Za Heydrichem stín 14: Škola parašutistů

Spojenecké velení nikdy nepřestalo mysliti na týl nepřítele, kde se neustále vytvářela a pohybovala tajná podzemní fronta. Nevyužít tyto síly a nepodchytit je bylo vojensky nemyslitelné.

Z počátku tu byly zájmy hlavně zpravodajského rázu. Stálá potřeba informací o vojenských i hospodářských věcech nepřítele vedla k pokusům o vysazování parašutistických agentů do obsazeného území. Čechoslovákům v Anglii patří ta čest, že byli mezi prvními, kdo začali letecky vysílat školené zpravodaje do své okupované vlasti.   

Všechny spojenecké skupiny, vytvořivší se ve Velké Británii, hledaly mezi svými příslušníky statečné muže, hodící se k takovým úkolům. Dělali-li to třeba Francouzi, našli nejprve ve svých řadách odvážlivce, ochotné vsadit svůj život. Pak, aby jejich odvahu ještě více podnítili, nabídli jim za odměnu slušnou částku peněz. Něco takového si Čechoslováci dovolit nemohli.

Ne proto, že by na to neměli peníze. Ne proto, že by jim bylo líto je na takový účel věnovat. Popud, který měl vésti jejich krajany k akci, jež hraničila často se sebeobětováním, musil být jiný. Jmenoval se vlastenectví. Láska k vlasti je v takových případech lepší podmínkou úspěchu než zisk.

Československý voják v Anglii žil u své jednotky, cvičil, připravoval se na boj s Němci, myslil na ty, které doma zanechal pod jejich násilnickou vládou a ve volných chvílích si hleděl svůj život, přetvořený a poznamenaný válkou, zpříjemnit, jak se dalo.

Při tom neměl tušení, že je ve své činnosti sledován, posuzován, vážen nejen co do schopností vojenských, ale i po stránce charakteru, duševní pevnosti a citu pro povinnost. Jednoho dne ten, na koho padl výběr, byl zavolán k veliteli.

Řeklo se mu, k jak čestné úloze by mohl být v případě svého souhlasu použit. Řeklo se mu také o nebezpečí, které by na něho při tom čekalo. Být shozen ve vlasti jako parašutista, to je nejen hrdinský úkol, to je také vyzývání smrti. Nebo také něco strašnějšího než je smrt – německé zajetí.

Pak mohl odpovědět buď ano, nebo ne.

Řekl-li ne, vrátil se zpátky ke své rotě a pokračoval tam v životě, jaký vedl předtím. Řekl-li ano, šel do Skotska.

Zde STS – Special Training School – přijímala a pod anglickým velením sdružovala vybrané jedince, aby je tu v tuhé kondiční přípravě podrobila až měsíčnímu výcviku. Cvičilo se zde lecco. Tak třeba nový způsob střelby – bez míření. Pak je od a až do zet učili zacházet s výbušninami. Byl jim tu dokonce dán i kurs jiu-jitsu, neboť i to je důležité pro člověka, který má spadnout domů s nebe.

Každý den měli hodinu užitých sportů. Až šedesát kilometrů dlouhé pochody těžkým terénem, slézání skal, čtení map, noční putování podle busoly – nepozorovaně projít k určitému místu a provést sabotážní čin – tvrdé námahy, jaké snesou jen muži, odhodlaní plnit velký úkol.

Skupiny, které sem přicházely, šly po absolvování kursu k vlastnímu parašutistickému výcviku v Manchestru. Trval týden, a byl v něm hlavně prováděn nácvik dopadů. Po předběžné přípravě na konstrukcích na zemi došlo ke čtyřem praktickým seskokům, z nichž jeden byl proveden v noci.

Z těch schopných se nyní prováděl konečný výběr.

K tomu, aby povolaný se stal i vyvoleným, však bylo potřebí víc, než úspěšné absolvování kursu. Kromě posudků velitelů a známých se přihlíželo i k tomu, v jakém světle se ukázal ve zkoušce minulých dnů, na frontě ve Francii, bylo-li to možno zjistit, posuzovalo se i jeho chování doma, prostě pamatovalo se na vše, z čeho by nakonec vyšla záruka, že ten, kdo byl k tak těžké úloze vybrán, v ní nezklame a svůj úkol také splní. Letět domů, to neznamená jen určitou poctu pro vybraného a statečného vojáka, to znamená i odpovědnost pro vybírajícího.