Za Heydrichem stín 85: Pouhá pokora nestačí

Persekuce prvních dnů po atentátu se nedá srovnat s persekucí po Heydrichově smrti. To už začíná být organisované vraždění. Zabíjí se tak, jako by Němci chtěli obnovit krvavou slávu starověku: zemřel tyran, a na cestu do podsvětí ho musejí doprovázet zástupy porobených.

Daleko v Berlíně si Hitler žádá vědět, čím byla odplacena smrt jednoho z jeho nejlepších. Do Prahy, kde nemohoucí gestapo nedovede objevit nic, co by jen upomínalo na stopu po zmizelých útočnících, přijíždějí stovky nejlepších členů SD, gestapa a kriminální policie z říše.

Pátrá se, vyslýchá se, provádějí se prohlídky. Tak jako od prvého dne. A se stejným výsledkem.

V Libni se rozeběhli na lov čtrnáctiletých. Všechna děvčata ze širokého okolí jsou podrobována výslechu. Všechna až na jedno – Jindřišku Novákovou. Leží doma „nemocná“, a její matka dovedla udělat na gestapáka tak dobrý dojem, že odešel bez podezření.
Ale mezi spolupracovníky se protlačila nervosa. Nápor je příliš ostrý, začínají ztrácet jistotu. Kolik je třeba, aby dosud udržovaná hradba byla náhle prolomena? Stačí maličkost. Stačí, chytnou-li třeba jen malou Jindřišku.

Mohlo by dítě odolat rafinované krutosti gestapáků? Všichni vidí, co by se z toho mohlo stát. A Zelenka-Hajský přichází s nervosním návrhem, aby děvčeti byla dána nějaká injekce. Něco, aby nebyla schopna mluvit.

Návrh zůstává návrhem. Je dobrý jen k tomu, aby ukázal, že Zelenkovy nervy už přestávají vzdorovat stálému napětí. Také Hajský má svou rodinu. Také on může myslet na to, co se stane s jeho ženou, s jeho osmnáctiletým synem.

Pohádka o tom, že ženám a dětem se za činnost mužů nestane nic, pohádka, kterou se v prvních dnech roku těšili, je pryč. Denně se o tom mohou přesvědčovat v novinách. Učitel Zelenka chce svůj úkol, jehož tíha vzrůstá každou hodinou, nést dál. Ale k tomu nestačí mít nervy ze železa, k tomu je potřebí člověka bez nervů.

***

V neděli sedmého června se konečně Praha dočkává chvíle, po níž toužila od loňského 27. září. Reinhard Heydrich je opouští.

To, co cítí Praha, cítí i hlavní města Holandska, Norska, to cítí každé místo, kde mrtvý ve jménu Německa působil. Ten už se nevrátí! Češi nepomstili jen sebe, pomstili zároveň půl Evropy.

Hradní nádvoří, které před pěti lety vidělo nekonečný proud českých lidí, přicházejících se poklonit mrtvému Masarykovi, je dnes zase jednou pošpiněno botami cizáků. I Himmler znovu přijel, aby si poslechl čítankový proslov Kurta Daluegeho nad rakví jeho kamaráda. Ruce členů protektorátní vlády dřevěnějí při německém pozdravu. Pak Heydricha se slávou odvezou na nádraží. Za dva dny bude smuteční paráda pokračovat v Berlíně.

Pro ten den píše pan státní tajemník K. H. Frank pro Völkischer Beobachter obsáhlý článek, v němž se mu dvěma větami podařilo vyjádřit všechno. Všechno o tom, proč musel být Heydrich zabit, a co jeho smrt pro Němce znamená.

„Politická směrnice úplného nasazení Čech a Moravy, bohatých lidskými a hospodářskými silami, pro evropské poslání Německa, zabezpečení klidu a míru a ochrany všech dobře smýšlejících, byla v době ku podivu krátké zahájena s obdivuhodnými výsledky. V tomto okamžiku padl SS-Obergruppenführer Heydrich rukou najatých úkladných vrahů. Ztráta byla nevýslovně velká.“

Na „státním aktu“ za Reinharda Heydricha vítá vůdce Adolf Hitler protektorátní vládu, která s Háchou v čele povinně přispěchala do Berlína se pokořit:

„Tady jsou ti vrahové z Prahy.“

A zahrnuje do toho i takového Emanuela Moravce. Ne, Adolfa Hitlera nesmíří nějaké holdování panáků, pouhá pokora, pouhé přísahy o věrnosti a loyalitě. Chce vidět německou činnost, chce vidět trest. Cožpak se nenajde už nikdo, kdo by uměl jednat tak po německu, jako ten mrtvý tady?

Najde.

Najde se někdo, komu by se snad i sám Heydrich musil obdivovat.

***

Jako vždy, i tentokrát je prvním oznamovatelem nejhorší zvěsti rozhlas.

Po berlínské smuteční slávě, po významném přijetí protektorátní vlády Hitlerem a zvláštním Moravcově přijetí Goebbelsem se v Čechách očekává všechno. Čeká se zběsilé stupňování teroru, čeká se nová lavina mrtvých. Ale nečeká se toto:

„ČTK. Praha, 10. června: Úředně se oznamuje: Za pátrání po vrazích SS-Obergruppenführera Heydricha byly zjištěny nezvratné poukazy, že obyvatelstvo obce Lidice u Kladna poskytovalo podporu a pomoc okruhu pachatelů, který přichází v úvahu. Příslušné důkazy byly zjištěny bez pomoci místního obyvatelstva, třebaže na věc bylo dotazováno. Stanovisko k atentátu, tímto projevené, je zdůrazňováno ještě dalšími činy Říši nepřátelskými, jakými jsou na příklad: nálezy protistátních tiskovin, skladišť zbraní a munice, ilegální vysílačky a neobyčejně velkého množství zboží, jež podléhá řízenému hospodářství, a okolností, že v aktivních službách nepřátelských v zahraniční jsou obyvatelé jmenované obce. Protože se obyvatelé této vesnice svou činností a podporou vrahů SS-Obergruppenführera Heydricha co nejhrubším způsobem provinili proti vydaným zákonům, byli dospělí muži zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti dány na náležité vychování. Budovy v obci byly srovnány se zemí a jméno obce bylo vymazáno.“

Teprve za dlouhou chvíli po vyslechnutí této hrůzy si lidé začínají uvědomovat, co se vlastně stalo. Strašlivost zprávy zmrazuje krev. A její úděsný dojem zvyšuje ještě studená, pohrdavá skutečnost:

Dosud nikdy se Němci nepřiznali ke svým zvrhlostem. Dosud nikdy se v šíleném opojení vrahů nepochlubili celému světu. Tak vypadá naše odplata, tak vypadá naše spravedlnost!

Co je české, tuhne v ochromení. Teď je vidět, že německé hrozby, jež zotročený tisk nestačí zalhávat a překrucovat, jsou myšleny s příšernou vážností. Vyhubit, zničit, spálit. Tohle už na východě znají. Ale západní svět teprve desátého června otvírá oči.