Za Heydrichem stín 95: Noc poslední

Sedmnáctého června odpoledne jsou Gabčík s Kubišem zase venku. Nežene je k tomu nekázeň, nepudí je ven jenom snaha, zbavit se na chvíli mrtvolného, zatuchlého chladu krypty. Zítra, nejdéle pozítří už mu uniknou nadobro.

Chodili až dosud po svých známých. Chodí se s nimi loučit. Tak, aby nikdo z nich netušil, že se loučí. Zažili tady množství chvil, které nelze zakončit jen pouhým odjezdem. Bez posledního stisknutí ruky, bez posledního pohledu do blízkých očí. Jednoho dne přiletí letadlo…

Ještě nedávno si při této myšlence mnul Jan Kubiš ruce.

Věrnou nerozlučnost Josefa Gabčíka a Jana Kubiše nepřemůže nic. Ani omluva pospíchajícího času. Ani únavná věčnost nebezpečí. Ani lákavost a sliby pohodlí. Ani láska.

Československý rotmistr Jan Kubiš, jinak Navrátil, jinak Strnad, muž, který odvolal Heydricha z jeho úřadu kata, se sejde se svou mladou vdovou. Nechtěla ho pustit, nechtěla, aby se vrátil do kostela. Oko ženy vidí často dál, než tušení mužů.

Ale tak jako nepodlehl Kubiš, odolává své dívce i Gabčík. Ve středu, navečer 17. června, snad poslední večer v Praze, jsou Josef a Jan tam, kde byli ve svých prvních pražských večerech: u Khodlů ve Vysočanech.

Je to jako večeře na rozloučenou. Až na to, že Khodlovi nic o loučení nevědí. Kdysi, před půl rokem, se oba mládenci teprve začínali učit, že mlčenlivost chrání v protektorátě nejen toho, kdo nemluví, ale i ty, kdo nic neuslyší. Je mnoho věcí, které by svým důvěrným spolupracovníkům mohli vyprávět. Ale Khodlovi ani dnes nic neuslyší.

Potom je okamžik rozloučení. Před ním slova, jaká jim říká každý, s nímž se setkávají. Paní Ema chce, aby tu přespali.

Večer je blízký. A hned za ním noc, na níž lépe nemyslet. Studená, vlhká, nekonečná pod zemí, která na povrchu kvete. Lákání je veliké.

Stačilo by přikývnout. Stačilo by uvolnit pro jednou těsnou a nepříjemnou obruč kázně. Ale všechno je psáno.

„Nemůžeme, mámo. Jsme vojáci. Rozkaz zní: zůstat na místě.“

***

To místo je dlouhá podzemní chodba s věkovitým pachem smrti. To místo je půlnoční chlad kamenů, na něž nikdy nezasvítí slunce. Spánek je v této hrobce vyhražen jenom zetlelým zbytkům kostí, které kdysi byly lidmi. Ti, kteří lidmi ještě jsou, zde mohou jen dřímat a čekat na spásu bílého dne.

V panství smrti se podivně vyjímají věci živých. Ani tři týdny jejího trvání nedokázaly učinit všednější skutečnost, že se tu mezi kamenným pohřebištěm válejí na zemi matrace, že místo, patřící staletému prachu, zastírají pruhy pokrývek, že na podlaze, kde se jednou za čas zastavily kroky nosičů rakví, teď zůstaly stát hrnky, talíře, sklenice od zavařenin, konservy, plechovky, láhve, že stíny těch, kteří sem přicházejí v přísné jednoduchosti posledního ústrojí se nyní musejí dívat na pobuřující rozmanitost výbavy živých vetřelců: povalují se tu trenýrky, utěrky, kapesníky, mýdlo, boty, šatstvo, klobouky.

To je místo těch, které tu vojenský řád nutí ke spánku. Pak je ještě místo pro šťastné, kteří smějí držet hlídku. Neboť v tomto ponurém podzemí se hodnoty mění. Co nahoře je pro vojáka tvrdou povinností, je tady předmětem přání a žádostí. O noční hlídku se v kostele sv. Cyrila a Metoděje div nesvádějí boje.

To znamená teplo chrámové lodi, to znamená noční vlahost, která sem zanese vůni stromů a vzdálený pach řeky, to znamená pocit, že je člověk ještě na světě. A odpočinek od myšlenky, že spánek v hrobce se lehce může změnit ve spánek v hrobě.

I kdyby to měla být poslední noc, je lépe strávit ji na kůru mezi notovými stojánky, blízko střechy chrámu, která není střechou nově vzbuzených nadějí.

Za čtyřiadvacet hodin projde Frankova lhůta. Těch sedm, uzavřených v kostele, mohou zajímat jen dvě otázky: co se stane do uplynutí těch čtyřiadvaceti hodin. A co se stane po nich.

 Blíží se teplá jarní noc. Lidé v příbytcích se před ulehnutím svlékají. V kostele se parašutisté začínají teple oblékat.

Nadporučík Opálka si na krátké spodky přetáhne tmavomodré teplákové kalhoty, přes košili hnědý svetr, na nohy ponožky. Jan Kubiš je rovněž na lehko, pod tmavou blůzou se zipem jen trikotové tričko, na nohou šedé proužkové kalhoty. To jsou ti šťastni, kteří s Jaroslavem Švarcem budou držet nahoře hlídku.

Valčík toho má na sobě víc. Trikotové prádlo, dva pullovery, teplé ponožky, dva kabáty a šedé pumpky. Nastydl tu a chrání se před ještě větším nastydnutím. A Gabčík, třeba není nachlazen, ho ještě překoná. Dvoje ponožky, košile, dva svetry, trenýrky, spodky, kalhoty od pyjama a teplákové kalhoty. Tak se musí člověk bránit chladu krypty. Ti a Bublík a Hrubí musí dnes předržet hrobový a studený klid noční hrobky.

Dnešek byl rušným dnem krypty. Takovou návštěvu ještě nezažila. Všichni zdejší chlapci i lidé odjinud se tu sešli. Tolik jich zde ještě nebylo, co se kostel stal shromaždištěm nepřátel říše! A zítra tu možná nebude už ani jeden.

Sedm parašutistů načíná noc na osmnáctý červen.

***

Je to noc, která počíná v Záběhlicích nálezem mrtvoly na místě, zvaném Husův háj.

Přivolaní policisté zjišťují v neznámém podle jeho občanské legitimace Jana Zelenku, osmnáctiletého studenta, syna řídícího učitele Jana Zelenky a Františky, rozené Hoffmannové, bytem na Žižkově, Biskupcova 1837/4.

Přivolaný policejní lékař zjišťuje příčinu smrti: sebevražda neznámým jedem.

A dotazem na policejním ředitelství v Praze je konečně zjištěn i důvod sebevraždy: mrtvý je hledán gestapem a byt jeho rodičů je po jejich zatčení hlídán.

Takto rozřešil svůj poslední životní problém osmnáctiletý syn, když se od strýce v Kooperativě dozvěděl o smrti svého statečného otce a zatčení své nešťastné matky.

Ještě mu nebylo devatenáct. Ale věděl už, že lépe je zemřít vlastní rukou, než musit přijmout německou smrt.

***

A ještě jeden mladý má za sebou nejzávažnější krok svého života. Nerozhodl o jeho vlastním žití. Rozhodl o životě a smrti jiných.

Toto rozhodnutí, které Němcům teprve zhodnocuje Čurdovu zradu, pyšně mluví se stránky vítězného gestapáckého protokolu.

„… Skutečnost, že Vl. Moravec po dlouhých výsleších a přemožení značného vnitřního odporu prozradil místo pobytu parašutistů vysvětluje se tím, že měl při objevení se státní policie podle příkazů Bartošových ve zmíněném kostele se ukrýt sám. Další pokyn pro tento úkryt vznikl výpovědí Krupkové.

18. 6. 1942 o 4.15 hod. ráno bylo na základě výpovědi Vl. Moravce a Krupkové zmíněný kostel a přilehlá čtvrť obklíčeny, resp. hermeticky uzavřeny.“