro válečné lodi. Nejprve však bylo třeba takový reaktor uskutečnit! Je zajímavé, že Ústav císaře Viléma pro fysiku byl v té době vrácen Společnosti císaře Viléma a Heisenberg jmenován jeho ředitelem. V Ústavu byla zřízena velká podzemní laboratoř pro pokusy s velkými uranovými reaktory.

V té době se již vážně projevoval tlak války na přetížený německý průmysl. Uran byl vyráběn jen v malém množství a jeho dodávky pro pokusy ve velkém měřítku stále oddalovány. Nicméně badatelská skupina (Diebner, Pose, Czulius) v Heereswaffenamtu od roku 1941 prováděla měření s velkým reaktorem, v němž U ve formě krychlí byl umístěn jako mřížový v parafinu. Místo parafinu bylo později použito těžkého ledu a ještě později 500 litrů těžké vody.

Roku 1943 byla norská továrna na elektrolytickou výrobu těžké vody vyřazena anglickým oddílem Commandos. Sotvaže byla opravena, znovu ji koncem roku 1943 zničil úspěšný nálet bombardovacích letounů. V Německu však byly již v zásobě dvě tuny těžké vody! To by pravděpodobně stačilo k stavbě dobrého reaktoru.

Po náletech na Frankfurt n. M. na jaře 1944 dočasně byla zastavena také výroba čistého kovového uranu.

V zimě roku 1943 až 1944  byl v protileteckém krytu v Berlíně-Dahlemu postaven pokusný reaktor s použitím 1,5 tuny těžké vody, a přibližně stejné váhy uranu ve formě desek. Podařilo se docílit „multiplikačního“ činitele 3, t. j. počet neutronů vymršťovaných pomocným zdrojem („neutronovou injekcí“) byl účinkem reaktoru třikrát větší. Pokusy byly již rušeny stálými nálety na Berlín. V únoru 1944 dostal Kaiser Wilhelm Institut přímý zásah.

Teprve v únoru 1945 se podařilo uranový reaktor z Dahlemu přestěhovat do skalního krytu v Heigerlochu (poblíže Hechingen, nyní v americkém pásmu). Nikdy se však nepodařilo docílit, aby multiplikační činitel k byl vskutku roven jedné, t. j. aby se vytvořila řetězová reakce. K tomu účelu byly sice přichystány kadmiové pásy (aby reakci zabrzdily a nařídily ji na určitou energetickou hladinu), ale použité hmoty nikdy nebyly dostatečně čisté, aby se vskutku vytvořila řetězová reakce. Německá technologie za vlády nacismu zřejmě velmi upadla. Heisenberg do jisté míry přiznává, že Německo za války nikdy nemohlo uskutečnit atomový reaktor, natož pumu.

Heigerloch byl 22. dubna 1945 obsazen Američany a „reaktor“ zkonfiskován.

Americká kritika německých pokusů

S. A. Goudsmit je universitním profesorem fysiky v USA. Z pověření ministerstva války strávil několik měsíců v Německu, kde zkoumal vědecké výsledky docílené za války, zejména výsledky úsilí o uvolnění atomové energie. O svých poznatcích vydal celou knihu. Goudsmit také uveřejnil ostrou kritiku Heisenbergovy statě o německých pokusech s atomovou energií.

Především uvádí, že některé překvapující rysy Heisenbergova pojednání zřejmě měly sloužit uklidnění Němců, kteří byli velmi zklamáni tím, že jejich proslavení odborníci tak žalostně selhali. Za války nacisté slibovali německému národu všechny druhy „nadzbraní“, které rozdrtí protivníky. Mezi nimi byla také atomová puma. Na př. v létě roku 1944 ji Völkischer Beobachter v poněkud zastřené formě sliboval v referátě o přednášce fysika von Weizsäckera, která líčila pokroky atomové fysiky. Goudsmit ironicky připomíná, že při prvních pokusech s atomovým reaktorem se vzňal práškovitý, kovový uran a přivolaní hasiči blahopřáli Heisenbergovi k úspěchu „atomové třaskaviny“.

Organisace SS si roku 1944 stěžovala, že Německo nepracuje dost usilovně na uranové bombě. Na tuto stížnost odpověděl prof. Gerlach, tehdejší ředitel německého uranového projektu; ve své odpovědi uvádí, že teorie i experiment dokazují neuskutečnitelnost konstrukce malé pumy. Podle Gerlachova názoru bylo by zapotřebí alespoň několika tun atomové třaskaviny.

Němečtí vědci byli po celou dobu války pevně přesvědčeni, že jsou na správné stopě, a že jejich výzkumy daleko předstihují pokroky docílené v USA. Goudsmit dokazuje toto tvrzení četnými písemnými dokumenty. Např. v jednom nalezeném dopise, zaslaném Goeringovu štábu v červenci roku 1943 se uvádí: „Naše práce pokračuje rychle. Ačkoliv v krátkém čase nepovede k výrobě atomových motorů nebo třaskavin, poskytuje nám alespoň jistotu, že v tomto oboru nepřátelské mocnosti nemají pro nás přichystáno žádné překvapení.“

V prosinci 1944 prof. Gerlach psal Hitlerovu zástupci Bormannovi: „Naše výzkumy mohou se neočekávaně a rozhodujícím způsobem uplatnit pro výsledek války… Jsem přesvědčen, že jsme stále hodně vpředu před Amerikou“.

Německé dokumenty jasně dokazují, že němečtí odborníci nedospěli k správnému pojetí problému atomové pumy. Nikdy nepřišli na stopu objevu uranového reaktoru, který by vyráběl plutonium a umožnil tudíž výrobu poměrně malé pumy. Jejich představa pumy nikdy se nedostala z bludného kruhu představ jakéhosi „výbušného reaktoru“. Dnes víme, že výbušný reaktor z přírodního uranu by byl několik set tun těžký; dříve než by vybuchl, pravděpodobně by se hmoty v něm obsažené roztavily anebo zcela mírnou explosí roztříštily.

Je tedy pochopitelné, že němečtí odborníci byli velmi překvapeni, když přišly první zprávy o uvolnění atomové energie. Z propagační ofensivy byli zatlačeni do defensivy. Museli národu vysvětlit, proč původně byli optimističtí a proč nakonec tak zklamali. Goudsmit ironicky Heisenbergovu stať nazývá „německý Smythův report“.

Pravé důvody německého neúspěchu v atomovém projektu jsou podle Goudsmita jiné než důvody uváděné Heisenbergem. Němečtí vědci především postrádali potřebné intuice k řešení tak nesnadného úkolu; mnoho dílčích problémů chápali zcela nesprávně. Fašistický režim nikdy nemohl umožnit pokrok čisté vědy v takové říši, jaké bylo zapotřebí k řešení problému atomového reaktoru.

Goudsmit vytýká Heisenbergovi, že ve své stati neodsuzuje nacistický režim vzhledem k jeho fatálnímu vlivu na německou vědu. Heisenberg pouze uvádí, že „veřejný zájem na atomové fysice v Německu v letech 1933 až 1939 byl velmi nepatrný“. Heisenbergova zpráva je vlastně pohádkou o úspěchu, kterou německý lid měl být přesvědčen, že němečtí vědci byli na cestě k úspěchu. Goudsmit připouští, že kdyby byla válka trvala o jeden až dva roky déle, byli by možná v Německu měli malý atomový reaktor nepatrného výkonu. Nikdy by však nepřišli na stopu řešení atomové pumy. Není správné dělati vinníka neúspěchu jen z ministra zbrojení a techniky Speera, a vůbec z válečných poměrů v Německu, říká Goudsmit. Nesmíme zapomínat, že objev štěpení uranu roku 1939, tedy základní objev nutný k uvolnění atomové energie, byl proveden právě v Německu! A přesto Němci dále již nepokročili.

Velmi ostře Goudsmit odsuzuje také tvrzení Heisebergovo, že mírové využití atomové energie pro techniku mělo vlastně již svůj začátek v Německu za války. Je to tvrzení přehnané a nepravdivé v tom smyslu, že podle nalezeného písemného materiálu němečtí vědci byli pevně přesvědčeni, že jdou rychlou a správnou cestou k uskutečnění zkázonosné atomové pumy, která rozhodne válku ve prospěch Německa.

Zdroj: Vilém Santholzer Mírové využití atomové energie, Melantrich v Praze 1949

Zdroj: časopis CzechIndustry 1/2025