Za Heydrichem stín 61: První operace

V půl jedenácté tohoto památného dne 27. května uslyší téměř každé ucho na Bulovce ohlas detonace. Přišlo to odněkud zblízka, jakoby od Vychovatelny.

A o čtvrt hodiny později vrátný v loži poposedne na své židli. V tu chvíli udělal zkušenost, že každé šeptandě přece jen nelze do písmene věřit. Kdepak do Holandska. Heydrich odjel sem, na Bulovku!

Prvá věc, která ho při té nečekané návštěvě zarazí, je cestovní prostředek. Zatím co SS-Obergruppenführer a vynikající muž nacismu slézá s obyčejného nákladního auta, letí doprovázející ho strážník vysypat své vzrušení do vrátnice. Je to Heydrich, rychle, je to Heydrich!

Tento Reinhard Heydrich byl loni vyslán přímo vůdcem Hitlerem, aby do chaotického stavu v protektorátních věcech vnesl německý pořádek. Dnes je to naopak takové, kdekoliv se Hitlerův zástupce octne, vzniká z pořádku chaos.

Vrátný si dopřává ještě okamžik úžasu. Ten chlap, ohromný i ve svém přihrbení, tedy není jen fantastickou, denně a denně svou dávku krve vyžadující příšerou se stránek novin. Kráčí volně ve vysokých botách, s tváří špinavě bledou, ale přece sám, bez přispění.

Snad si to žádá jeho velkoněmecká pýcha, snad pohrdá pomocí české ruky. Snad ta česká pomoc se nemá dostatečně rychle k dílu.

V tuto chvíli ještě Bulovka dřímá na slunci. Ale už za okamžik se v jejích zdech rozběhne poplach. Protektor! Heydrich je tu!

První vteřiny leží zcela na vrátném. Běží do haly pro nemocniční vozík, za ním jde dupání vysokých bot. Je to podivný pocit, mít v zádech říšského protektora.

Až k vozíku dochází sám, sám se i na něj položí. A nedá z ruky svou aktovku, ta pojede s ním. Pak se uzavřou v kabině výtahu. Trochu nesourodá dvojice, prostý Čech a největší německý běs.

„Co si přejete?“, ptá se vrátný. Něco přece říci musí.

„Rufen Sie die Burg an,“ mumlá Heydrich. Je už dávno čas, aby se o něm dověděli také jeho soukmenovci.

Zavolat Hrad? Když vyjel s vozíkem na chodbu před ambulancí, vyřizuje vrátný protektorovo přání policistovi, který má v nemocnici službu.

Štábní strážmistr vytáčí číslo. Z Hradu se na něho rozkřiknou. Cože, atentát na pana protektora? Nesmysl, nenalétnou přece na každou lež. Musí jim říci číslo nemocnice. A za chvilku volají sami. Je to pravda, že je u vás pan zastupující říšský protektor?...

***

Na chirurgii si v proudu mydlin mladý lékař dlouze umývá ruce. Připravuje se k operaci. Pacient, kterého se to týká, si však bude musit počkat, právě přiletěla udýchaná sestra.

„Prý sem vezou protektora!“

Ale hlava vrátného ve dveřích se v následujícím okamžiku vyjádří přesněji a určitěji.

„Přivezli Heydricha!“

Nepřipravenému se taková slova poslouchají divně. Jenomže shon, který nyní na chodbách chirurgického pavilonu rozpoutal bláznivý tanec, nenechává nikomu příliš času. Jedni se utíkají skrýt. Od takových věcí raději dál. Jiným zas nezbývá, než utíkat se ukázat.

Mladý lékař přiběhne na ambulanci, aby se seznámil se Zastupujícím říšským protektorem. Chvíle není vhodná pro obvyklý ceremoniel.

Seznamování začíná tím, že mu lékař pomáhá stahovat vysoké boty.

Pak s něho stáhnou roztržený kabát, potom to ostatní. Ostatní – to znamená třeba i důstojnický korset. Když je to skončeno, snaží se pobledlý, zchvácený, a ze vší nacistické pompy vysvlečený obyčejný člověk Reinhard Heydrich udržet s reputací hrdiny: sám si došel ke stolu a položil se na něj. Ale ani zde nezapomíná na nejdůležitější věc.

„Die Mappe eben Sie mir her.“

Aktovka musí stát u zdi, tak, aby na ni viděl. Bojí se, že i mezi doktory by mohli být parašutisté? Něco v ní jistě musí být, v té aktovce, se kterou měl odletět, něco pro Čechy nejvýš zajímavého, ale český lékař se zajímá jen o své řemeslo.

Na první pohled to vypadá takto:

V krajině bederní, asi čtyři centimetry od páteře je tržná rána nepravidelných okrajů, z níž vytéká trochu krve.

Každá instituce v protektorátě musí mít na špici německého vedoucího. Tady, na Bulovce, je jím profesor dr. Dick.

Zatím co dveře na chodbách se otvírají a zavírají, zatím co podlahy zvučí ohlasem poplašených nohou, zatím co zmatek vítězně dobývá pokoj za pokojem, neví německý profesor tak jako většina jeho zdejších soukmenovců dosud nic.

„Heydrich je tu!“ vykřikne do pokoje sestry nějaká kolegyně. A zmizí.

Za půl minuty je zpátky, ještě vyplašenější, ještě zmatenější. „Heydrich je tu!“

Když se představí se stejnou zprávou za několik vteřin po třetí, je už sestra připravena uvěřit. Dr. Dick, tak jak utekl od operace, v bílé zástěře, s rouškou na obličeji, s čepicí na hlavě, spěchá za sestrou k nečekané návštěvě.

Venku se vrhá do vrátnice nějaký Němec. Zmocnil se telefonu, volá Hrad, volá Gestapo. A přenáší zmatek z úzkého okruhu Bulovky do celé Prahy.

Všechno, co zatím na Bulovce vědí, je, že to pan říšský protektor dostal do zad. Nejprve je třeba zjistit, nebyla-li zasažena i ledvina.

Dr. Dick ho tedy vycévkuje. Moč nejeví ani stopu po krvi.

Pak zůstává obava, že byla poraněna páteř. Páteř Reinharda Heydricha, který je sám jedním z hlavních článků páteře nacismu.

Dr. Dick mu tedy zkouší reflexy na chodidlech. Nu, i tady má Německo štěstí.

A teď by zůstal už jen roentgen. Reinhard Heydrich si nechává všechno líbit s mírným úsměvem beránka. Tento člověk rozsévá kolem sebe smrt plnými hrstmi? Je snaživý, učinlivý a pokud má ještě sílu, snaží se nevypadnout ze své role německého hrdiny.

„Půjdu sám,“ říká.

Sleze se stolu a přejde jinam. Ale už na sále mu začíná být špatně.

Oko roentgenu to říká jasně: v ráně je kus střepiny z bomby, kus nějakého plechu, pravděpodobně z karoserie, žíně ze sedadla a podobné věci.

Dr. Dick stojí před nejzávažnějším případem svého života. Nezatajuje Heydrichovi, že rána je vážná. Bude třeba okamžité operace.

Pokračování, vše na tomto webu pod odkazem Historie/Heydrich