.jpg)
Nahoře, několik set metrů odtud, ovládá zatáčku stále zmatek. Lidé se už pomalu odvažují k místu, kde se to stalo. Ale vlna vzruchu se valí na všechny strany dál, dolů i nahoru, dospěla již i za nároží ulice Na Kolínské a zasahuje první obytné domy.
Nějaký člověk vyběhl před vrata. Chytlo ho to právě, když se holil.
Utíká dolů k zatáčce, v patách má své rozechvění. Letí bez kabátu, jen v košili, tak, jak stál před zrcadlem, mává rukama a křičí.
„Atentát na Heydricha! Atentát na Heydricha!“
Jedna jeho tvář je ostře bílá. To není vzrušení, to jsou mydlinky. Zahodil břitvu v polovici holení a teď běží a křičí jako nedolíčený clown na lidi, kteří už to vědí také.
„Atentát na Heydricha! Tam leží, tam leží!“
Ale není to pravda, Heydrich stojí.
Když první poplach přešel, když ten, který hodil bombu, zmizel směrem dolu k Libni, když druhý uprchl ulicí Na Kolínské, když ohlas slabých ran po té první veliké se rozplynul v užaslém vzduchu, přistupují první odvážlivci k vozu s praporky.
Ten jediný nepřežil atentát. Stojí těsně při chodníku, nadobro zmrtvělý, se zničeným zadním kolem, s vyraženými dvířky, s rozervanými sedadly.
Už je venku ze zatáčky, už je na klidné, rovné silnici, ale svému konci, který tu na něj čekal, neunikl. O okraj auta se teď opírá vysoká postava v uniformě, s tváří pod černým štítkem silně zbělalou.
Viděli ho prve, když se zhrouceně vracel od marného pokusu o pronásledování. Viděli ho, jak zdvihl pohozený automat. Prohlédl si jej a stejně jako útočník jím praštil o zem. Pak zdvihl aktovku, podíval se do ní, pak balonový plášť.
Odhodí to všechno zpátky na zem. Jde k autu, sám, opodál tolika lidí, kteří se ještě neodvažují přiblížit. Toto je věc, od níž je lépe držet se zpět. Kdo jiný než Češi ví víc o německé mstě?
Takový výjev se nezapomíná. Zbledlá německá pýcha u zničeného auta, uprostřed kruhu nedůvěřivých a opatrných pohledů. Pátravé oči vidí, jak dlouhá postava v holinkách se naklonila nad autem. Němec se pokouší ve voze něco najít.
Ale první odvážlivci se už trousí. Před vozem se kmitl nějaký plášť. Nějaká paní s plavými vlasy volá první výzvu.
Lidé váhavě přistupují. Jsou tu někteří cestující, jsou tu i průvodčí z elektriky. Dívají se na něho. Poznávají tu úzkou tvář kruté šelmy, poznávají ty přimhouřené oči, které se s tak samolibým chladem dovedly dívat na utrpení jiných.
„Je to Heydrich?“ odváží se zašeptat jeden z přihlížejících.
„Ja, das ist Herr Protektor Heydrich,“ odpovídá blondýna ve světlém plášti.
A jako by všechno nyní leželo na ní, začne nařizovat:
„Podejte ten kožený plášť!“
Po výletu k elektrickému vedení se esesácký kabát pana protektora octl na dláždění. Muž se pro něj shýbá, podává jej SS-Obergruppenführerovi.
Veliká, zachmuřená postava jen odmítavě mávne.
Průvodčí z tramvaje se dívá se zvědavou obavou. Vidí největšího Němce v protektorátu, zhrouceného prudkou bolestí v zádech. Jeho ruka se klade na to místo nad ledvinami, uvolňuje blůzu – teď se průvodčímu zdá, že zahlédl krev!
I oni tedy krvácejí. I ON konečně poznal, co je to bolest!
Ještě to ví málo lidí, ale brzy se dozví celá Praha, celé Čechy, ba celý svět: ten, který způsobil tolik utrpení jiným, se bude nyní učit poznávat je sám na sobě!
V průvodčím se hnula směs obavy, nejistoty, lidskosti a utajené výzvy. Z českých a německých slov skládá svou zkomolenou větu:
„Na Bulovku je to odsud blízko, můžete tam dojít pěšky.“
Na takovou opovážlivost se odpověď nedává.
Jen zavilý pohled mocného po něm hadovitě sjede.
Soucitná blondýna znovu na sebe strhla pozornost.
„Pomozte, je to pan protektor, pomozte!“
Ano, „státník“, jehož úkolem je zničit národ, který zatím „řídí“, pán nad životy a statky všech, kteří ho musejí poslouchat, kat, jehož oběti by v Evropě nikdo nespočítal, je v této chvíli na tom zle. Potřebuje pomoc, dlouho se už na nohou neudrží.
„Opatřete povoz!“ křičí blondýna.
Několik spletených se odvrací od zežloutlé tváře nejhoršího nepřítele Čechů. Mohli by zmizet a ponechat ho jeho osudu. Mohli by se odněkud z bezpečí s úšklebkem dívat, jak se potácí a čeká v úzkosti a v mrákotách na spásu. Kdo by mu pomohl? Šofér Klein leží zmrzačen v ulici Na Zápalčí. A z Němců, z těch důkladných a přeorganizovaných Němců o tom stále ještě nikdo neví.
Kdo mu pomůže? Ti, kteří by nyní mohli oplatit stejné stejným. Češi. Několik horlivců se snaží pokazit práci statečných. Vběhli do jízdní dráhy. Pokoušejí se zastavit nákladní vůz, který nemá tušení, do čeho to přijíždí.
Šofér vidí německou uniformu, zamává proti lidem rukou.
„Já nemohu nic brát, mám už plný náklad!“
Nic! Tak se mluví o Zastupujícím říšském protektoru. Nic… Ale to je trochu předčasné.
Šofér jede dál. Je to zázrak, ale opravdu nic nevzal a nic se také nestalo. Ani ho za tu neslýchanost nezabili, ani ho nezajistili, ani mu nezabránili v odjezdu.
Pak se u zatáčky ukáže nový vůz, malé nákladní auto firmy Holan. Ten už neujede. Vstoupili mu do cesty, přinutili řidiče, aby zastavil.
Potom začíná nakládání trosky, která podle distinkcí je SS-Obergruppenführerem. A jediný esesák se tu neukáže. Jediný gestapák, ba ani jediný člen německé policie, tím méně člověk z SD. Nikdo z nich neví, co se děje s jejich pánem. Také toto jsou výsledky německé organisace. Ještě že zezdola přibíhá udýchaný protektorátní policista. Není ve službě, ale hlavní je, že je vůbec tady. Ten musí zachraňovat situaci.
Vystrčili Heydricha do kabiny vedle šoféra. Dosedne, ohne se v pase, klesá hlavou do dlaní. Nedopadla zřejmě nejhůř, ta Kubišova práce. Nahoře, mezi bedničkami, sedí přiběhlý strážník, doprovod výpravy.
„Mappe!“ probudí se Heydrich z okamžité ztrnulosti. Padají mu aktovku z vozu, tu, po níž se hned po svém zranění sháněl.
Řidič smáčke startér. Ale sotva to udělá, přehluší chytání motoru Heydrichův hlas.
Šofér nerozumí. Zhroucený Němec mluví silněji. Šofér ještě nrozumí.
„Halt!“ zařve Heydrich.
Pak je pro řidiče nutno vyklonit se z kabiny a kývnout na strážníka. Ať se s ním domluví, on umí jen řídit, v němčině, v řeči pánů se prostý Čech nevyzná.
Problém nemá nejasností. Na Bulovku je odtud blizoučko, skoro jen za roh, ale shrbený a bolestí zkroucený Heydrich by to v nízké budce nevydržel. Musejí ho překládat.
Nakonec leží vzadu na bedýnkách, rozvalený, s jednou nohou přes okraj. A natřásá se při jízdě a zatíná zuby a trpí. Trpí!
Tak cestuje k nemocničnímu lůžku zastupující říšský protektor, SS-Obergruppenführer a generál policie Reinhard Heydrich. Svou životní dráhu začal na válečné lodi a končí ji v bedýnkách na náklaďáku.
Svou životní dráhu. Neboť je stále ještě živ.
***
Když Holanovo auto zmizelo, běhají lidé po místě atentátu, jako by byli na zajímavé výstavě.
Je tu co vidět: zbraně, útočníkův kabát, v jedné aktovce je prý ještě puma.
Co zde nikdo nespatří, jsou Němci.
Všemocné, vševědoucí gestapo si ještě žije v blahé nevědomosti. Ani noha z německé policie se neukáže v okolí, jako z udělání ani jediná uniforma německého vojáka.
V Praze, kde pomalu na každého Čecha připadne jeden Němec!
Zničený Mercedes-Benz s poznávací značkou SS-3 stojí mrtvě u chodníku, posetého na několika metrech střípky z ochranných skel.
Vedoucí ústavu pro výzkum uhlí vyběhl z domu v zahradě. Krčí se na chodníku, zabrán do vybírání. Je to vědec, který pro okamžik zradil uhlí, teď se zajímá o sklo.
„Nač to sbíráte?“ ptá se zvědavě někdo z okukujících.
Taková otázka by dovedla překvapit i střízlivého vědátorka.
„Nač? Pro štěstí, přece!“
Houf nečinně okukujících se vzpamatoval. Vrhají se do podřepu.
V minutě je chodník čistě zameten.
.jpg?s3=1)
