.jpg)
Po čtvrté hodině ráno, v dobu, kdy gestapo zatýká, vylézá osm lidí z auta před domem číslo 7 v Biskupcově ulici na Žižkově. Vede je gestapácký inspektor Fleischer, známý zuřivec ze zvláštní komise pro vyšetřování atentátu. Přišlo jich proto tolik, že se domnívají, že nahoře najdou parašutisty.
Ve Fleischerovi se už zachvívá představa budoucí slávy. Chytil atentátníky! Zazvoní u správce domu. V krátkém okamžiku, kdy je za otevřenými dveřmi rozespalá paní Špinková spatří, nemá čas si uvědomit, v co se za chvíli změní její první leknutí.
Tlupa se nahrne k šachtě výtahu. Nic už se nedá dělat. Paní správcová už nikoho nemůže varovat, nemůže už dát nikomu znamení. Může se jen chvět, když jí vedoucí gestapák dává jasný rozkaz: ani slovo u výtahu!
Pak skříň s lovci lidí vyjede tiše vzhůru. Ruku na bušícím srdci, slyší správcová, jak zvonek Moravcových se pro ně naposled ozval. A ještě, jako poslední z domu, zaslechne hlas paní Moravcové, tázavě se prodírající mezerou pootevřených dveří. Potom ji hrůza zažene do jejího vlastního bytu. To, co se nyní děje nahoře, se může za chvíli dít i u nich.
Osm gestapáků vráží do bytu s napřaženými revolvery. Rodina Moravcových si přijela pro svůj osud. Byli vyvlečeni na chodbu předsíně, s rukama nad hlavou postaveni tváří ke zdi.
Fleischer vydává rozkaz: nikdo z nich nesmí na toiletu!
Pak se vrhá do důkladné prohlídky bytu. Ani nejmenší stopy po parašutistech. A Moravcovi o nich nechtějí nic vědět.
Zklamaný zuřivec pátrá dál. Papíry, písemnosti, dopisy… Všechno ze skříní lítá na podlahu.
Hra je dohráno a prohrána. Paní Moravcová má svůj medailon na krku. Po ruce. Ale obě své ruce musí držet nad hlavou a nesmí s nimi hnout.
Fleischer s kriminálním tajemníkem Herschelmannem objevili v pokoji balíček dopisů. Tady je konečně něco. Dolmetscher!
Český tlumočník pročítá popsané stránky. Nic, dohromady nic, samé nezávadné věci.
V řadě tří u zdi předsíně se paní Moravcová rozhodne požádat strážce, aby ji pustili na záchod. Její muž to slyší, její syn to slyší.
Gestapák váhá. Rozkaz byl jasný. Ale žena se u zdi téměř hroutí. Jen a okamžik…
V pokoji tlumočník končí prohlídku dopisů. Nic. Paní Marie Moravcová vychází z toilety. Splňuje svá slova, která teprve nedávno řekla: jí živou nedostanou!
Kráčí zpátky ke svým. Zapotácí se, povolí a klesne k zemi. Z úst jí vychází pěna.
Vztek vrhá gestapáky k zachvívajícímu se tělu ženy.
„To nic není,“ řáká smrtelně bledý Aťa. „Ona mívá často srdeční záchvaty.“
Pokoušejí se otrávenou zachránit. Za několik minut dovršuje paní Moravcová svůj slib. Dostali ji, ale mrtvou.
Vzít si život, když je hra prohraná, to je u ženy odvaha. Umět zemřít, aby nebyly ohroženy životy jiných, to je veliké hrdinství.
Od tety Marie se už Gestapo nedozví nic.
***
Do tří hodin do rána je Karel Čurda vyslýchán a z jeho omámené, otupělé hlavy je páčeno slovo za slovem. Pak ho na chvíli hodí do cely. Když je vytažen ven a znovu odveden do kanceláře kriminálního rady Schultzeho, sedí tam už před gestapáky Fleischerem a Herschelmannem mladík, který ho v dobách jeho lepší minulosti odvezl z Pardubic do Plzně.
Starý pan Moravec teprve před chvílí ovdověl. Ještě se z toho nevzpamatoval. Gestapo není místem, kde se bere ohled na city lidí. Vezmou ho hned do práce. Mučí ho svým ďábelským výslechem. Ale budou-li se opravdu chtít něco dozvědět, musí na mladého. Pan Moravec ví jen jedno. Všechno je ztraceno a jeho žena je mrtva.
Aťa Moravců, jednadvacetiletá pravá ruka parašutistů? Byl nejdůležitější spojkou mezi Bartošem a pražskou skupinou. Byl průvodcem a pomocníkem lidí, vyslaných z Anglie. Byl v Plzni, byl u Křivoklátu, ví toho tolik, že snad jen jeho mrtvá matka mohla vědět víc. A ví to, po čem gestapo hlavně jde.
Je mu jednadvacet let. Je podlomen náhlým uskutečněním toho, co pro něho dosud bylo jen vzrušující představou nebezpečí: zatčení, gestapo! Vydrží, co tu nevydrželo mnoho jiných, starších i pevnějších? Je mu jednadvacet let a do křehkosti jeho mladé duše těžce nalehla váha posledních dnů.
Přesto se pokouší, chce zapírat. Objevit nedovedlo gestapo nikoho. Teď, když drží v ruce kořist, kterou mu do ní nahnal jiný, je všechno ostatní už jen mechanickou, stokrát opakovanou hříčkou.
Výslech. Hodinu za hodinu, s ranami, s hrozbami, s domlouváním, s výsměchem, s podvodným lákáním. Kdo umí nadlouho snést mučení, jemuž se na gestapu říká výslech?
Vlastimil Moravec, zvaný Aťa, jednadvacetiletý hoch, příliš vznětlivý a příliš nezralý, jím prochází. Hodiny a hodiny. Může to vydržet? Někdo jiný snad, ale Aťa ne.
Po prvé klesl, když prozradil Zelenku-Hajského.
***
Tentokrát jde gestapo najisto. Už žádný jiný učitel Zelenka, už žádná mýlka.
V poledne sedmnáctého června jedou Fleischer, Herschelmann, „Notdienstverpflichteter“ Heller a gestapácký tlumočník znovu na Žižkov. Znovu do Biskupcovy ulice, ale do čísla 4.
Je to rohový dům na protější straně ulice než je nedaleké obydlí Moravcových. Přirazí-li v těchto dnech auto se čtyřmi muži k domu, do něhož ti čtyři vběhnou, ví už každý v ulici, co to znamená.
V prvním patře, vlevo od schodů, je na konci krátké chodbičky na dveřích visitka se jménem: Jan Zelenka řídící učitel.
Gestapácký běs Fleischer se k nim postaví s Herschelmannem a zazvoní. Na okraji schodiště, za rohem zdi opatrně vyčkávají „Notdienstverpflichteter“ a tlumočník.
Několik vteřin si ještě pro sebe uhájí ticho. Pak se ozvou za dveřmi kroky, někdo odsune záklopku kukátka a podívá se ven. Záklopka opět spadne.
„Polizei!“ zařve Fleischer. „Aufmachen!“
Mezi ním a dosud největší kořistí gestapa stojí zavřené dveře, které nikdo neotvírá. Vykopne je zuřivou ranou. A sotva se rozletí, vystřelí Herschelmann zběsile první ránu.
Stín člověka prolétne na konci dlouhé předsíně do ložnice. Oba gestapáci běží za ním jako psi, rvoucí už svou kořist. Výstřel zase zaburácí a kulka vyletí oknem ložnice na protější dům.
V ložnici přiklapnou dveře ve stěně nalevo od vchodu. Vedou do koupelny. A nejdou otevřít. Střílející šílenec do nich spustí palbu z pistole.
Venku, na ulici, kam doléhá praskot ran, kam se vysypala drobná tříšť prostřeleného okna, trnou lidé v tiché hrůze.
Ve třetím patře paní, na kterou divoká, nevysvětlitelná střelba zdola přivedla strach a nervositu, otáčí knoflíkem svého přijímače. Chce hudbou přehlušit děs, jehož ozvěna se prodírá až sem k ní.
A přístroj vypustí veselé, svižné tóny sokolského pochodu. To osud hraje na cestu Janu Zelenkovi, sokolu a vlastenci.
V kuchyni bytu, kde se střílí, stojí jeho paní, bezmocná, osamělá žena v této chvíli zkoušky, Syn Jan osmnáctiletý student, jí z celé rodiny jediný ještě ušel.
Mezi ranami zuřivců, dychtících po vraždě a zbytečně pálících do dřeva dveří, pronikne z vnitřku koupelny hlas, zbavený už všeho neklidu. Hlas, povznesený už nad všechno německé zlo.
„Nicht schiessen, meine Herren, ich komme raus!“
To němčina je výsměchem jejich zběsilosti. Nač ještě střílet, když je už hotov vyjít?
Dveře se otvírají. Z koupelny vykročil muž, kterého už gestapo nedostihne. Ze střelné rány na ruce mu kape krev. A na jeho zsinalém čele je znamení vítězné věčnosti.
„Hier bin ich…“
Herschelmann, rozzuřený tím posledním posměchem, po něm skočí. Ale muž již unikl.
Klesá na zem, na rtech mu vyráží pěna.
Je po všem. Ruce gestapa zase sáhly do prázdna. Ti dva, dusící se vztekem z porážky, se ještě pokoušejí o záchranu. Ještě se jeden ze skupiny gestapáků vyřítí před dům a křičí na lidi:
„Zavírat okna! Nikdo se nesmí dívat!“
V největším spěchu převážejí bezvědomé tělo k nedalekému lékaři. Je to jen dvěstě metrů, ale když jim po marném zákroku za chvíli jejich kořist vrací, odvážejí si už člověka v agonii.
Jan Zelenka-Hajský, řídící učitel, vedoucí partyzánské skupiny „Říjen“, vedoucí skupiny, úzce spolupracující s parašutisty, jeden z hlavních iniciátorů atentátu na Heydricha, skončil svou práci.
***
Díky Karlu Čurdovi, zrádci, je po třech týdnech bezúspěšné námahy gestapo konečně na stopě.
Ale kde jsou parašutisté?
Karel Čurda to neví. Začali mu nedůvěřovat právě včas. Jeho přičiněním však vybralo gestapo byt Moravcových.
Ale teta Marie, která věděla všechno, věděla také, proč ji Němci nesmějí dostat do rukou živou.
Chytili Jana Zelenku, muže, který byl klíčem ke všemu. Ale Hajský, Čech, jakých je málo, jim unikl s výsměchem do bezpečí smrti.
***
Mají Paní Zelenkovou. Od paní Zelenkové se nedozvědí nic. Mají pana Moravce. Jeho odpovědi je k ničemu nepřivedou.
Mají však také mladého chlapce Aťu.
Když jsou manželé Krupkovi přivezeni do Prahy, postaví je po prvním výslechu gestapo jednoho po druhém před Aťu Moravce.
Aťa sedí klidně za stolem, kouří cigaretu. Takhle tedy vypadá ta hrůza gestapa?
„Znáte ho?“ ptají se gestapáci paní Krupkové.
„Neznám.“
Totéž se zeptají i Aťi.
„Znám,“ řekne Moravec.
Pak paní Krupková připouští, že se znají. Zvlášť když slyší další Aťova tichá slova:
„Nemá cenu zapírat, oni všechno vědí. Musil jsem to říci.“
„A co matka?“ šeptá zbledlá žena.
Aťův hlas ztratil barvu. „Je mrvá.“
Přestože je mladá, naučila se paní Krupková od života už hodně, zvlášť v posledních měsících. Ale z takových slov ji mrazí. A připravuje se na to, co sama bude musit říkat.
***
Co musil mladý, nedozrálý, nedostatečně tvrdý Vlastimil Moravec říci?
Pražská i venkovská síť přechovávačů a záchytných bodů je odhalena. Trhlinou, kterou v ní vyrvala Čurdova zrada, se nyní bude valit proud německé odvety.
Když vyzradil Zelenku, vylíčí mladý a měkký Aťa gestapu i plzeňskou akci s požáry u Škodovky.
A když mu chytře dali chvíli pokoj, uhodí na něho znovu. Mladý Moravec, točící se ve vlastní síti, se pak přizná, že mu byly známy přípravy k atentátu. Prozradí, že Kubiš mu ukázal bombu a vysvětloval mu její účinnost. Udá, že atentát měl být původně proveden v Břežanech a že oba parašutisté tam byli několikrát na kolech. Řekne jim, že kolo, které po atentátu našli, používal Gabčík.
Konečně gestapo vidí, že dostal svého člověka. Teď už mu nedopřejí oddych, i kdyby tu měl sedět ještě až do příštího rána.
.jpg?s3=1)
