Za Heydrichem stín 40: Případ Křivoklát pokračování

Ještě téže noci přijeli pro Gerika. Správně pro Viléma Gertíka, obchodního příručího z Brna. Parašutistu, vězně gestapa? Správněji bývalého parašutistu, nyní konfidenta a spolupracovníka Němců.

Je jedna cesta, jak si zachránit život. A Gerik po ní jde. Už se neválí ve špíně pankrácké kobky. Už nečeká na to, co se s ním stane, už to ví.

Dostal zpátky svou legitimaci, kterou mu vzali. Dostal na ni od policie normální přihlášku. A od gestapa dostal byt na Karlově náměstí ve Václavské pasáži, v němž si nyní může žít svobodně a volně jako pán. Podmínkou je trocha té ochoty k úsluhám. A dnes ho tedy prvně potřebují.

Ve voze gestapáckého komisaře Fleischera jedou ke Křivoklátu. Uprostřed nočního lesa ukážou Gerikovi ležící těla. Jeden z nich je četník. Ten druhý…

„Znáš ho?“ říká Fleischer chladným hlasem ďábla do úzkého proudu světla, padajícího na mrtvou tvář.

Gerik se dívá. Nad jeho hlavou je noc. A v té není vidět, co se v něm nyní děje.

„Ano,“ přikyvuje.

Provádí identifikaci. Dívá se roztřesen na veliké, nehybné tělo člověka, s nímž ještě před čtyřmi týdny bloudil. Před měsícem byli oba ještě psanci. Teď…

Pohlížejí na sebe. Mikš vyhaslýma očima, z nichž nelze už nic vyčíst. A Gerikovy zraky přikrývá tma.

Byli tři, na počátku tohoto těžkého měsíce. Jen jediný z nich ještě stojí.

To je jejich velitel, nadporučík Pechal, tragická postava nezlomného ducha. Vyhladovělý a zbídačený psanec, choulící se v lesích, přebíhající z úkrytu do úkrytu, vydrží zprávu o zatčení svých rodičů i svého příbuzenstva. Možná, že by jim pomohl, kdyby se přihlásil, možná, že by je zachránil, kdyby zradil. Není však na světě nic, co by ho přinutilo porušit přísahu a porušit dané slovo.

Druhý padl. To je Mikš, vzor vojáka. Byl snad o něco pomalejší než někteří jiní, ale stal se příkladem; takhle se plní povinnost.

A třetí klesl. To je ten, který stojí na mladých nohou, zpevnělých pohodlím a jídlem. Trochu se mu přece jen rozechvěly v kolenou, když se musí dívat do skelných očí a na krvavou půdu tohoto půlnočního lesa.

Tudy, jen tudy vedla pravá cesta.

***

Valčík s Aťou obcházejí hrozbu ticha. Parašutista jde tak, jak tomu chce jeho opatrnost. V hrudi jeho mladého společníka bije vzrušené srdce. Každému to není dopřáno, ze snů o hrdinství se probudit do takové skutečnosti.

Nemohou už být daleko od udaného místa. Prodírají se lesním příkopem, plíží se mezi větvemi a nízkým houštím, když se před ně postaví nová překážka. Četník s namířenou puškou.

Jeden z takových okamžiků, kdy se osud člověka překloní nad neprůhlednou propast. Osud těch dvou i osud toho, kdo je zastavil. Co všechno se může v této vteřině stát? Bleskový hmat po pistoli, rána, pád nalomeného těla, či rychlejší zaburácení četnické pušky?

Valčík s Moravcem na rozkaz vstávají. Ten rozhodný, smělý Valčík! A nedělá nic. Snad v sobě nedovede potlačit vědomí, že má před sebou Čecha.

„Legitimace!“ řekne četník, stále s puškou namířenou.
Bledý Aťa mu podává svou. Četník ji vezme a listuje v ní. Teď, jedině teď by ještě byl okamžik k rychlému činu. Ale Valčík se ani nehne. Má snad tak jasnovidné oči?

„Hm,“ protahuje četník nad legitimací. „No…“

A podává ji Aťovi zpátky. Ohlédne se stranou.

„Koukejte zmizet, tamhle je cesta, kterou nikdo nehlídá.

Trvalo to snad minutu. V té minutě se dostaly životy tří lidí do největšího nebezpečí. Zachránilo je z něho češství jednoho četníka.