.jpg)
Jarka Navrátil alias Ota Strnad, pravým jménem Jan Kubiš, hledaný pachatel atentátu na protektora Heydricha klidně spí.
Spí celou noc a probudí se v dobu, kdy se tu se Zdeňkem vždycky budívali, v půl šesté. Ve stejnou dobu budí paní Ogounová v sousedním domě rodinu Křiklánových. Budí… Která z obou rodin dnes opravdu spala?
Křiklánův syn i mladší Ogounů byli posláni na celou noc do fronty na Kennkarty, aby pro všechno nebyli raději doma. Pro člověka, který od počátku tmy čeká na ráno, je šest hodin spíš pozdní než časná doba. Zvlášť když se doslechne, že atentátník s ním chce mluvit.
Jarka leží s ovázanou hlavou, otok na tváři po chladivém obkladu pomalu mizí. Jen tu a tam zůstávají v kůži po větších střepinkách zelenavá místa – památka na barvu Heydrichova vozu. A na oko již vidí.
Jako by se nemohl nasytit vyprávění, mluví znovu a znovu o tom, co předevčírem zažil. Stěžuje si. Největší chvíle v jeho životě byla ta, když vrhl svou pumu. Ale nejhorší přišla hned po ní. Ještě teď je mu hořko, když vzpomene na blázny, kteří ho chtěli zadržet.
A když si ulevil takovou zpovědí, spí dál. Spí celé dopoledne, teprve k polednímu má dost. V novém obleku, s cigaretou v ústech je to někdo úplně jiný, než sešlý chlapík, který včera večer zazvonil u dveří. I zarudlé oko už pod šviháckým kloboukem přestává lákat pozornost.
Chystá se do města. Chce najít Zdeňka a chce obhlédnout nový úkryt, který je už pro ně připraven. Úkryt, kde budou moci všichni spát tak klidně jako v hrobě.
Ty první vteřiny po atentátu by byly Janu Kubišovi málem vzaly víru v lidi. Jen málem. Protože tam, kde je jich mnoho, se vždycky najde jeden ztřeštěný horlivec nebo jedna křivá duše. Čeští lidé? Od chvíle, kdy sestoupil s kola, potkává jen samé jejich vzory.
A největší odměnu za svůj čin dostal před Baťovým výkladem na Václavském náměstí. Zvědavci se na to chodí koukat, prohlížejí si ty věci, jako by to byly svaté relikvie.
Proč by se na ně nešel podívat i sám atentátník?
Přímo za jeho zády stojí dvě mladá děvčata. I když si to říkají jen pro sebe, zazní mu ta slova v uších jako pyšný zpěv zvonu.
„Ani za sto milionů bych ho neudala, znát ho,“ pronese jedna z nich.
A on jí nemůže ani očima poděkovat.
***
Pražští parašutisté se tiše začínají stěhovat. Nelze už dále uvádět do nebezpečí rodiny spolupracovníků.
Valčík, schovaný u Špinků, hraje s nimi až do půl noci karty. Potom poslouchají, jak Londýn odpovídá vzteklé hysterii Němců. Pak se jde Valčík vyspat na otoman. Ráno dostane kávu a vdolky. Zas něco, čím se mu připomene domov.
„Takové pekávala moje maměnka.“
Nabízejí mu, aby tu zůstal ukryt na půdě. Odtud by se přece v případě nebezpečí lehce dostal po terase do sousedních domů. Valčík zavrtí hlavou.
„Mám rozkaz odejít na určité místo,“ řekne. „A nemohu rozkaz porušit.“
Jde se rozloučit se svým Moulou. Pohladí chlupatou hlavu s moudrými očima. Dovedl mu nadávat, ale právě proto se mají rádi. Ještě jednou se pak vyspí venku.
U Tichotů ještě naposledy uvidí Mirka. Přišel se jen zeptat, zda se nebojí nechat ho přespat. Nebáli se.
To je Valčík. A jak se daří Karlu Čurdovi, věčnému cestujícímu mezi Prahou a Kolínem? Přijel tentokrát brzy zpátky, hned, jak mu jeho kolínská sestra řekla, že byl spáchán atentát. Vlak jede jen do Libně. Všichni cestující musí ven. Kontrola.
Čurda jí projde. Odejde do Nuslí k Bautzům. Přespí tam první horkou noc, druhý den je kontrola. Ukryje se v domě. Když se to přežene, může se tu ještě jednou vyspat. Pak, zatím co ostatní se chystají do nového společného úkrytu, Karel Čurda odjíždí. Do Kolína? Ne, tentokrát k matce do Nové Hlíny u Třeboně.
Je to úleva, být v takových chvílích u svých, v klamném bezpečí domova. Je to úleva. Ale noviny, které čte Čurda ve svém úkrytu na povale, jsou pokryty zabitými jako pole po bitvě. Počítá s mrazením sloupce jmen. Deset, dvacet, čtyřicet, padesát…
Najednou mu to vskočí do oka. Kolařík Josef… Kolaříková… Valašské Meziříčí…
Odsouzení poskytovali policejně nepřihlášeným osobám, které měly účast na činech nepřátelských Říši…
Rodiče, bratr, švagrová Ivana Kolaříková, třetího z Out distance?...
Karel Čurda, dosud parašutista, se zachvěje.
***
V sobotu v poledne přichází Zelenka-Hajský k paní Kropáčkové do Dejvic. Také si odbyl své a také se štěstím. Rohový dům, kde bydlil, byl obklíčen vojskem, ale ani k prohlídce nedošlo.
Přišel se vzkazem pro Adolfa. Odpoledne se musí u něho ukázat, potřebuje s ním projednat umístění celé pražské skupiny.
A pro ni samotnou má povzbuzující ujištění: všechno dobře dopadne, stopy jsou mistrně zahlazeny. To celé ji čistá práce.
Dnes má paní Kropáčková převést Adolfa od paní Kasperové zpátky k sobě. Před změnou bytu si Opálka ještě odbude schůzku s Hajským. Zavrou se, jako obvykle, ve Wolfově pokoji.
Když po dlouhé době vyjdou ven, zastaví se Zelenka před Wolfem. Může odnést na místo, které mu později řekne, matrace, jež budou u něho v bytě?
Wolf může. Ale to místo se už nedozví. Matrace zaopatřila osoba, která se tam o mládence nyní bude starat sama.
Téhož odpoledne přišla k Ogounům na návštěvu Rela Fafková, starší sestra Zdeňkovy snoubenky. Nese zprávu, hoši jsou již v novém úkrytu, ale je jim tam zima. To znamená opatřit pokrývky. To znamená shánět něco do žaludku pro zahřátí.
Počkat, zima?...
Teď na okraji léta? Pak by opravdu musili být někde v hrobě.
***
Téhož odpoledne se postaví na Pražském hradě sedm členů protektorátní „vlády“ do pozoru před dvěma chlapy, rozkročenými ve vysokých botách. „Státnímu presidentovi“ dovolili, aby seděl v křesle, tomu se už příliš třesou kolena.
Jedny nacistické boty patří SS-Gruppenführerovi, druhé skrývají nohy daleko vyšší hodnosti, stojí v nich sám SS-Oberstgruppenführer. Novopečený zástupce Zastupujícího říšského protektora, dědičně zatížený Kurt Daluege se učí nalévat do pěti figur strach z německé ostrosti a neúprosnosti. Jejich povinností pak je rozšiřovat ten strach dále. Šesté figury si Daluege všímat nemusí, Emanuel Moravec to dělá z pilnosti už dávno sám. A sedmého se to netýká, to je Němec Bertsch.
„Vláda“ protektorátu má úlohu skalní ozvěny. Sotva Němec domluvil, vydává sama provolání.
„Velkoněmecká říše musí nemilosrdně potrestat takový zločin, který směřuje tomu, aby ji v jejím osudovém boji oslabil.“
A přidává dalších deset milionů odměny za vypátrání původce atentátu. Dvacet milionů za dva lidi! Co svět stojí, ještě nikdy nebyla lidská hlava oceněna tak vysoko.
Jako třetí ukončuje dnešní exhibici papoušků sám pan „státní president.“ Rozzuřeni nad atentátem jsou samozřejmě nejdříve Němci. S nimi poslušně drží notu jimi ustanovená vláda. A té v rozhlase stařecky přizvukuje nemohoucí hlas dr. Háchy.
Těm všem nadšeně aplaudují hloučky českých zrádců. Těm všem se však stejně vysmívá sedm milionů poctivých Čechů.
Mohl kdy dr. Hácha více posílit vůli národa k odporu, než nyní, když hlavu zahraničního odboje, dr. Beneše, rozechvěle prohlásí za veřejného „nepřítele číslo jedna?“
Dvacet milionů za zradu. A ve vinohradském biografu Flora sedí celá rodina Fafkova s jakýmsi Zdeňkem Vyskočilem a s jakýmsi Otou Strnadem.
Dívají se s upřímným zájmem na nezvyklý úvod k dnešnímu filmu. Je jím nejnovější promítání obrázku věcí, zanechaných atentátníky na místě činu. Pod plátnem stojí muž s dlouhým pravítkem v ruce – a jako to kdysi dělal pan Ponrepo z dob prvních filmů – ukazuje na kolo, plášť, čepici, aktovky.
Je tu snad mezi pt. návštěvníky někdo, kdo ty věci zná?
***
Opálka se vrací do rodiny Kropáčkových až po osmé večer. Mnoho si s sebou nepřináší, jenom starost: Karel se jim ztratil.
„Půda je velmi horká,“ říká paní domu.
A rovnou se jí zeptá, nebojí-li se, že se vrátí.
„Mám možnost ihned odejít, někteří hoši jsou už na místě, ale chtěl bych ještě počkat venku na jisté zprávy.“
Dostane se mu okamžitého ujištění. Může klidně zůstat tak dlouho, než se spolupracovníkům podaří dostat ho z Prahy.
Ale Adolf si přeje jen jednu věc: aby byla krajně opatrná, aby žádné nové spoje nevyhledávala. Lidé jsou už příliš znervosnělí. Všichni hoši dostali rozkaz stáhnout se na jedno místo a vyčkat tam, co bude dále.
Ještě jedno jí řekne. Tam, kde budou, je velmi chladno. Všichni se však už na to připravili.
.jpg?s3=1)
