Za Heydrichem stín 101: Kaplan jako živý štít

Na spravedlivý trest, který Heydricha za jeho zločiny postihl, odpověděli nacisté nejkrutější vlnou teroru. Ti, kteří nad ním provedli rozsudek, hledali úkryt. Prelát Stanovský byl první, na něhož se obrátili. Odmítl poskytnout jim útulek v kterémkoli římskokatolickém klášteře.

Tak se parašutisté obrátili na pravoslavnou církev. Ta neodmítla. Následovala svým vlasteneckým činem příkladu sesterské církve v Sovětském svazu a mstitele ukryla. Je to pohnutá historie ode dne atentátu až k 4. září 1942, kdy Němci popravili pravoslavného biskupa Gorazda, kaplana dr. Petřka a faráře Čikla. Zajímavě ji dokresluje pozdější výpověď Frá Bobeho, převora maltézského kláštera.

Frá Bobe byl jedním z nejvýkonnějších konfidentů pražského gestapa. Pracoval pro gestapo zpravodajsky už od roku 1939, kdy jednoho večera k němu přišli dva Němci – církevní referent gestapa Oberhauser a jeho pomocník dr. Ohman. Němci tehdy dobře věděli, proč si vybírají právě Bobeho. Řád maltézských rytířů byl bohatý a mocný a měl spojení do celého světa. V našich zemích vzrostl neobyčejně jeho vliv po zřízení protektorátu, kdy byli do laické větve řádu přijati president Hácha, který dostal ihned velkokříž, nejvyšší vyznamenání řádu, vůdce agrárníků Beran, vyslanec Chvalovský, protektorátní ministr Hrubý a jiní. Převor tohoto řádu Bobe věděl proto velmi dobře o všem, co se dělo v protektorátu. Události kolem zásahu gestapa v pravoslavném chrámu vylíčil po osvobození při výslechu takto:

„V noci ze 17. na 18. června asi kolem půlnoci mi telefonoval Oberhauser, abych okamžitě přišel do jeho kanceláře, kde se mě ptal, co vím o kostele sv. Karla Boromejského v Praze II, Resslova ul. Věděl jsem pouze, že to je kostel české pravoslavné církve, který byl vystavěn Dienzenhofferem. Oberhauser se chtěl ode mne dozvěděti, zdali pod uvedeným kostelem jsou nějaké chodby nebo krypty. Nevěděl jsem o tom nic bližšího a poukázal jsem na jeho příruční knihovnu, v níž bylo možno vyčísti všechny zvláštnosti o pražských kostelích. Jeho spolupracovník Wänke nám pak předložil knihu „Posvátná místa Prahy“ a ukázal nám článek o kostele sv. Karla Boromejského. Tam jsme našli, že pod kostelem je veliká krypta, kde jsou pohřbeni kněží pensisté z bývalého ústavu pro pensionované kněze. Oberhauser mi pak nabídl, že mohu jet kousek s Wänkem, který jede ještě někoho zatknout. Dojeli jsme do Podskalské ulice, kde mi řekl, abych vystoupil, že tu mají zatknout jednoho pravoslavného kněze.“

Byl to kaplan dr. Vladimír Petřek. Pak jelo gestapo pro pravoslavného faráře Čikla. Zpřeházelo celý jeho byt i dětské postýlky a odvedlo faráře i jeho ženu. A zatím co jejich dvě děti s malým kufříčkem a s nedopitou láhví mléka v ruce utíkaly na Moravu k příbuzným, začalo dramatické dobývání kostela.

Kaplan Petřek, kterého od půlnoci vyslýchali, mlčel. Nezradil. A tak Němci, kteří ve čtyři hodiny ráno začali kostel obléhat, přesně nevěděli ani kde se parašutisté skrývají, ani kolik jich je. Bylo jen známo, že se pachatelé atentátu nacházejí někde v blízkosti kostela. Soustředili proto 740 esesáků, 19 vedoucích, řadu agentů SD a obklíčili kostel dvěma okruhy: vnější vedl kolem Vltavy přes Myslíkovou a celé Karlovo náměstí, vnitřní ulicemi Resslovou, na Zderaze a na Zbořenci.

Když vstoupily jejich první oddíly do kostela, přivítala je s kůru ostrá palba. Němci se pokoušeli na kůr vstoupit po schodech, avšak marně. Tři parašutisté drželi po tři hodiny v šachu stovky tesáků, kteří byli, jak vyplývá z pozdějšího hlášení velitele SS zastupujícímu říšskému protektorovi Daluegemu, ve zmatku ostřelováni vlastními lidmi z oken protějších domů.

Tři hodiny trvalo, než trojice parašutistů podlehla stonásobné přesile. Neprodali svou kůži lacino, bojovali až do posledního dechu a žádný z nich nepadl živý do rukou nepřítele.

Bylo sedm hodin ráno, když se Němci dostali na kůr. To ještě nevěděli o existenci dalších čtyř parašutistů, kteří se skrývali v kryptě kostela. Kaplan Petřek, kterého si Němci do kostela přivezli – ve zmíněném hlášení je nenávistně nazýván „flanďák“ – nepromluvil. Teprve tehdy, když vedle tří ubytých parašutistů našli Němci ještě čtvrtý mužský oblek, začali s důkladnou prohlídkou kostela a objevili vchod do krypty – úzký otvor, zakrytý kamennou deskou. Tímto otvorem nosil v jedenadvaceti minulých dnech kaplan Petřek parašutistům jídlo a pouštěl je na kůr kostela, aby se trochu ohřáli z nesnesitelného chladu, který byl v kryptě.

Nechejme nyní mluvit jediné autentické svědectví, které se nám dochovalo. Je to ono německé hlášení, podávané Daluegemu, které nelze jistě podezírat z heroisování parašutistů:

„Postavili jsme kaplana jako štít k vchodu do krypty a vyzvali parašutisty, jejichž počet nám byl dosud neznám, aby se vzdali. Odpovědělo nám několikahlasé: ´Nikdy!´

Šli jsme tedy na ně s dráždivým plynem a s vodou, k čemuž jsme přivolali hasiče. Avšak hasiči i se svými hadicemi byli zatlačeni parašutisty, kteří na ně stříleli a házeli po nich Molotovovy koktaily. Svíčky s dráždivým plynem, které do díry házeli mužové SS, byly parašutisty vyhazovány nazpátek. Po určité době jsme zjistili, že voda ve sklepení stoupá jen velmi pomalu, a proto jsme se domnívali, že parašutisté našli nějaký odtok a že vodu vypouštějí. Proto bylo zatápění sklepu zastaveno a byla sestavena úderná četa, kterou jsme chtěli spustit do krypty. Mužové, spouštění po provazech, byli však vítaným terčem pro parašutisty a kromě toho byl otvor tak zamořen dráždivým plynem, že i ti, kteří by se dostali dolů, se v dýmu nemohli orientovat. Hasičstvo tedy dostalo rozkaz odstranit plyny pumpováním stlačeného vzduchu.

Nakonec bylo rozhodnuto, že bude odstraněna velká kamenná deska, která zazdívala druhý vchod do hrobky. Když se tak třaskavinami stalo, uslyšeli jsme z krypty několik rychle po sobě jdoucích výstřelů.

Když jsme sestoupili po schodech druhého vchodu dolů, našli jsme tam čtyři mrtvé zločince. Měli vesměs střelné rány v hlavě, takže se zdá, že se sami zastřelili při vylomení druhého vchodu.“

Tolik hlášení. Téměř tisíc Němců dobývalo sedm hrdinů od 4 hodin ráno až do odpoledne. Přesto, že měli výslovný rozkaz „die Verbrecher lebend zu ergreifen“ (dopadnou zločince živé), odváželi si z Boromejského kostela jen smrtelně bledého, zmučeného kaplana Petřeka.

A pak už bylo jen utrpení tří pravoslavných kněží – biskup Gorazd byl zatčen 25. června 1942 – kteří tehdy, kdy v časopisu pražské konsistoře Acta curiae, vycházely žalozpěvy na Heydricha, dovedli velké věci národa obětovat svůj život.

Obr. Podlým a svrchovaně zavržitelným nazýval arcibiskupský věstník spravedlivý trest, který stihl vraha českého národa, esesáka Heydricha

Mohli bychom uvést ještě více příkladů hrdinství drobných kněží. Tyto dva jsme vybrali proto, že měly velký ohlas nejen u nás, ale i na celém světě. Avšak i ostatní statečné činy vlasteneckých duchovních znamenaly pro boj celého národa velkou posilu. Není jich málo a jsou důkazem toho, že ti kněží, kteří opravdu žili s lidem, venkovští faráři a kaplani, prostí katechetové, šli s národem i v době jeho utrpění. Tito kněží se za okupace chovali jako praví vlastenci. Mnozí z nich bojovali za svobodu společně s komunisty. Byli to ti duchovní, kterým na konsistoři připisují do jejich osobních charakteristik přízvisko „nacionální“, a tím je rozlišují od kněží „kuriálních“, tj. takových, kteří stavějí zájem kurie, Vatikánu, nad zájmy svého národa... To jsou kněží, jimž všichni obyvatelé na vesnici bez rozdílu přesvědčení s hrdostí říkají: „Je náš.“

V okupační zkoušce však církevní hierarchie neobstála.

…Druzí zrazovali

Zatím co farář Štemberka a s ním i jeho kostelník padli hrdinskou smrtí, zatím co umíral na popravišti Julius Fučík, Vladislav Vančura a tisíce skvělých českých lidí, zatím co hyne biskup Gorazd, kaplan Petřek a farář Čikl, vydává brněnský kapitulní vikář dr Kratochvíl 16. června 1942 oběžník č. 519 s poznámkou: „Doručiti všem kněžím místního duchovenstva a sem urychleně vrátit od každého z nich vlastnoručně podepsané potvrzení.“ V oběžníku se praví mimo jiné:

„Měj úctu a důvěru ke svému státnímu presidentu a k těm, které on pověřil, aby s ním nesli velkou tíhu správy věcí našich. Vědomi si své vážné odpovědnosti před Bohem a svým milovaným národem stále jasněji a určitěji hlásají a ukazují, kde jest místo našeho národa i v budoucnosti, stále mocněji a důrazněji vybízejí a nabádají, abychom poctivě a otevřeně pracovali v říši, s říší a pro říši, do níž jsme se včlenili a tak se podle sil svých upřímně přičinili o vítězství a blaho říše a tím i vlastní. Oni jsou Tvým vzorem, oni převzali v dobách nejzodpovědnějších těžký úkol na sebe, řídit, vést, chránit a zachovat milovaný národ. Těchto věrných synů národa poslouchej a nedbej nikoho jiného, nedbej těch, kteří, jak nás často denní tisk varuje, svým štvaním z ciziny ženou národ do zkázy, a třebas to byli i kněží s apoštolským vyznamenáním… Všude, kde můžeš, vyzývej, aby lid poslechl svého presidenta a svou vládu, konej s láskou tuto vážnou povinnost jako kněz a pravý vlastenec.“

Takové bylo stanovisko katolické hierarchie.

Zdroj: Spiknutí proti republice, Melantrich v Praze 1949