Za Heydrichem stín 25: Cesta zrady

Z Anglie vyletěli před Květnou nedělí. Velikonoce, svátky míru, do nichž vstupují, jsou pro ně nejtužším bojem o zachování. Co smí čekat Pechal jiného než zkázu svých nejdražších? Přesto se nevzdává, nepodléhá citu, kterému by snad podlehl každý. A slouží dál věci, pro níž nabídl dobrovolně svůj život. Dokud je v něm, patří jeho úkolu. Veliký Arnošt také nezahazuje naději. Kdo poctivě bojuje, zvítězí, i kdyby padl. Viliamu Gerikovi je jednadvacet let. Mladý na takovou zkoušku, velmi mladý. I jemu se však nechce ještě klesnout.
Ještě to zkouší v Praze, ještě se dává dobíjet strašnou, zavilou nepřízní osudu. Paní, kterou hledá, na Václavském náměstí nebydlí. Všechno, co mu ještě zbývá, je maličká, docela nepatrná možnost.
V Anglii ho před odletem jeden známý, také telegrafista, požádal, aby v Praze vyřídil pozdrav jeho snoubence, dostane-li se tam. Snad to mínil jako žert; pro mladého chlapce, jehož vytrvalost je už na ústupu před těžkým strádáním, je to nyní ta nejvážnější věc.
Sedne na tramvaj. Jede hledat otce té snoubenky, dejvického obchodníka. Vystoupí na „Wehrmachtplatz“ jak se teď říká Vítěznému náměstí, a najde firmu. To, co ho teď čeká, je buď a nebo.
Všechno jede tak jako od jejich prvního kroku na této nešťastné půdě. Snoubenka už na parašutistova kamaráda nečeká, bude si brát jiného. Dobře, ať jdou k čertu věci, které se netýkají jeho samého! Viliam Gerik se chytí své poslední naděje, vypráví obchodníkovi o všem, co se mu přihodilo. A nakonec přidá prosbu, jakých už od minulé soboty bylo vysloveno několik. Jenomže po téhle už nepřijde snad žádná.
Pomoc, ukrytí? Obchodník vrtí hlavou. Nemůže mu vyhovět. Dal mu však lístek na půl kilogramu chleba, jiný na deset kilogramů masa. Ne, nemůže ho schovat. Je nervosní. Z věcí které slyšel, i z toho, kdo je říká. Dnes nelze věřit nikomu. V tu chvíli pronáší nalomený mladík slova, která rozhodnou o jeho dalším osudu.
„Už nevím, kam se mám obrátit. Všechno je ztraceno. Mám jen dvě možnosti, buď se zastřelit nebo se udat.“
Udat? Člověk, před nímž bylo tohle proneseno, je jako na trní. Nemohl-li dřív vyhovět, je teď teprve odhodlán odpírat. Udat? Ať se tedy jde přihlásit, chce-li. Proč mu to všechno tady vykládá? Podezření se v něm pevně zachytilo. Odmítá mu schovat jeho peníze. Odmítá mu ukrýt jeho pistoli.
Mladý muž odchází zpět na Václavské náměstí. Všechno se v něm začíná pomalu chystat. Jde čekat na Mikše. Mikš nepřichází. Jako by se dalo ještě spoléhat na zázraky! Pak se jde rozmyslet a vyspat do blízkého hotelu Juliš. Do hotelu, on, který spal týden v lesích a na sněhu!
Prostydlé, zimničné tělo se do rána utopí v záplavě potu. Všechno je mokré, prádlo, pokrývka, prostěradlo. Tím končí velikonoční svátky.
Ráno dovede myslit ještě na takové věci jako je vzhled. Vstoupí k holiči. Tam, kde se vždycky hodně mluví, sedí Gerik mlčenlivý, skleslý, v nic už nedoufající. Až náhle zvedne hlavu. Kdo udělal tu posměšnou poznámku o Němcích? Na holičových ústech je ještě znát zbytek úsměvu. Parašutista vsází všechno na tu poslední ze všech karet. Jde a řekne mu, kým je.
Holič, když překonal překvapení, s ním cítí. Dovede chápat všechno. Dovede si představit bídu, která toho chlapce čeká. Ale pomoci mu? Má jen jeden krk. Dnes je zlá doba, strašně zlá. Němci zabíjejí pro méně než je pomoc nepřátelům „Říše“.
Ještě jeden den prožije Viliam Gerik, Slovák a československý parašutista v zimničném rozhodování. Ještě jeden den si předstírá, že čeká na Mikše. Ale čeká už jen na příchod odvahy. Mikš, ten nepřišel.
Teď tedy půjde Gerik. Je mu jednadvacet let. Velmi mladý i na svá leta… Chtěl být hrdinou, teď si už chce jen zachránit kůži. Kdysi o něm v Anglii napsali, že je velmi inteligentní a rychlý.
Rychlost, té mu ještě zbylo dost. Zatím co zničený Pechal v lese čeká, co provedou Němci s jeho nevinnou rodinou, zatím co Mikš na své strastiplné pouti se zastavuje v Táboře, aby u četníků, kde slouží jeho bratr, si ukradl chvíli oddechu před další nejistotou a dalším nebezpečím, je Gerik se svým bojem hotov.
Velmi rychlý, stačilo mu na to deset dní. A inteligentní? Hle, jak si to vymyslil. Jít přímo k nim se mu stále ještě nechce. Snad by to šlo také jinak.
Prošel Václavským náměstím, kráčí po Národní třídě – ne, po třídě Viktoria. Jde, jde, až už nemá kam pokračovat. Roh Bartolomějské, budova policejného ředitelství.
Dveře se zavírají za jeho minulostí. Za tou lepší. Těm, kteří ho s údivem přijali, řekne sklesle, co jinde říkal s hrdostí.
„Já jsem parašutista.“
Pak říká další. Připravil si to, jak se domnívá, chytře, ale oni nejednají, jak by byl chtěl. Odzbrojit! Řetízky na ruce! A telefon na gestapo.
Za chvíli je tu gestapácký komisař Fleischer, jedna z nejhorších stvůr. Viliam Gerik, jednadvacetiletý, ze Slovenského Mederu, nepřátelský agent, je zatčen.
První, co v Pečkově paláci vypoví, je tohle:
„Já jsem Slovák a s odbojem nechci mít nic společného! Můj bratr byl v maďarské armádě důstojníkem. K parašutistům jsem se přihlásil proto, abych se dostal domů.“
Pak prozradí jméno a adresu Pechalovu a Mikšovu. Pak prozradí shození skupiny Out distance. Pak řekne místo československé radiostanice v Anglii a zakreslí je na mapě.
Ukáže jim místo výcvikového tábora, oznámí složení jednotek, napíše jména dvaceti našich lidí, jež zná z Anglie…
Není nic, co by se jim odvážil odepřít.
Duben 1946.
Dozorce otvírá dveře místnosti, již holý stůl se dvěma židlemi nemohou zbavit tísnivé prázdnoty a syrového chladu. Vchází mladý chlapík, malý, čistý, vyholený, slušně ustrojený, s pěknými černými vlasy, načesanými do vysoké pěšinky.
Zastavuje se před stolem. Jeho pohled, na oko skromný, chytře a prozíravě bleskne k židlím. Pak začne odpovídat a jeho slova jsou hladká a smekavá jako kůže úhoří.
Je stále ještě chytrý, tenhle Viliam Gerik, jako vyšetřovanec mimořádného lidového soudu na Pankráci. Odpovídá ochotně. Zejména tehdy, když se může postavit do příznivého světla.
Vypráví o noci u Štokmanů. O ještě horší noci v lese na sněhu s Pechalem. Mluví o jeho zdrcení a z jeho slov je cítit vzdálenost všech těch věcí. Jako by se jeho osoby už ani netýkalo to, co zažil s ostatními. Pak mluví o osudových okolnostech, které ho přivedly až do Pečkova paláce. Tehdy stává se živějším. Vypráví o své bídě, o své zlomenosti, o své beznaději, o své….
„Uvědomil jste si, když jste se šel přihlásit, jakou odpovědnost na sebe tím berete? Věděl jste, co to bude znamenat pro všechny ty druhé lidi?“
Živé, hnědavé oči v chlapeckém obličeji zakmitají do stran. Hladká tvář na chviličku znehybní.
„Ne“, říká mírným, skoro bezbarvým hlasem „v tu chvíli ne.“
A snaží se znovu vylíčit, jak ON před tím trpěl.
Tak mluví Viliam Gerik, obviněný z vojenské zrady a čekající na den svého soudu.
A tehdy?
Za několik dní po zatčení ho komisař Fleischer odváží na místo, kde seskočil. Jak je to dlouho, kdy byl Gerik ještě parašutistou, kdy patřil k lidem, na jejichž pevnost a věrnost se nejvíc spoléhalo?
Ukáže gestapákům stodolu, v níž ukryli velkou radiostanici. Ukáže jim v plevách místo, kde byla bedna zahrabána. Kolem stodoly se kupí houf místních zvědavců. Gestapáci se vzdalují odpodál, jako by si o zatčeného nemusili dělat nejmenší starost.
Lidé ho okupují. Takhle tedy vypadá parašutista. Brzy mají odvahu i k otázkám. A co teď bude dělat?
Co bude Gerik dělat? Není proti trošce hovoru. Už je klidný, všechno se zase urovnalo.
„Naváži s vysílačkou styk s Londýnem, jako bych nepracoval pod německým tlakem.“
Vypadá to skoro, jako by se chtěl chlubit. Možná, že to ani není pravda. A pak, jak je samozřejmé, jsou oni zvědaví, proč se přihlásil gestapu. To, co nyní uslyší, je jakoby vystřiženo z novin, tak pěkně mu ta slova vyšla z úst. Ale možná, že i tak mu jdou od srdce.
„Stal jsem se parašutistou jen proto, abych se dostal domů. Já nechci bojovat za zájmy židů a kapitalistů.“
Jde to s ním rychle, ještě chvíli a snad by jim tu udělal přednášku o „říšské myšlence.“ Ptají se tedy raději na něco jiného. Nadhodili mu, že peníze, s nimiž se pochlubil, mu gestapo stejně sebere. Jednou rozpovídaný, vypráví jim všechno. Sebrat? Už si je prohlédli a vrátili mu je zpět. A libuje si, jakou má volnost, slíbili mu, že ho dovezou domů, do Slovenského Mederu.
Slovenský četník, který asistuje při zábavě a který už o gestapu také něco ví, mu po straně domlouvá, aby využil své příležitosti a gestapu utekl. Že ho stejně popraví, až ho nebudou potřebovat.
Zatčený vrtí hlavou. On, který má svobodu, on, který smí jít volně do biografu s kapsami plnými peněz? Jemu se bude dobře žít.
Opravdu, v tu chvíli se asi sotva zabýval úvahami, jaký následek bude mít jeho touha po životě pro životy těch druhých.