Za Heydrichem stín 33: Žháři

Když Heydrichovo auto vyjíždí z břežanského zámku, musí projet celou vsí, než se dostane k volné silnici. Při jižním okraji Břežan, po obou stranách silnice je řídký lesík. To je místo, které si spiklenci vybrali.

Dostali kola, ale to jim nestačí. Teď zas potřebují ocelové lano. Bude to tedy jako ve filmu? Překážka na silnici, auto zastavuje, prudká bitka s útočníky, skrytými za kmeny stromů?...

Vysočanský Khodl, který se uvolil lano obstarat, o tom neuvažuje. Přinesl, co na něm žádali. Vzal to v továrně, kde je už třicet let zaměstnán. Pěkný čas a vzácný příklad zaměstnanecké věrnosti. Svědomí má při tom klidné. Takovou maličkost přece vítězná Říše unese. Přesto je Khodl na hodinu propuštěn.

Vězí ovšem za tím to lano. Nějaký dobrodinec Khodla udal. Podobné věci se dnes odborně říká sabotáž. Tu by si Khodl k srdci nebral, jemu jde o propuštění. Tak si svou pohanu vzal do hlavy, že myslí dokonce na sebevraždu. Třicet let, a pro kousek lana!

Dva, kteří ho k tomu vlastně přivedli, mají o práci víc. Dříve hlídali jen Heydricha, teď se budou starat i o rozrušeného Khodla. S tím rozdílem, že pro jednoho smrt připravují a druhému ji hledí vymluvit.

I břežanský plán se mění. Nejprve se dohodli, že každý bude stát po jedné straně silnice. Pak, když to promyslili a na místě vyzkoušeli, dávají přednost druhé možnosti, oba na stejné straně, na levé ve směru od Břežan. Tisíc kroků odtud je větší les.

Ale to všechno je nedostačující. Jak se potom dostat pryč? V několika minutách může být celý kraj vzhůru. Ještě jednoho by bylo třeba navíc: auto, čekající na útočníky někde opodál.

Není to jen tak snadné, chtít připravit atentát. A při tom je ještě celá spousta jiné práce a jiných starostí. Paní Moravcová přivezla od lidí z Plzně plán se zakreslenými posicemi protiletadlových baterií. Prostřednictvím Valčíka se dostává do Pardubic. A prostřednictvím Libuše do Londýna, kde se sjednává bombardování plzeňské Škodovky.

***

Po třetí se to Karlu Vrbasovi povedlo. Ještě si své nové jméno pořádně nevyzkoušel, až dosud tu byl všude mezi lidmi, kteří vědí, že je Čurda.

Teď stojí před majitelem tiskárny v Lázních Bělohradě, jehož jméno je Vojtíšek. Řekl heslo. Byl zaveden do pokoje. A dovídá se, že Opálka zde už byl a že on sám má nyní jít do Pardubic a hlásit se u Krupků. Přichází na udané místo. Vyspí se tu, jako by přišel do hotelu. Den poté mu řeknou, aby se postavil do sousední ulice a čekal.

Čurda poslouchá jako automat. Nemá příčiny, proč by se vzpíral, všechno klape. V ulici se objeví nadporučík Bartoš. S tím se zná z Anglie, ale ten druhý, ten mladý, který s ním také přišel, o tom neví nic. Přesto s ním podle Bartošova rozhodnutí odjíždí hned do Prahy.

Do Prahy, to znamená k Moravcovům. Teta Moravcová nezapřáhla jen sebe do služeb veliké věci, pomáhá i její muž, dobrosrdečný a bodrý člověk; pomáhá -  a s velkým zápalem – i její syn Vlastimil, zvaný Aťa. Tento jednadvacetiletý mladík chce překonat stejně starého Vášu Khodla. Není jen spolupracovníkem parašutistů, snaží se dělat totéž, co oni.

Nyní tedy přivezl Čurdu k nim, kde je měl čekat Adolf. Ale Adolf je už zase pryč. Dobrá, Aťa bez průtahů rozhodne, že oba ihned odejdou za ním do Plzně. Tak Karel Čurda znovu sedá do vlaku. Má toho v posledních dnech za sebou dost, těch jízd. Nedá se říci, že by člověku jako je on mohly právě nyní působit potěšení. Také Čurdovy oči viděly platáky se stotisícovou odměnou. Co schází, aby místo jména Valčík tam stálo jméno Čurda?

V Plzni je už čeká ten, kterého gestapa tak usilovně hledá. Odejel tam před nimi s lahvemi benzinu v kapsách. Benzin, to je zamilovaná tekutina Josefa Valčíka, před nedávnem Zdeňka, potom Mirka a nyní, po vylepení plakátu z opatrnosti zase Zdeňka. Povede-li se mu to i teď jako tehdy ve Skotsku, budou se mít plzeňští na co podívat.

Aťa Moravec dnes nepřijel zrovna brzo. Přivádí v půl jedenácté večer Karla Čurdu do bytu plzeňských spolupracovníků, kde se setkávají s vousatým a černovlasým rotmistrem. Za chvíli je tu druhý, dokonce s děvčetem. Toho nemusí Čurda tak dlouho poznávat, ten není přebarvený. Vždyť je to Jan Kubiš, za čtyři měsíce přece nezapomene takovou tvář! Nakonec se ukáže i Čurdův velitel, nadporučík Opálka; a pak ještě jeden, rotmistr Gabčík. Než půjdou spát, dohodnou se o své práci: Chtějí se stát žháři.

I z toho jsou pěkné vyhlídky. Popravili Němci málo těch, kteří z nějakých důvodů něco zapálili? A u nich nejde jen o paličskou pomstu. O víc, o daleko víc. O znamení.

V pátek ráno se vypravili do terénu, tak jako by šli na nějaké polní cvičení. Prohlédnou si všechno jak náleží a vyberou, vždy dva a dva, místa pro nadcházející práci. Gabčík, ten zase mezi dnem s Aťou odejel, byl tu jen proto, aby zaskočil v případě potřeby. Ještě jeden z výpravy odjíždí. Pan Tichota, který sem včera přivezl Valčíka. V Plzni však obě dvojice, Opálka s Čurdou a Valčík s Kubišem, čekají. Nač ještě?

Na znamení. Ta stodola či ten stoh, který si vybrali, může hořet jen v určitou noc a v určitou dobu té noci. Proto si sednou k večeru k přijímači a pokoušejí se chytit Londýn. Chytnou jej; zaslechnou, co chtěli slyšet. Bude to příští večer, v sobotu.

A toho večera, třetího od příjezdu, jdou Opálka s Čurdou na svou stodolu. Valčík vzal láhve benzinu, tihle dva dávají přednost časované svíčce. Našli ten statek a vkládají svíčku do mrtvého ticha slámy. Někde na druhé straně noci se Valčík s Kubišem připravují na svůj stoh. A někde mezi nimi se v temnotách kupí stavby největšího zbrojního podniku ve střední Evropě.

Když umístili svíčku ve stodole, pospíchají Opálka s Čurdou pryč. Svíčka bude hořet půldruhé hodiny. Došli asi na kilometr od místa činu, než se rozhodli, že zůstanou stát. Tady čekají, napínají a zkoušejí pevnost tkaniva svých nervů.

Trvá to přes hodinu. Pak znovu prchají, ale červený obzor za nimi vrhá své potvrzení: práce se povedla. Tato je první žhářství v jejich životě. A jeho zásluhou Plzeň, až do té doby ušetřená, prožije v dnešní plamenné noci svůj první nálet. Dva požáry se zvedají k nebi jako rudé a mihotavé prsty majáků.

Do Rokycan, patnáct kilometrů odtud, utíkají pěšky. Plzeňákům pokazili sobotní noc, a dohromady zbytečně. Shozené pumy spadly do polí, aniž by udělaly škodu, která by stála za zmínku.

Ale Opálka, který se v Rokycanech s Čurdou rozchází, běží dál pěšky až do Holoubkova, aby tu strávil zbytek noci u místního přednosty, železničářem Moravcem informovaného. A na té dlouhé cestě si obnovuje na noze zranění, jež utrpěl právě před čtyřmi týdny při seskoku.