Za Heydrichem stín 87: Úder německé pěsti

Až dosud tam byli zvyklí přijímat všechny zprávy o německých zvěrstvech s lehkou nedůvěrou. Válka podporuje přehánění. A západ nevěřil, že by nacismus mohl dovést známou německou ukrutnost z prvé světové války až k této strašné, pekelné zvůli podlidí.

To, čemu západ nechtěl věřit, nyní nacističtí vrazi s pýchou vykřikují do světa.

Jaká však byla skutečná vina těch zničených Lidic?

Počátkem června dostala německá policie udání, že v lidickém mlýně přespali parašutisté a že tam ukryli zbraně. Udání vypadalo tak, jako většina těch nízkých či zbabělých údajů zrádných stvůr, které měly důvod, aby se snažily zalíbit se Němcům. Za normálních okolností by snad skončilo zatčením lidí z mlýna.

Tyto dny však nejsou normálními protektorátními dny, kdy se zabíjí jen normálně. To jsou dny po Heydrichově smrti, dny, které už nesnesou další odklad. Teď nebo nikdy se musí vykázat nějaká činnost. Teď nebo nikdy se musí Čechům předvést, jak vypadá úder německé pěsti.

Proto je případ dán zvláštní gestapácké komisi pro vyšetření atentátu na Heydricha. Proto je nařízeno nejrozsáhlejší zatýkání, prohlídky a teror. Výsledek nejdůkladnějších prohlídek je věrně vystižen slovy gestapáka, který nakonec celou kořist položil na stůl.

„Das ist das ganze Dreck aus Liditz.“

Das ganze Dreck, to znamená několik fotografií, dvě lovecké pušky a několik plechovek broků.

Parašutisté nikde, zbraně nikde. Jen u dvou už před válkou zmizelých mladých mužích se zjistilo, že jsou členy československé zahraniční armády v Anglii.

Dnes však není normální den, v němž se jen normálně zabíjí. Dnes je den, kdy Frank musí stůj co stůj ukázat, že jenom on nejlépe umí plnit příkazy vůdce.

Na jeho rozkaz přijíždí ze Slaného dvě setniny vojska a obstoupí Lidice. Na jeho rozkaz jsou ženy odděleny od mužů a dětí. Na jeho rozkaz jsou muž postříleni, ženy odvlečeny do koncentračních táborů a děti dány na vychování, tj. do otroctví. A velká a bohatá vesnice vyhlazena s tváře světa.

Před tím dochází nejdříve dokonce k „poradě“ branné moci s SD. Zde je dohodnuto, že postříleny budou osoby mezi šestnácti a šedesáti lety. Může něco lépe svědčit o německé korektnosti? Jen mezi šestnácti a šedesáti!

Je jistě jen nedopatření, že se jim do toho připletli i děti pod šestnáct a starci přes šedesát. I třiasedmdesátiletý farář byl zabit. A nebyl nejstarší.

Tak zahynuli lidičtí. Ne proto, že poskytovali podporu a pomoc okruhu pachatelů pražského atentátu – ani nejposlednější člen tohoto okruhu nebyl nikdy v Lidicích. Ne proto, že zde byla nalezena skladiště zbraní a munice – ani v němčině se nedá hromádka broků do lovecké pušky zaměňovat se skladištěm zbraní.

Ale proto, aby nestvůrná duše nacismu se mohla vykoupat v čerstvé lidské krvi.

***

Teď už si není jist životem nikdo z těch sedmi milionů Čechů, namačkaných v trosce toho, co dříve byly Čechy s Moravou a čemu se dnes říká protektorát. Každý z nich může být kdykoliv vybrán, označen za nepřítele říše, obžalován, že schvaluje atentát na zastupujícího říšského protektora. Každý z nich se může stejně dobře hodit do povinné kvoty smrti, kterou musí protektorát svým ochráncům dodat.

Bylo stanoveno, že Heydrich bude stát tolik a tolik tisíců českých životů. A je to dodržováno s důkladností, která byla vždycky hlavním znakem německé povahy.

Čím víc se tu skutečnost protektorátní tisk snaží zapírat nebo aspoň uhlazovat, tím víc vystupuje z úředních německých zpráv. A nakonec začnou otevřeně hrozit i Moravcovi přívrženci.

Teď už nestačí vynucované projevy loyality, teď už nestačí vynucená účast vynucená účast na manifestacích pro říši. Teď musí být dokázáno činem, že Češi chtějí jít ochotně tam, kam je Hitler vede. Vydat viníky! Nebo…

Zase jednou může státní tajemník vyniknout i nad svého nenáviděného představeného Daluega. Den po Lidicích přijímá Frank zástupce protektorátního, česky psaného tisku k projednání politické situace v Čechách a na Moravě, vytvořené atentátem na SS-Obergruppenführera Heydricha.

Toto už je dostatečně jasná mluva. Lidice ještě nejsou všechno. To bylo jen první velké gesto, hozené hladovému netvoru. Frank musí mít úspěch. Vydejte viníky!

Jsou desítky, jsou sta těch, kteří by mohli vzít nemohoucí gestapo za ruku a přivést je až ke kořenu tajemství. Jsou, ale neudělá to nikdo z nich, třeba denně vidí, s čím musí počítat on i celá rodina. A třeba denně slyší hlasy zoufalých, nestatečných i podlomených.

Vydejte viníky! Udávejte, štvete vlastní krev, nadhánějte ji do rukou svých mučitelů. A buďte při tom tak slepí, tak tupí, abyste věřili, že po vaší hanbě německá pomsta přestane. Že se vydáním viníků, které by Němci sami nikdy nechytili, nasytí německá touha po vašich životech.

Ne, z těch, kteří vědí, ani okem nikdo nepohne. Ale jejich bušící srdce už dávno přestala vědět, co je to chvilka klidu. Každá z hodin, které před nimi s krutou pomalostí míjejí, může být tou, kdy začne konec. Stačí jediné neštěstí, stačí jediná stopa.

A co dělají v těchto zlých hodinách ti, kterých se to nejvíc týká? Co dělají „vrahové, zrádci, najatí zločinci?“ Co dělá sedm mladých lidí ve studeném stínu hrobky?

Mezi lidmi, majícími spojení s kryptou se začne šeptat o úmyslu, který prý vznikl v hlavách Gabčíka a Kubiše. Také oni vědí, co se děje nahoře. Také oni čtou noviny, vidí tu hrůzu, jež se zrodila po jejich činu, počítají, kolik obětí stojí smrt jednoho netvora.

A jako byli při sobě vždycky do této chvíle, chtějí být i při tom, co si umínili. Chtějí se přihlásit Moravcovi, vysvětlit mu, kdo je zločinec a zrádce, vyrovnat si účty a pak se zastřelit.

Každému jinak selhávají nervy. Ani uvažovat o takovém nápadu nelze. Němci nechtějí dva mrtvé vítěze, Němci chtějí pomstu. A je teď věcí cti, aby všichni, kdo k přípravě atentátu spolupracovali, se pokusili jeho vykonavatele zachránit. I za cenu dalšího utrpení. Národ nemůže zradit ty, kteří ho pomstili.
Ale Jan Zelenka-Hajský, učitel a sokol, který svému vlastenectví obětoval všechno, co se obětovat může, přešel meze svých sil. Přichází k vedoucímu jejich organisace, k Jindrovi.

„Tady to máš,“ říká hlasem, v němž zní všechny jeho nervy. Odevzdává mu svou práci, svou uštvanost, své denní nebezpečí. A žádá o dovolenou, nemá-li se zhroutit.

Jindra není jenom vedoucí. Není jenom hlavou, která řídí z povzdálí, ze skrytu. Je stejně muž, jako jsou muži ti druzí. V nejhorších dnech si přibírá o práci víc. Ne tu nejnebezpečnější, protože taková je každá.

Tu nejodpovědnější. Lidé z kostela musí být zachráněni.