Za Heydrichem stín 35: Kostkovaná košile

Nelze tomu uniknout. Zavadíš vzpomínkou o člověka a mluvíš o mrtvém. Očima vyprávějícího prošel stín.

„Také byli popraveni, ti Vykoukovi.“ Hledá rámeček fotografie v rohu psacího stolu, pohladí ji mírným úsměvem.

„Chcete slyšet, jak se seznámila s Kubišem? My jsme ho samozřejmě potom znali jen jako Otu. Má žena, abyste věděl, pomáhala ve všem, prala i prádlo pro svěřence paní Moravcové. A jednou, právě v týž den, kdy odevzdala balík u Moravců, se vracela odněkud tramvají.

Stála v ní vedle nějakého mládence v gumáku, drželi se za jedno držadlo. Měl takovou pestrou kostkovanou košili a stále se na mou paní díval, snad se mu líbila. Však víte, ženám to lichotí, přesto, že takový obdiv před lidmi je někdy hodně trapný. Ale jak se chtěla vyhnout jeho očím, zavadila znovu pohledem o límec té jeho košile.

Podívala se na něho, že jistě honem nevěděl, co si má myslit. A když vystupovala na konečné desítky, šeptla mu tak, aby dobře rozuměl:

„Znám tajemství kostkované košile.“

Nechala ho, aby si z toho vybral, co chtěl. Ale pak se zastavila u Moravců. Žena ženě se přece musí pochlubit. A ten neznámý už tam seděl.“

Ticho pokračuje. V hluše prázdném bytě, v němž nyní žije samotný člověk, se pozdní minuty jarního večera vracejí do minulého času. Slovo pomalu vykresluje děj, zacloněný černou rukou smrti.

„Od té chvíle ji také říkal této Marie, přesto že se ona jmenuje jinak. Býval u Moravců často, někdy sám, někdy s tím druhým, který byl řečnější a potrpěl si na ostré poznámky. Ale i Ota se někdy dal slyšet.

Jednou, když byl netrpělivě očekáván a přišel velmi pozdě, mu ženy řekly: „Myslily jsme si už, že se vám snad něco stalo.“

„Mně?“, usmál se. „Kdyby se mi něco mělo stát, to byste slyšely rachot!“

Vypravěč vtáhne kouř a vyfukuje jej se slovy, která se s ním rozplývají v temných stínech pokoje.

„Nadělali dost starostí Hajskému, ti dva, někdy si přivedli i jiné kamarády a vyspali se u Moravců všichni. S tím nebyli spokojeni ani Opálka, ani Zelenka-Hajský, ba ani Valčík, který tam spával také. A nejvíc Zelenku mrzely ty jejich známosti. Ale musí se říci, že o svém úkolu neprozradili nic. Nebýt toho, že ten menší se jednou podřekl…“

Hovor se prodírá minulostí, vybírá si v ní místa, která mají nejméně ostnů. Ano, postaráno bylo o ně dobře, Moravcovi byli situováni a štědří lidé. Od Nečasů chodilo množství potravin a všelijakého jídla. Sám Moravec pro ně obstaral celé bedny cigaret. Tehdy, v té nouzi! Jak Moravcovi, tak oni byli v té době nasazeni v PO, protiletecké ochraně, něčím se přece musili krýt…

Ale stále a stále se vzpomínky vracejí k jednomu z těch chlapců, který se do nich nejzřetelněji zapsal. Oči mluvícího klouzají po obrysech nábytku, dotknou se mlčící krychle radiopřístroje.

„Často u nás býval Valčík v sobotu. Poslouchali jsme spolu Londýn, ale jeho hrozně rozčilovalo to německé rušení. To víte, nervy měli všichni stále napjaté. A gramofon – musili jsme mu vždy hrát: Moravo, Moravo, to rád slýchal. Zhusta jsme mívali spolu politické debaty. Byl to bystrý chlapec, dával si vždy všechno vyložit.“

Na stole leží silná kniha: Baedecker´s Great Britain. Ministerský rada ji bere do ruky, obláčkem kouře pronikne odlesk úsměvu.

„V té si často listoval. Jednou zavadil o mapu severozápadního Skotska a našel tam nějaké místo.

„Aha!“, vykřikl, „to znám!“ A se zasněnou a přitom hrdou vzpomínkou: „To byly šupy!“

Nebo když si vzpomněl na Londýn. Leicester Square… Večery, kdy se rozhazovaly peníze. Zábava, smích!

Ale opatrný byl jako nikdo jiný z nich. To je vidět i z té naší podařené schůzky s Jozkou, jak jsme říkali Bartošovi, kterou jsem jim zprostředkoval. Neměla být, podle jeho přání, zde, protože oni vždy vyberou celý dům.
Stalo se, že jeden z nich přišel do Strašnic, kde u někoho bydlil. Na zahrádce, před domem si hrál chlapec, který mu řekl, že zrovna někoho odvedli a že v domě jsou nějací páni.

Ten chlapec mu zachránil život. A ten člověk tím byl tak vzrušen, že vskočil do tramvaje, jel rovnou na Žižkov a u Moravců to Valčíkovi za čerstva vysypal, aby je všechny varoval. Valčík, místo díků, mu pořádně vynadal.

Jeho povinností přece bylo jet nejdřív někam do města, přesedávat z tramvaje, procházet kavárnami a průchody, a teprve když by si byl určitě jist, že není sledován, se měl dostavit sem.“

Večer přechází v noc. Z ní vystupují prchavé stíny mrtvých a přeletují po nehmotných drahách slov.

„Míval jsem co dělat u Švába na Malé straně, kde se scházívali zednáři a různí význační lidé. Tehdy nikdo neznal svou hodinu. Jednou jsem tam šel a příští den byl už Šváb zatčen. Hned nato se tam vypravili, bez mého vědomí, Valčík s mladým Moravcem. Myslím, že šlo o nějaké peníze. Zamrazilo mě, když mi potom o té marné cestě řekl. Stačilo jednou se nedomluvit, aby už člověk nemohl včas varovat.

A pak z toho byla debata, co dělat, když přijdou zlé chvíle. Valčík měl na to velmi osobitý názor. Koho přiznat, stane-li se, že gestapo „vezme člověka do rukou?“

Chránit především ty, kdo ještě něco dělají. Spíš přiznat ženy, z mužů zase ty, kteří už v ničem nepracují.“

Půlnoc se blíží dlouhými kroky ticha. Takhle se poslouchá minulost, která bude částí historie. Tady, právě na tomto křesle sedával Valčík, parašutista, živý a srdečný chlapík. Živý…

Oči samotáře se nehýbají. Ale jeho myšlenka klouže tam, k té tváři v rámečku.

„Do smrti si budu musit lámat hlavu tou otázkou. Jak se stalo, že mě, jejího muže, gestapo pustilo, když ji zabili?“

Takových záhad, dosud nevysvětlitelných, vyšlo z rukou Němců víc. Víno je dopito, kouř cigarety nasládle zmírá v unavených, klesajících kotoučích. Je čas posledních slov.

„Udivovalo mě vždycky, jak rychle byli o všem informováni. Tak na příklad v případě Křivoklátu…“