Za Heydrichem stín 42: Druhý plán

Sauckel, německý generální zplnomocněnec pro zařazování do práce oznámil části světa, Němci porobené, co dalšího ji z vůle pánů čeká:

Všechno teď bude pracovat jen pro válečně důležitou výrobu!

Cynismus bývá z nejostřejších zbraní tupců. Němci se ústy svého generálního zplnomocněnce pochlubili.

„Při zařazování cizích pracovních sil máme k disposici zajatce a vedle nich civilní dělníky a dělnice z největšího počtu evropských zemí.“

Je nasnadě, že pro Čechy to platí v prvé řadě. Což nemají nejlepšího popoháněče, jaký se vůbec mezi nacisty může najít? Což v zemi, která bývala jejich, je možno obcházet rozkazy tyranů bez přímého konfliktu s jejich násilnickou mocí? Heydrich zaručuje „Vůdci“, že z Čechů bude vymačkána poslední síla ve prospěch Říše.

Jde o to: dají se ti Češi nahnat do stád robotů bez jediného protestu? Budou vyrábět s ochotou zbraně, kterými nebude zničena jejich svoboda, protože té už není, ale které by nakonec, kdyby nacisté opravdu zvítězili, zničily sám jejich život?

Aby se zbavili sami svých mučitelů, na to Češi nemohou stačit. Ale mohou ukázat, že jsou ještě Čechy, že nezapomněli na své Žižky z Trocnova, na své Koziny nebo na slovenské Jánošíky. Že jsou stále ještě mezi nimi takoví, kteří dovedou rukavici, opovržlivě hozenou do zbité tváře národa, zvednout.

Jsou mezi nimi takoví. Ale kdy se tedy konečně už stane něco, čím by bylo alespoň částečně odplaceno moře zla, zatopivšího nebohou zemi? Co dělají, nač myslí ti, kdo se rozhodli stát se vykonavateli soudu lidu?

***

Začíná květen, měsíc citu. Je svátek matek. Komu jinému by měli Zdeněk s Otou přinést kytici, než „máně“ Khodlové?

Komu jinému? Ještě je tu jedna „maminka“, paní Fafková. A k té běží s květinami Zdeněk, jak se sluší mládenci, který chce být přijat do rodiny. Neboť z nápadníka slečny Liběny se stal její snoubenec. Krásný důkaz jejich důvěry, že všechno skončí dobře.

Jsou tedy toto jejich jediné starosti? Na tuto otázku by měla odpovídat jejich nervosita, jíž pomalu propadají. Jsou tu dlouho a doposavad neudělali nic tak velikého, aby to stálo opravdu za zmínku.

Oni jsou připraveni. Ke všemu připraveni, nač tedy váhat?

Oni jsou srdcem a páteří skupiny lidí, která odsoudila Heydricha k smrti. Ale rozvažovat a přemýšlet přísluší mozku. Jindra, vedoucí „Jindry“, vidí věci trochu jinak. Ví, tak jako to vědí všichni ostatní, že svoboda nám nebude darována, že národ, který se v této nejstrašnější válce nebude snažit si ji svým odporem zasloužit, ji také nebude mít. Ví, že ti, kteří se na druhé straně zatím sami i za nás bijí a umírají, mají právo chtít vidět, že si přejeme, aby se dál bili i za nás, že chceme jít s nimi a ne proti nim.

To všechno ví. Ale chápe také, že veliké gesto, na něž zde hrstka lidí takřka dnem i nocí myslí, a které je v zájmu národa nutné, bude musit být také zaplaceno. A že účet, který by Němci podali, bude strašnější, než vše, co si lze představit. Slyší o hrůze, která nyní vládne rozbité Jugoslavii, a obdivuje vzdor hrdých pohrdajících smrtí a nejsurovější mstou. Dovídá se, jako se dovídají jiní, o moři krve v Polsku, v obsazené, ale nepokořené části Ruska, a nové odvaze Francie…

To všechno ví. Tam všude jsou také Němci. Ale není tam Heydrich. Máme být my první, kteří se odváží něčeho tak nepředstavitelného? Kolik je nejvyšších představitelů Německa po celé zotročené Evropě? Osmělil se už někdo jen zkřivit vlásek na hlavě některého z nich? A Heydrich je z nich ze všech největší. Útok na Heydricha, to bude útok na samo Německo.

Ještě jednou uváží všechny důvody. Vidí, že nelze couvnout. Že se nelze vyhnout osudovému: buď – anebo. Couvnout ne, ale snad – oddálit. Vyčkat příznivějšího okamžiku. Důvěřovat, že čas přinese nejlepší řešení tohoto nejtěžšího problému.