Za Heydrichem stín 55: Atentát

Když tramvaj číslo 3 vyrazila ze stanice v Holešovičkách, projela první metry zatáčky ještě ve světě slunečného klidu a prázdna. Těch dvacet či třicet lidí v obou vozech elektrického vlaku ještě neví, že toto je vteřina velikého účtování.

Jen řidič zahlédl velký tmavý vůz s praporky na blatnících a jen on si všímá chlapíka, který mu náhle vběhl do cesty. A pak vidí druhého muže, jak se odlepil od stojanu svítilny na okraji zatáčky, udělal dva tři skoky za autem a něco hodil.

Oči pozorovatele, který neví, co se má před ním stát, nestačí rychlosti dění.

Rána bouchla do ulice jako když praskne veliká pneumatika. Pod autem se zakouřilo, tlak vzduchu vyrazil okna tramvaje. V řinčení skla řidič prudce zabrzdil. Chaos může začít.

Taková je skutečnost. Kdysi, ve vojenském kurse dali Janu Kubišovi známku z předmětu: Výbušniny a ničení. Jeho velitel napsal: dobře, ale prakse malá.

Co by napsal, kdyby uviděl tento okamžik?

Tento nejkratší zlomek lhostejného času, kdy auto pana Reichsprotektora sjíždí o další metr proti zsinalému střelci s nepotřebnou strojní pistolí?

Jakou část vteřiny potřebuje vůz, sebe pomaleji jedoucí, na tu základní míru délky, která teď rozhoduje o daleko větších věcech, než jsou čtyři lidské životy?

Jen takovou, jakou potřebuje Jan Kubiš, aby od sebe odvrhl všechno, čím se v něm projevují rozum a nervy. Jen tolik, kolik je třeba, aby se stal bleskurychlým automatem. Jakže, prakse pomalá?

Je možno ještě rychleji urvat poslední část závitu, je možno ještě rychleji potlačit v sobě něco tak neodlučně lidského jako je strach o život a pud sebezáchovy? Je vůbec možno ještě rychleji vrhnout před sebe bombu, která exploduje už skoro v tom okamžiku, kdy opustila ruku, jež ji hodila?

Tmavá, vejčitá věc prolétne svou dráhu dříve, než jí auto může uniknout. Padá k zadním dvířkám po pravé straně vozu. Ani v poslední miliontině vteřiny před výbuchem vrhač bomby neví, bude-li zabit Heydrich a on zůstane na živu či dopadne-li to obráceně.

A pak rána vyrve propast ve světě ticha a z té se vyvalí chaos.

Vysoko do vzduchu letí lesácký plášť a bluza, zachytí se v groteskní poloze na drátech elektrického vedení a padají na zdivočilou zem.

První výkřiky přemohly ozvěnu výbuchu.

A první výstřely.

Je mnoho očí, které by nyní chtěly vidět. Je mnoho očí, které také vidí. Ale nejsou jich ani dva páry, které by viděly stejně.

Z vagonů vyskakují poplašení lidé. Nahlédnou za spodní konec vlečného vozu, spatří auto, které po výbuchu sjelo ještě několik metrů. Nyní stojí tiše u chodníku, deset metrů odtud, mrtvé, navždycky znehybnělé.

Ale na něm se tyčí německý důstojník a jeho namířená pistole hrozí. Lidé couvají poděšeně zpátky.

Je mnoho očí, které by mohly sledovat velkou scénu. A žádné z nich nemůže postřehnout najednou všechno.

Je vidět, jak obraz, na zlomek vteřiny zastavený do groteskní nehybnosti fotografie, začíná oživovat.

Je vidět člověka v tmavých šatech a klobouku, jak se po dopadu pumy probouzí z nekonečně krátkého ztrnutí.

Hledá, jakoby oslepen, cestu k úniku.

Je vidět toho, který chtěl střílet, jak stále ještě v neuvěřitelném postoji zkamenělého střelce míří svým hluchým automatem.

Potom, jako osvobozen ze zakletí, jím praští o zem a rozeběhne se po chodníčku zatáčky vzhůru, směrem odkud přijelo auto.

Němci ve voze se pohnuli. Jejich omámení odnáší daleká ozvěna rány. Co se teď stalo? Vykonala puma své nebo je třeba dokončit nešťastně začaté dílo? Střílí se, krátké rány suše práskají v čirém jasu.

A obraz se nyní rozvlní, jakoby jeho klidnou hladinu rozbil neviditelný kámen.

Zrakům rozčilených se zdá, že útočníci jsou všude. Utíkají podél tramvaje, hradící jim přímou cestu k jejich kolům. Jsou oči, které je zahlédly předbíhat před tramvaj. Jsou jiné, které vidí pokus o střelecký souboj. Nervy diváků rozvířilo rozčilení. Vteřina je nyní stokrát kratší než jindy, nemůže pojmout všechno, co se v ní odehrává. Úlohy se vyměnily. Z napadených se stávají pronásledovatelé. Konečně se to slovo dostalo z postrašených rtů. Atentát?... Ale pak se tedy nepovedl!

Čas, sražený na kolena bleskovou ranou osudu, se začíná zvedat. Svět se opět pohybuje, ústa vládnou jazykům, rty mohou mluvit.

Co se to vlastně stalo?

Atentát?...

Atentát!!!...