Za Heydrichem stín 44: Šeptem o atentátu

Out distance je ze dvou třetin v Praze. Adolf Král z Brna zanechal svého úřednického povolání, které nikdy nezačal. Na jeho místě nadporučík Adolf Opálka se stává velitelem pražských parašutistů, vyrůstajících tu pomalu jako houby po dešti; nedávno jich přišla nová zásilka z křivoklátských lesů.

Byli umístěni; také Opálka, který hledá nový byt, jej najde. Manželky vězněných a popravených mstí své muže alespoň tím, že ukrývají lidí, jichž odkrytí by znamenalo pro ně samotné smrt ještě horší. Neboť teď, od zkušenosti Pechalovy, už je jisté, že německá msta se v případech parašutistů nezastavuje jen u mužů.

Počátkem tohoto válečného května, podivného měsíce lásky, přijíždí do osiřelé rodiny Kropáčkových strýček Balcárek z Místku. Možná, že je to jen nějaké přepsání. Naposled byl totiž strýček Balcárek v Praze, na Můstku, kde strávil u Svatošů, také členů velké Zelenkovy rodiny přechovávačů, nějakou chvíli se svým druhem z Out distance, Karlem Čurdou. Přináší si ke Kropáčkům příchylnost k dětem, která mu rázem otevírá srdce dvou malých a dosud neznámých příbuzných, chlapce a holčičky. Přináší si však také nespokojenost s Čurdou.

Po rozchodu v plzeňské noci žije Čurda své dny klidu u švagra v Kolíně. Pak se rozjede do Prahy, aby se přihlásil o nové rozkazy. Práce pro něho? Už čeká. Opálka ho posílá do Valašského Meziříčí za Kolaříkem, za tím, který při přistání ztratil doklady. Příkaz je jasný; zjistit, co se s ním stalo a přivést ho do Prahy, nebo…

Čurda poslušně jede. Cestou se dovídá, že v Meziříčí je silná kontrola. Ve stanici narazí na dva četníky, kteří zde drží stráž. Věc je pro něho nyní rozřešená. Uteče a vyspí se v blízkém lese. Ráno jede zase zpátky.

Opálka, který to poslouchá, chápe. Je lehké to pochopit, vždyť  Gerik se přihlásil. Odchází od Svatošů. Odchází také od Čurdy, který se k nim nastěhoval a který nesplňuje všechna očekávání, s nimiž byl z Anglie vypraven. Morálka velmi dobrá? Praktické výsledky jsou v každém případě chabé.

Nějak se to Opálkovi s jeho skupinou nedaří. A při tom k úkolu Out distance patří i michelská plynárna!

***

Čas pomalu a vytrvale hlodá na nervech. Lidé, kteří už tak dlouho čekají na rozhodnutí, začínají být neklidní jako závodní koně před startem. Nyní se tedy myslí už jen na pražskou zatáčku. Vlastně na zatáčky, protože vyhlédnuté jsou dvě, v Kobylisích a v Libni. Uvažuje se o tom, že v jedné by se postavil Zdeněk, v druhé Ota, vždy se společníky.

Uvažuje se, myslí se, provádějí se přípravy. Dva, o něž v celé věci nejvíc jde, se dívají dozadu. Leden, únor, březen, duben… Teď už jsou v květnu. Takhle by se mohli také dočkat konce války.

Stále dostávají své zprávy o Heydrichovi. Také hradní zaměstnanec Šafařík chodí dvakrát týdně na Žižkov. Ale už se i jemu začínají zdát ty přípravy příliš dlouhé, vzniká v něm obava, že jeho časté návštěvy u Moravců by se mohly stát nápadnými. Jako vždycky, zařizuje Zelenka-Hajský i tuto věc. Malý parašutista odvádí zpravodaje na Klárov, do Petřínské ulice, k domu číslo 2. A ukáže mu přízemní okno.

„Tady zaklepeš a odevzdáš beze slova svoje zprávy.“
Dvakrát týdně se nyní po zaklepání vykloní z okna mladá tmavovlasá žena, která se na nic neptá a která sama nic neříká. Kolik je už těch sobě navzájem neznámých pomocníků, spolupracujících na úkolu, o němž nikdo nic neví?

Jsou to lidé z měst a vesnic, lidé všech společenských vrstev, lidé bohatí i lidé chudí, takoví, kteří mohou lehce podporovat, i ti, kdo by sami podporu potřebovali. Lidé, jež by mělo dělit tisíc životních přehrad a které spojuje jedna veliká věc; nenávist k lupičům a vrahům.

Neklid je jako nákaza. Najednou přeskakuje i jinam. Že nikdo nic neví? Jak dny postupují, pronikne silou zdí mlčení první štvavý náznak. Odkud se to mohlo vzít? Zapomněl někdo v slabé chvíli dohlédnout na svůj jazyk?

Je jen málo lidí, kteří znají smysl všech příprav. A ještě méně je těch, kdo si potichu, se zatajeným dechem začínají vyměňovat fantastické zprávy o tom, co má nejbližší budoucnost přinést.

Má prý být proveden atentát dějinného významu. Mluví se, aniž by se to mohlo jakkoliv dokázat, o místech, kde bude spáchán. Šeptá se o prudké zatáčce mezi Klárovem a Chotkovými sady. Proslýchá se také o jiných místech. Ale nejsensačnější tvrzení, které se vynořilo neznámo v které hlavě, a vyšlo z neznámo kterých úst, je toto: Atentát provede zvíře, k tomu účelu zvlášť cvičené!

Když zvíře, pak by to přece musil být jedině pes! Tak Valčíkův Moula, bez vlastního vědomí i bez vědomí svého pána, má možnost ucházet se o titul pachatele nejsensačnějšího atentátu této doby.

A mezi vším tím neklidem Jindrův telegram zůstává dále bez odpovědi.

***

Ranní toaleta, snídaně, úklid. Pomoc v domácnosti. Pak, je-li na to čas, četba. Po obědě zábava s dětmi. K večeru schůzky. Na různých místech Prahy. Třeba také v Bredovské ulici, několik kroků od gestapa.

Vypadá to jako časový rozvrh člověka, který si s časem může dělat, co se mu zlíbí. A je to denní program parašutisty, jehož čas už je spočten. Adolf Opálka žije tak, jako žijí všichni jeho druzi – ze dne na den. Stalo se mu, co se lidem stává; pro nával starostí zapomněl v elektrice aktovku. U obyčejného člověka to znamená ztrátu. U parašutisty vrcholné nebezpečí. Od té chvíle jezdí, stále na všechno připraven, na plošině tramvaje. Myslí při tom samozřejmě i na sebe. Ale hlavně myslí na ty druhé. Když se vrací domů, nevystoupí na nejbližší stanici, dojde až na konečnou sedmičky u Podbaby a odtud se zase oklikami vrací do ulice Hanáckého pluku, kde nyní bydlí.

Jede jindy na své plošině a náhle uvidí splňovat se to, před čím je vždycky ve střehu. Přeplněnou tramvají se k němu prodírá Němec v uniformě a stoupne si těsně za něho. Jediné, co lze ještě udělat, je položit nohu na schůdky a očekávat, co přijde.

Je to krátké jako kmitnutí vteřinové ručičky. Nacistická dlaň zprudka dopadá na parašutistovo rameno. Adolf hodí rukou po zbrani.

A než ji ucítí v prstech, kratičký okamžik před tím, než může vystřelit, zkroutí Němec tvář do kamenného úsměvu:

„Gestatten Sie, bitte.“

Zbaven dechu, dělá mu parašutista místo, aby mohl v jízdě vyskočit.

To je jen jedno ze zastavení na pestré cestě těchto dnů. Jsou pochůzky, jsou porady, jsou starosti. Zelenka-Hajský, generální ubytovatel parašutistů, s novými úkoly stupňuje svou činnost až k hranici únosnosti. Jezdí nyní ze Žižkova za svým nejlepším pomocníkem až sem do Dejvic. Byty, byty, zásoby, šatstvo! Bude toho potřebí po celé republice.