Za Heydrichem stín 57: Záchytné body

Na ulici leží žena a kolo prchajícího už je zase o sto metrů dál. Teď není čas na kavalírství.

Vletí na koleje hlavní třídy. Jede ještě kus a přibrzdí před prodejnou firmy Baťa po levé straně ulice.

Postaví kolo k chodníku. Setře letmo krev s tváře. Až dosud ho zachraňovala šílená rychlost. Nyní mu pomůže už jen nenápadný klid.

Předstírá, že chce vstoupit do prodejny. Ztratí se za roh ulice a okem, které zůstalo zdravé, hledá dům, kde dostane první pomoc.

Vstoupí. Zaklepá na dveře. Paní, kterou hledá, paní Nováková není doma.

Jen několik set metrů vře Libeň zmatkem, který je živnou půdou nebezpečí. Kubiš se na chodbě odvážil poptávat po té, k níž přišel. Sotva řekl její jméno, vidí ji odněkud se vracet.

Atentát byl tedy spáchán. S jakým výsledkem, to Kubiš ještě neví. Možná, že nasadili krk zbytečně. Možná, že budou dopadeni a zabiti pro marnou věc. Ale že vůbec mohl být spáchán, k tomu pomohly desítky takových, jako je paní Nováková.

Kdyby nebyla organisována pomoc přechovávačů, kdyby těm dvěma hlavním nesnášeli ti ostatní každou zprávu, kterou potřebovali, každou věc, kterou si vyžádali, kdyby jim neopatřili kola, kdyby předem nepřipravovali záchytné body, kdyby…

Byt Nováků je jedním z těch záchytných bodů. Přestože ji za to čeká smrt, dává paní Nováková bez zaváhání Kubišovi vše, co mu může dát. Nejdříve první ošetření. Má ho zapotřebí.

Dostal to do tváře, oko je zateklé, nevidoucí, kůže v okolí rozdrásaná od droboučkých střepin. Krev mu stále stéká po tváři. Krve je plná i jeho košile, skrývající ránu na hrudi. I na rukou je poraněn. Kdyby nebylo paní Novákové, za chvíli by ho, takto zřízeného, někde chytili.

Svléká se sebe všechno. Omyje se, dostane nové prádlo, nové šaty; všechno, co zde shodil, se musí spálit.

Odpočívá. A řekne o tom kole, které ještě stojí před Baťou. Kole, postříkaném jeho krví.

Zůstane-li tam kolo stát, bude to totéž, jako by se sám postavil vedle něho. Jak dlouho by trvalo, než by obklíčili celé okolí?

Ano, to kolo tam zůstat nesmí. Ale kdo se odváží ujmout se zakrváceného, opuštěného velocipedu, kdo se odváží provést jej špalírem nebezpečných pohledů?...

Kdo? Je tu Jindřiška. Dítě Jindřiška, čtrnáctiletá žákyně, nejmladší z rodiny Novákových. Právě se vrátila z posvícení. A je ochotná i připravená to udělat.

Dojde pro kolo. Vezme je s klidem, jaký je výsadou dětí. Vrací se oklikou a snáší zvědavost těch, kteří vidí krev na řídítkách.

Nějaká paní se jí ptá, komu to kolo patří. Jindřiška neodpovídá, jde dál. Jiná žena opakuje za chvíli stejnou otázku. Jindřiška neodpovídá.

Přišla domů a zavedla kolo na dvůr. Jindřiška, čtrnáctileté dítě. Cožpak na statečnost mají právo jen dospělí?

Kdyby se to Němci dozvěděli, jistě by jí zabili tátu. Možná, že i matku.

Ale ji, čtrnáctiletou, co ji by mohlo potkat? Děti se přece nezabíjejí.

Někdy ne. Někdy je pohodlnější zadusit je. I pro čtrnáctileté se hodí plynová komora.