Za Heydrichem stín 67: Heslo pro lovce lidí

Nemocnice na Bulovce se v několika hodinách změnila v hájenou pevnost, všude lze spatřit pušky a hlavně kulometů. Stráže SS zuřivě číhají po každém, kdo by se odvážil i krokem porušit ticho na cestách kolem pavilonu nebo dokonce uvnitř na některé z chodeb. Autům je zakázáno tudy projíždět.

Jejich Obergruppenführer se pomalu probouzí z narkotického spánku. Ještě o ní neví, ale brzy se mu přihlásí ta, již působit jiným je jeho řemeslem a rozkoší – bolest.

V pražských ulicích probíhá skrytá radost, kterou neopatrní nedovedou vždy udržet v tajnosti. Konečně pomsta za německý teror! Myšlenky na nacistickou odvetu se ještě nezahryzly, ještě má vrch uspokojení. Oko za oko, Heydrichu, a zub za zub! I písmák, sklánějící se v tichu nad svou knihou, hledá stránku Zjevení.

„Poněvadž krev svatých a proroků vylévali, i dal jsi jim krev píti; nebo jsou toho hodni.“

Ale německý běs, který se planoucíma očima začíná rozbíhat po městě, chce pít víc krve, než mu jí může kdokoliv dát.

K. H. Frank, nacista se ctižádostí, mířící k vrcholu nebes a s duší, sídlící v přízemí pekla, vidí svou příležitost. Čím dosáhl teprve sedmatřicetiletý Heydrich takového postavení, že jako jeden ze sloupů nacistického systému je vyhlédnut pro nejvyšší funkce v Říši a že jeho význam zastiňuje dokonce i význam samotného Martina Bormanna? Krví a mučením.

Duše ve všem tak spřízněná s duší Heydrichovou nepotřebuje nic než ho napodobit a pokusit se – je-li to vůbec ještě možné – ho překonat. Takovým způsobem se nejlépe slouží říši, tak se získává pozornost „vůdce“. A tak se dělá nacistická kariéra.

Nejdříve si K. H. Frank dává zavolat do Černínského paláce protektorátní „vládu“. Postaveni v šiku, vyslechnou „ministři“ nedvojsmyslná slova mocného.

„Já vládě sice důvěřuji – ale mohu jí také dát srazit hlavu.“

Ještě týž den telefonuje jejímu předsedovi Frankův tajemník, že pan státní sekretář očekává, že také vláda vypíše odměnu na dopadení pachatelů.

***

Člen parašutistické skupiny Anthropoid, pachatel atentátu číslo jedna, nešťastný střelec z automatické pistole Josef Gabčík alias Zdeněk Vyskočil dává u Fafků dohromady sebe i svou náladu.

Při útěku si zas trochu namohl nohu, snaží se, aby se vzpamatovala v teplé koupeli. Druhou jeho starostí je odbarvit si heřmánkem vlasy. Vzali sice ráno od Ogounů s sebou čepici, ale nakonec zůstala v aktovce. A mnoho lidí si jistě povšimlo, jak jeho vlasy vypadají.

Ale lepší než heřmánek bude v každém případě pořádný klobouk. S klidem, jako by ani nebyl člověkem za milion marek, se malý Zdeněk vypraví se svou snoubenkou Liběnou do města, aby si koupil nový.

Teď teprve by mohl nad Valčíkem posměšně ohrnovat nos. Co je to, sto tisíc proti deseti milionům? Prahou procházejí hlídky SS, z nichž každá by ho s rozkoší zabila, ale s daleko větším nadšením chytila živého. I bez odměny, zadarmo, jen pro tu čest a slávu mstitele pana zastupujícího protektora.

S revolverem v kapse vstupuje Zdeněk s děvčetem do Čekanovy prodejny. Tady se nebude střílet, to si odbyl ráno v krámě řezníka. Vybírá si klobouk. A vybral si takový, jaký by si koupil každý pořádný Němec s německým vkusem. Zelený, s bílou šňůrkou kolem.

Pak si chlapík, po němž v této chvíli pátrá tisícihlavá nacistická smečka, zapálí cigaretu, a jdou se s Liběnou podívat do Resslovy ulice. Je tu kousek od nároží Karlova náměstí něco, o čem ví jen málo lidí. Ale na nároží proti parašutistovi vystoupí důstojník SS.

Půjde-li o život, půjde hned o tři. Nejde o život, jde o cigaretu. Zmýlen Gabčíkovým německým kloboukem, přistupuje Němec se žádostí o oheň.

Místo, aby mu dal vydělat deset milionů, dává mu atentátník s velikým gestem připálit.

***

V pět hodin odpoledne měl mít Josef Valčík schůzku s Jindrou na konečné stanici pětky v Hloubětíně. V tento den nebo příští chtěl poslat své matce do Smoliny peníze, které pro ni chystal.

Už je nepošle. A na schůzku také nepůjde. Sulkovi mají obavy, že by mohl být při ostrých kontrolách na ulicích chycen.

Valčík tedy píše dopis, zalepí, na obálku napíše: Jindra. S tím paní odjede na Žižkov k Moravcům. Ale byt je zavřen, teta Marie není doma.

Valčík pokyvuje s úsměvem hlavou.

„Ta se bude zlobit, že jí vzali kolo a zapomněli s něho odstranit jméno firmy!“

***

Teplý večer marně láká. Po dni, jaký válka ještě nepřinesla, se ulice před devátou vylidňují. Nikdo z obyvatelů Prahy nesmí zůstat venku. Nahnáni do svých příbytků, za uzamčenými dveřmi očekávají příchod běsů.

Ale ještě je příliš brzo. Německá hrůza chodí tak jako chodí vrah, až v půlnoční tmě.

Nacht und Nebel, tak zní nacistické heslo, vydané Hitlerem pro lovce lidí. Nyní si ještě ti, kteří mají býti loveni, mohou dopřát odpočinku u svých přátel.

Když se paní Kasperová začala bát, že Adolf už nepřijde, spatřila ho ve stanovené chvíli na stanoveném místě. Kam nyní s parašutistou, který toho o atentátu ví právě tolik, kolik by si Němci přáli vědět?

Je tu možnost změny úkrytu, mohl by jít k její matce. Ale tam jsou tři dospělí, tady jen ona s dítětem. Opálka zůstává. V nejhorším je zde skrýš ve zdi. A v ještě horším než je nejhorší je tu Opálkův slib: živé paní Terezu s její dcerkou Němcům nenechá.

Po deváté se minuty kradou jako průvod úzkostných uprchlíků.