.jpg)
Řešení problematiky zdravého životního prostředí v Praze se datuje do 90. let 19. století. Tehdy začaly diskuse o škodlivosti některých látek v ovzduší vznikajících při spalování tuhých paliv a jejich vlivu na zdraví obyvatel a padaly návrhy na řešení. Za příklad se dávalo Německo, konkrétně Drážďany, které už v roce 1887 přijaly místní zákon, jenž zahrnoval opatření proti sazím a kouři ve městě. Z logiky věci už tehdy bylo jasné, že ústředí vytápění je k životnímu prostředí šetrnější než topení v kamnech, později, když bylo zaváděno dálkové vytápění, byly zdůrazňovány jeho přednosti ve vztahu k vytápění místnímu. Zde je třeba podotknout, že ve stejném čase se vedly diskuse i o tom, zda je výhodnější topení parní nebo vodní. I v tomto případě nás ovlivňovaly německé zkušenosti, přesněji dva proudy. Topení vodní tehdy představoval směr berlínský, topení parou zase drážďanský.
Městská rada v Drážďanech při vydání zákona narazila na argument, že hodně záleží na topičích, kteří, když nebudou odvádět kvalitní práci, tak způsobí větší únik nečistot do ovzduší. Tuto slabinu zákonitého opatření proti kouři a sazím se snažila odstranit a vydala přednostům domácností 1. prosince 1890 50 000 letáků s poučením, jak se má v kamnech topit. Návod zní:
1. Nežli se vloží palivo k rozdělání ohně do topeniště, přesvědčíme se, zdali je topeniště úplně čisté. Veškeré zbytky po dřívějším topení odstraňme.
2. Popelník má být rovněž čistý. Mezi topením budiž popel z něho vybrán ihned, jakmile se naplnil do polovice.
3. Upotřebené uhlí k topení má být velikosti asi slepičího vejce, co možná stejně velkých kousků a zcela suché.
4. Při rozdělování ohně pokryjí se palivem asi zadní 1/3 roštu. Dříví k zapálení se položí s několika úlomky uhlí vpředu na rošt.
5. Dříví má být dobře vyschlé a tence naštípané.
6. Po zapálení dříví se mají dvířka topicí zavřít a dvířka popelníku otevřít. Jakmile se uhlí vzňalo, je třeba dbát toho, aby byl udržován stálý plamen, neboť jinak plyny, z paliva zahřívaného se vyvinující, unikají nespálené a způsobují mnoho kouře a sazí.
7. Hoří-li veškeré uhlí dobře plamenem, rozprostřeme žhavé uhlí co možná stejnosměrně po celém roštu. Při topení nechme přístup vzduchu potřebného k spalování paliva hlavně jen pootevřenými dvířky popelníku, skrze popelník a rošt, tedy spodem. Správné řízení přístupu vzduchu je tu nejdůležitějším k docílení dobrého a úsporného spalování. Mnoho vzduchu nebo vzduch přiváděný na nepravém místě, např. pouze dvířky topicími, ochlazuje topeniště velice, zabraňuje tím dobrému úplnému spalování plynů a paliva a zdražuje topení. Čím větší a silnější oheň, tím více vzduchu třeba ze spoda přivádět.
8. Dohořívá-li oheň, je třeba méně vzduchu k dokonalému spalování; pročež nutno k zamezení ztrát tepla otvory pro přívod vzduchu přiměřeně uzavřít.
9. Upotřebí-li se kamenného (černého) uhlí spékavého v žáru, doporučuje se přimíchat k němu asi 1/4 až 1/3 hnědého českého uhlí, čímž se spékání černého uhlí zabrání.
10. Jak v kamnech hoří, přesvědčíme se občas. Poznáme vždy dobrý oheň podle stejnoměrného červeného svitu v popelníku. Není-li oheň v úplném pořádku, nazvedněme poněkud hořící uhlí a odstraňme popel a strusky. Spečené části paliva rozdrobme a rozprostřeme je zase po celém roštu.
11. Zanedbáním včasného odstranění strusek trpí rošt i stěny topeniště. Kromě poškození topeniště však zmenší se také výkonnost topení, což prostým přikládáním paliva nelze zamezit. Včasné odstraňování strusek má za následek lepší využitkování uhlí, tudíž úsporu uhlí.
12. Neotvírejme příliš často ani na dlouho topicí dvířka, neboť tím rušíme hoření.
13. Dohořívá-li uhlí a chceme-li na dále oheň udržet, nazvedněme veškerou žhavou hmotu pohrabáčem, rozprostřeme ji a odstraňme strusky, načež vsuneme stejnoměrně rozprostřené žhavé palivo na zadní část roštu a předek roštu uvolněme pro přiložení čerstvého paliva.
14. Nikdy nepřikládejme čerstvé uhlí prostým nahozením jeho na žhavé uhlí v topeništi, nýbrž ho před ně na uprázdněnou přední část roštu, jak sub 13. uvedeno. Tímto způsobem se předehřeje čerstvé palivo a vyvinuté z něho plyny jsou nuceny odcházet přes žhavou vrstvu paliva na zadní část roštu, spalují se tu. Po dostatečném vznícení se paliva čerstvě takto přiloženého se toto opět po celém roštu rozprostře.
15. Mastnoty, pryskyřice, petrolej anebo papírny a dříví, petrolejem polité, nebuďte nikdy upotřebeny k rozdělávání ohně.
S tím, jak rostla Praha, zvyšovala se i spotřeba pevných palivy používaných k vytápění, ale také svíček, petroleje, plynu… Tím do ovzduší unikalo velké množství škodlivin, z nichž hlavní jsou: kysličník uhličitý, uhelnatý, sírový, siřičitý, amoniak, dusík, jež se tvoří při vyvinování tepla…, uvedl městský inženýr Stanislav Züngel ve Spolku architektů a inženýrů v král. Českém v únoru 1906. Dále řekl: Lid náš dává těmto produktům různá jména: jsou-li tmavé, neprůhledné, nazývá je kouřem; jsou černé čoudem; jsou bílé, dýmem. Lid přičítá škodlivost produktům, které nazývá kouřem a čoudem, a to proto, že zanechávají po sobě částečky, z nichž černé zove sazemi, světlé létavým popílkem (prachem)… Z tohoto výpočtu jde jasně na jevo, že všechny tyto látky, jakmile se objeví větším množství nežli přicházejí v čistém atmosférickém vzduchu, jsou škodlivinami, a to nejen samy o sobě, ale i ostatními zjevy, které je doprovázejí neb jsou jimi podmíněny. Chceme-li svědomitě omeziti vliv těchto škodlivin, nestačí bráti zřetel jenom na spalovací procesy v pecech konané, nýbrž na veškeré procesy, při kterých se tyto škodliviny tvoří…
Abychom si udělali představu o spotřebě paliv a dalších látek znečišťujících ovzduší v Praze na počátku 19. století, „která je sevřena potravní čarou a do níž náleží Staré město, Nové město, Malá Strana, Hradčany, Josefov a Král. Vyšehrad“, uveďme několik statistických čísel, a to podle úředních udání za rok 1901 městské statistické kanceláře pro Prahu, která byla vedena s neobyčejnou přesností a pečlivostí, jak vyplývá z následujícího. Tehdy žilo na prostoře 3 957 531.2 metrů čtverečních 170 892 lidí v 3074 domech, jejichž průměrná výška byla 18,95 metrů a počet pater činil v průměru 3,24. A taky 2799 tažných zvířat. Průměrná spotřeba se tehdy uváděla za den v jednotlivých měsících. V lednu 1901 tedy činila: 92 m3 dříví, 967 997 kilogramů uhlí a koksu, 3042 kilogramů dřevěného uhlí, 6747 kilogramů lihu, 443 kilogramů svíček, 2977 kilogramů petroleje a 34 396 m3 plynu. Bez zajímavosti není to, že v teplých měsících, kdy se topilo méně, spotřeba koksu a uhlí klesla, nejvíce v květnu na 314 127 kilogramů za den, naopak v létě vzrostla spotřeba dříví, například v červenci na 407 m3 za den. Údaje dále obsahují teoretickou spotřebu vzduchu úplně bezvadného v m3 při °C a množství škodlivin vyprodukovaných lidmi a palivy a denně v m3, které činily v lednu: lidé 346 395, zvířata 15 976, uhlí s koksem 12 583 961… plyn 347 296… celkem 13 666 608 m3.
Návrh na zlepšení ekologické situace v Praze přednesl v roce 1906 ing. Ludvík Čížek, městský stavební rada v Praze, který rovněž poukázal na platnou legislativu té doby. „Namítne se otázka, zdali za naší doby je možno množství kouře a sazí ve městě byť ne zcela odstranit, tož přece alespoň omezit? Můžeme odpovědět kladně. Neboť víme, že kouř a saze jsou následky nedokonalého spalování paliva a že při dokonalém spalování je tvoření se kouře a sazí vyloučeno. Základní podmínky pro dokonalé spalování jsou však známy, tj. přívod dostatečného množství vzduchu a vnitřní smíšení jeho s hořlavinou, vysoká teplota v topeništi, dostatečná doba k procesu spalovacímu. Čím dokonaleji se tyto podmínky splní, tím bezpečněji se lze vyhnout kouři a sazím. Účelným zařízením topení, způsobem jeho obsluhy a volbou přiměřeného paliva vyhoví se podmínkám pro omezení kouře. O tom není pochyb, že moderní technika má pro každý daný případ prostředky k zamezení obtíží, způsobovaných kouřem a sazemi. Ale pak je nutné, aby vůči stávajícímu zlu prostředků těch se skutečně užilo! Že jich při vydání stavebního řádu pro Prahu atd. zákonem ze dne 18. května 1886 o prostředcích proti kouři nebylo pochybnosti, o tom svědčí § 89, kde se praví…Jde-li o komíny již zřízené, které kouřem svým obtěžují okolí, budiž majitel domu, jehož se týče, přidržen k tomu, aby odpomohl této vadě jiným osvědčeným prostředkem. A § 91: Silná topení a to zvláště pro parní kotle, musí být opatřena přístroji kouř účinně stravující a vůbec buďtež při takém topení komíny zřízeny tak, aby sousedstvo kouřem neobtěžovaly. Výšku takových komínů ustanoví stavební úřad, maje zření k poměrům místním, komíny tyto buďtež vždy zařízeny tak, aby se mohly budoucně po případě zvýšit alespoň na 30 m.“
Všechny diskuse o otázce zlepšení ovzduší v Praze v první desetiletí 20. století byly završeny anketou o doplnění agendy městského úřadu stavebního král. hlav. města v roce 1908, o níž referoval v roce 1909 stavební rada, v té době již docent, ing. Ludvík Čížek.
Otázka zužitkování městských odpadků po stránce hygienické měla by být řešena pro Prahu a předměstí společně tak, jako se stalo již s kanalizací.
Který způsob zpracování jich v ohledu zdravotním i hospodářském (finančním) nejlépe pro Prahu a předměstí se hodí, o tom dnes ještě nelze určitě se vyjádřit.
Jisté však je, že dosavadní vyvážení a hromadění odpadků na smetiště se stane neudržitelným v době velmi blízké, neboť dopravní výlohy na vzdálenější smetiště, nehledě k další dopravě drahou, úplně pohltí cenu těchto odpadků jako hnojiva.
Zkušenosti z jiných velkých měst toto faktum potvrzují a budou se i v Praze opakovat. Po dokončení pražské kanalizace soustavy splachovací přestane i vývoz fekálií a kompostování těchto se smetím, takže zbude jen možnost kompostování smetí s kaly v čisticí stanici kanalizační získanými – ovšem daleko za obvodem Velké Prahy a podle všeho pouze ve směru toku Vltavy.
Poptávka po tomto hnojivu kompostovaném a náklady s celou touto metodou zužitkovací spojené budou pak rozhodující, lze-li odpadky z Velké Prahy zužitkovat k účelům polního hospodářství, anebo bude-li nutno přistoupit k zužitkování odpadků jich spalováním za účelem výroby energie tepelné a elektrické.
Po stránce hygienické a dle zkušeností v některých městech i po stránce ekonomické je to nejlepší způsob zpracování městských odpadků a podal jsem o něm před 12 lety radě městské obšírnější zprávy.
Zprávy o zužitkování odpadků pražských tříděním (metodou sortirovací), jako v Pešti, Amsterodamu a v Puchheimu (u Mnichova) bylo by nutno kombinovat s metodou kompostování a je po stránce hygienické méně způsobilé.
Abych dále poukázal k potřebě součinnosti technické při udržování čistoty ve městě, musím obrátit zřetel k zcela jinému zdroji znečišťování města, nežli o jakém dosud promluveno, a o němž již přece mnoho bylo u nás stížností pronášeno, mluveno a psáno – bez kýženého výsledku a nápravy.
Jsou to saze z tisíců a tisíců komínů nepřetržitě vylétající a s nimi ve spojení ustavičný kouř městské ovzduší znečišťující. Dosavadní nařízení stavebního řádu v příčině obtěžování kouřem a řádu o čištění komínu aj. naprosto nestačí a nejsou s to závody kouře a sazí žádoucí měrou zmenšit nebo odstranit, protože schází tu namnoze pevná vůle a neexistuje u nás fakticky odborného úřadu, který by toto zlo měl potlačovat.
K obmezení kouře a sazí v Praze a jejich předměstích může vést jedině organizace příslušné dozorčí služby a agendy technické, vydání zvláštních nařízení místních atd. O tomto předmětu pojednal jsem obšírně a podrobně na základě vzorného zřízení drážďanského Spolku architektův a inženýrů v král. Českém počátkem r. 1906 a prodebatováno o něm několik večerů v odborných komisích i v týdenních plenárních schůzích téhož spolku před devíti, znovu pak před třemi roky a byla radě městské předložena resoluce a prosba:
1. aby v zájmu města a jeho obyvatelstva pro otázku kouře a sazí z topenišť průmyslových a v domácnostech organizovala zvláštní dozorčí službu a poradný sbor,
2. aby na základě dobrozdání a návrhů této organizace vydala potřebná nařízení a
3. aby za účelem jednotného postupu v řešení této, obcím pražské, předměstským a vůkolním společné otázky sl. rada městská ráčila se dorozumět se všemi těmito obcemi.
Jak je vidět z předcházejícího textu, čistota ovzduší ležela na srdci Pražanům ne méně než nyní. Přitom stupeň poznání o lokálních topeništích a jejich neblahém vlivu na město ležící v údolí řeky Vltavy byl podstatně nižší, než dnes, stejně jako technické prostředky k řešení. Zastánci vytápění budoucnosti se střetávaly se silným odporem obhájců tradičního topení v kamnech, jak o tom svědčí články a jeho obhajoba ještě počátkem 30. let, které byly publikovány např. ve Stavebních listech. Jistě také není náhodou, že ve stejném čase, kdy se vedly diskuse o významu ústředního vytápění a kdy Siemens v Německu razil tézi, že 20. století bude stoletím plynu, toto v našich podmínkách úrodnou půdu nenašlo.
.jpg?s3=1)
