Za Heydrichem stín 100: Opravdový voják bojuje

Nasupená tvář K. H. Franka. Ostrý pokyn esesáckému veliteli. Státní tajemník, který dovede vyhladit celé české vesnice, necouvne v případě nutné potřeby ani před trochou nejlepší německé krve.

Velitel dává nastoupit četě SS. Před supíma očima karlovarského knihkupce vyslechnou němečtí muži SS ostrou výzvu:

„Freiwillige vor!“

Dobrovolníci? Nikdo se ani nehne.

Velitel se nepotřebuje ani dívat, jak je SS-Gruppenführer spokojen. Řve novou, ještě srozumitelnější pobídku. Po třetí ji už jistě opakovat nebude.

První dobrovolník váhavě zvedá ruku. Po něm druhý. Potom dokonce třetí. Pak už nikdo.

Dalších pět si důstojník vybírá sám. „Dobrovolníci“ jsou odvedeni do kostela. Jsou postaveni okolo otvoru. První z nich je poučen, vyzbrojen. A spuštěn na provaze dolů.

Ještě nezmizel celý v temném propadlišti, když v hrobce suše třaskne. Dobrovolníka rychle táhnou zpátky. Přestál to dobře, má jen prostřelenou nohu. Další to dostane do hlavy. Další…

„Dobrovolníci“, kteří vstupovali do rozstříleného kostela po svých, se z něho vracejí v nosítkách.

***

Před rozbitým oltářem objevili Němci zazděný vchod do krypty, přikrytý kobercem. Hasiči z vozu s bouracím zařízením!

Nutí je, aby se pokusili těžkými kladivy rozbít obrovskou kamennou desku. Esesáci stojí za nimi s připravenými puškami. Snad proto, aby je chránili před možným přepadem. Jistě pro případ, že by se někomu z nich nechtělo pracovat. Ale kladiva na kámen nestačí.

Nic nestačí na ty čtyři dole. Stonásobná přesila lidí, zbraní a techniky. Nic, co mají nepřátelé, nestačí. K tomu, aby Češi byli zdoláni, k tomu je potřebí české ruky.

Znovu jsou hasiči hnáni k okénku. Stavějí se po jeho stranách, přitištěni ke zdi lákají hadicí obležené, aby vysunuli k otvoru konec žebříku. A snaží se jej zachytit hákem.

Je strašné pro člověka s českým srdcem pomáhat k záhubě vlastní krve. Ale všude okolo jsou připraveny německé pušky.

Frank se z bezpečí posupně dívá. Chce se dočkat svého uspokojení. Tentokrát mu musí být vyhověno. K. H. Frank, SS-Gruppenführer, státní sekretář, muž, který se povznese i nad říšského protektora, chce vidět výsledky. Proto sem přišel.

Až dosud obležení na české hasiče nestříleli. Tuto velkomyslnost nelze prodlužovat i teď, když už jde o poslední. Palba z okénka na chvíli znemožňuje hasičům jejich pokusy. Lovení žebříku hákem se nedaří. A nachýlit se do okénka by znamenalo smrt.

V tu chvíli jeden z hasičů vystrčí ze zákrytu ruku a zachytí prsty poslední příčel pohybujícího se žebříku.

Je to odvaha? Je to zaslepenost? Je to zrádná snaha zalíbit se pánům?

Je to znamení konce pro oblečené. Co nemohl docílit zástup Němců, udělala česká ruka. Teď už je lehké zaklesnou hák, teď už je snadné i pro nacisty vyhrát bitvu o žebřík.

Přiběhli a přesilou paží přemohli odpor. Žebřík, smutná trofej ubohého vítězství, se sune okénkem ven.

I sám Frank uznává, že je to vítězství Čechů nad Čechy. Ruce, které vydávají české hlavy katům, pochvalně tleskají:

„Bravo, Feuerwehr!“

Posta pro zasloužilého. Ale zdaleka ne jediná odměna. Za práci pro říši se platí.

Ráno přechází v poledne. Poslední noc je dalekou minulostí. A za přítomnou chvíli už nenásleduje budoucnost.

Dvě hadice jsou zasunuty do okénka. Dvě jiné uvnitř kostela do malého větracího otvoru v boku chrámového sloupu.

Osazenstvo stříkačky dostává rozkaz k zapnutí čerpadel. Ještě se najde český hasič, který zapomíná zapnout spodní čerpadlo. Je to jenom gesto, je to jenom snaha, zůstat sám před sebou Čechem.

Ale hasičský velitel ho vztekle odstrčí.

„Ty chceš nechat celé osazenstvo postřílet?“

A zapíná čerpadlo sám. Všemi proudy se lije voda do krypty. Tři tisíce litrů za minutu. Teď už se Němci nepotřebují namáhat. Teď už si mohou klidně počkat, až se jejich stateční odpůrci utopí.

Jak dlouho mohou tam dole vydržet? Tři tisíce litrů vody za minutu.

***

Trvá to půl hodiny.

Půl hodiny si Josef Bublík, Jan Hrubý, Josef Gabčík a Josef Valčík ještě určují k dovršení svého mladého a krátkého žití. Voda stoupá.

Zaplavuje první přízemní příhrady, smáčí kamenné schrány, kde práchnivěly kosti kněží. Ve čtyřech z těch nejvyšších příhrad leží čtyři muži. Ještě živí.

Nyní je část na loučení se životem. Bylo jich sedm. V takové chvíli se lidé nerozdělují na ty, kdo měli úspěch a zásluhy a na ty, jimž to osud odepřel. Bylo jich sedm. A nyní zbývají čtyři poslední.

Teď se už nestřílí. Voda syčí. Stoupá. Teď je okamžik, kdy se dává sbohem. Utopit se? Vzdát se?

Voják, opravdový voják bojuje. Život mohl být krásný a slavný. Slavná a krásná může však být i smrt. Víte vy všichni doma, přátelé a nejbližší, že tady, na dosah od černé, pohybující se hladiny se na vás myslí?

Voda stoupá. Teď už se nestřílí. Teď už třasknou jen čtyři rány.

První, druhá, třetí, čtvrtá.

Všechny do jednoho cíle. Do pravého spánku.

***

Téměř po dvou stoletích dostala hrobka zase své mrtvé. Největší a nejslavnější mrtvé, jací sem kdy přišli.

Ale zůstanou tu jen tak dlouho, než se Němci ujistí, že už není třeba vhánět vodu. Jen pro tu chvíli, než je esesmani vynesou na koberci ven, aby si do nich K. H. Frank mohl statečně kopnout.

Budou ležet na chodníku. Všech sedm, i s těmi z nemocnice, všech sedm, spojených vítězstvím smrti.

Budou tu ležet, aby Karel Čurda a Viliam Gerik, přivedení k zjištění totožnosti, se mohli jeden po druhém podívat:

Tak vypadají čeští parašutisté!

Ve čtvrtek, 18. června, odjíždí v klidném, nevědomém ránu Václav Smrž, jeden ze spolupracovníků, s pohřebním vozem do Klatov. Má zde cosi vyřizovat.

Tak jako jiní uslyší i on na klatovském náměstí z tlampače suchou úřední zprávu:

Veřejnosti se oznamuje, že přijímání údajů, týkajících se atentátu na SS-Obergruppenführera Heydricha se zastavuje.