Za Heydrichem stín 53: Protektor jede

Je květnové ráno, je den přeplněný sluncem. Všechno mohou Němci zničit, všechno mohou uloupit, jenom ta ranní krása zůstane vždycky svobodná, ta patří všem.

Po levé straně zelený svah s červenou střechou Vychovatelny, proti sobě mají ostří zatáčky. Po šíři ulice v Holešovičkách stoupá od Trojského mostu trať trojky. Sráží se tady se čtrnáctkou a násilně zahýbá do jejích kolejí vzhůru ke Kobylisům.

Cíp zahrady, vklíněný mezi oba směry, je jako uříznutý vrchol zelenavého tupého kužele. Košaté lípy zakrývají rozlehlou budovu výzkumného ústavu v pozadí. Zakrývají také spodní část zatáčky tomu, kdo k ní přijíždí seshora od Kobylis.

 Na druhé straně Fügnerovy, nynější Kirchmayerovy třídy, proti vrcholu zatáčky, nejsou domy. K drátěnému plotu, hradícímu zelinářskou zahradu, se na chodníku krčí tabáční budka. Dnes, ve středu, kdy celý příděl cigaret je vyprodán už do pondělka, není tu v tuto hodinu už co prodávat. Trafikant se věnuje lepším věcem, dřímá.

Je teplý, slunečný klid. Tramvaje přejíždějí, lidé místo aby se usmívali s jarem, mračí se do rozestřených novin. Němci ve vozech ukazují své posupné tváře pánů. Ulice trousí ranní chodce.

Dva mladí nenápadní muži opřeli svá kola o plot. Jedno stojí poblíž stanice čtrnáctky, nad odpadem kanálu, běžícího zahradou, druhé zůstalo u benzinové pumpy. Je pomalu čas k poslednímu, co ještě zbývá.

Nahoře, v dalším záhybu Fügnerovy, stojí Valčík. Ještě výše nad ním Jaroslav Smrž, sedlář a pomocník parašutistů. Ti dva nebudou vrhat bomby, ani nechtějí střílet. Nemají v rukou nic víc než malá kapesní zrcátka.

V klidném, nic netušícím ránu minuty odplouvají k průzračnému nebi. Teď už jen připravit se, vnutit si klid, určit na milimetr přesně každé hnutí přibližujícího se okamžiku.

Všechno to. Ale před tím si nejdříve odskočit k telefonní budce. Zdeněk vytáčí nervosní rukou číslo Ligy proti tuberkulose. Než jeho život vyvrcholí, chce ještě slyšet hlas své dívky. Nejdříve láska. Až po ní může přijít třeba i smrt.

***

V půl desáté se park břežanského zámku rozpaluje sluncem. Vůz, velký Mercedes-Benz předjel. V tuto dobu již bývá zámecký pán jindy v Praze. Dnes stále ještě stojí v parádní lesácké uniformě u koně, kterého podkoní připravil pro Silke.

Silke, to je dcera SS-Obergruppenführera a generála policie. Zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, šéfa státní policie a Sicherheitsdienstu, jednoho z největších sloupů Hitlerovy říše. Má trochu příliš významného otce, tato Silke. Ale není na to sama. Kromě ní připravila Lina Heydrichová pro „Vůdce“ ještě dva chlapce. A čtvrté dítě je na cestě. Kdo jiný než právě Heydrich by měl být spíše příkladem v povinném plození nových SS-manů, této nové německé šlechty?

Richard Heydrich, téměř dvoumetrový dlouhán, je dnes ke všem svým funkcím navíc ještě vzorem otce. Hraje si s dětmi, loučí se s nimi, vysazuje Silke na koně. Stojí na schodišti před vchodem do zámku a loučí se se svou ženou.

Šofér, SS-Oberscharführer Klein z Heydrichovy tělesné stráže, poslušně čeká. Také kus velikána, tenhle Klein, ale také jen postavou. Pocvičí si hezky trpělivost, loučení dnes nebere konce. Času rychle přibývá po minutách. Ale může Heydrichovi něco utéci? Je vůbec někdo v těchto „starých říšských zemích“, kdo by se mu směl odvážit vytýkat zpoždění?

„Loučíme se, jako bychom se bůhví jak dlouho neměli vidět,“ říká paní Heydrichová.

To není tušení. Jí, která na své poddané chodí dohlížet s bičíkem v ruce, by se rovněž musila zdát absurdností myšlenka, že jejímu muži, Heydrichovi, může v této zemi otroků hrozit nějaké nebezpečí.

To není také jasnovidnost. Uvidí se oba už zase zítra, ačkoliv by se neměli vidět o trochu déle. Heydrich nejede do Prahy dělat protektora. Dnes si hraje na něco většího. Na státníka. Jede tam jen proto, aby hned zase odletěl. Je na cestě k ještě větším pánům, než je sám.

Ani není to, co právě jeho žena řekla, pouhá, často používaná fráze. Neboť takhle nějak to vypadá, když se osud pokouší o ironii.

Slunce už je hodně vysoko na nebi. Reinhard Heydrich konečně usedá do otevřeného auta, vlevo vedle šoféra. Dnes nepojede s policejním vozem vpředu a s policejním vozem vzadu, dnes nepojede ani s obvyklým doprovodem, komorníkem na zadním sedadle, jak jindy jezdívá. Dnes nerozhoduje Heydrich, dnes rozhoduje cosi vyššího, prozřetelnost. Ta prozřetelnost, kterou Němci chtějí přinutit, aby sloužila jenom jim.

Všechno je psáno, všechno už dostalo svou pečeť nezměnitelnosti. Ještě z auta mává Heydrich své rodině. I o vteřiny prodlužuje odjezd. Jako by mu něco radilo, aby nepospíchal. Ale pak už není čím se zdržet, kola auta zašustí o písek a vůz začne objíždět zámek po cestě k výjezdu z parku. Je víc než deset hodin. V Břežanech se lidé schovávají, aby nemusili – jak je jejich povinností – zdravit svého pána vztaženou paží.

Mercedes se smykne okolo rybníka, vyjíždí dlouhou zatáčkou ze vsi. V tuto chvíli české dějiny zbystřují pozornost. Vybraly si zase jeden den; a nyní si vybírají v tomto dni svůj okamžik.

Podvědomí Heydricha nezadrželo, jenom zdrželo. Jeho pyšné čelo nacisty si už veze znamení odsouzencovo.

Teprve za pět minut po jeho odjezdu vyjíždí z Břežan auto jeho komorníka. Je v něm kufr s prádlem, určený na cestu letadlem.

Od Břežan do Prahy začínají drnčet četnické a policejní telefony, odevzdávající si každodenní varování: Protektor jede.