Za Heydrichem stín 97: Sedm statečných

Dávno před tím se noc začala pohybovat směrem k tichému kostelu. V předjitřní hluboké tmě, v rosném chladu hvězd se sunou stíny, které mají podobu lidí.

Jen podobu, neboť to nejsou lidé. Jsou daleko víc, jsou to muži SS ve vysokých botách, jsou to němečtí nadlidé.

Okované boty tiše narážejí na mlčící dlažbu. Musí být ticho, jde se na lov lidí.

Nacht und Nebel…

Německé heslo, jehož hrůza nikdy nevymizí z hlav, kvůli nimž bylo vydáno a které je přežily.

Sedm mladých lidí přečkává svou poslední noc. Sedm lidí.

A proti nim postupuje přes třista tesáků s puškami, s automaty, s kulomety, s lehkým dělem. Od Karlova náměstí až dolů k Vltavě, daleko po obou stranách Resslovy ulice je celé okolí neprodyšně uzavřeno.

Proč musilo vyjít do noci tolik německých hrdinů?

Protože samotné gestapo na sedm Čechů nestačí.

Dr. Petřek, zrazený a překvapený uprostřed spánku, je zatčen a odvlečen. Smečka gestapáků pod vedením komisaře Panwitze vytáhne faráře Čikla, druhého vedoucího kostela a vynutí si otevření oněmělého chrámu.

Ticho napjatě čeká. Co udělá hlídka parašutistů?

Toto je chvíle, kterou se všechno končí. Všechno očekávání, všechny sny, všechna zlá i veliká minulost. Hlídka tu není proto, aby spala. Hlídka bdí.

Vlčí tlupa vniká do hrozivého mlčení chrámu. A je uvítána palbou, jejíž třesk lomcuje stěnami i klenbou starého kostela.

Pistole parašutistů jsou hromobitím rozhněvané noci. Jen ozvěna jejich ran může odpovídat na nízkost zrady. Pak první gestapák oznámí stonem palčivost zásahu.

To postačí. Panwitz dává spěšný rozkaz k vyklizení kostela.

Na kůru, od něhož silnou zdí vedou úzké točité schody k dolejším prostorám chrámu, zůstali tři vítězové.

Jejich vítězství je signálem pro ty čtyři pod zemí. Sedm parašutistů už ví, že nemohou uniknout z kostela. Ani horem, protože kolem dokola stojí nepropustná zeď esesmanů. Ani spodem, neboť z hrobu se už nikdo nedostane ven.

Kdysi v hrobce vyúsťovala podzemní chodba od Vltavy, ta je však už dávno zazděna. Chrám sv. Cyrila a Metoděje, nejlepší úkryt parašutistů za celou dobu jejich pražského skrývání se, je v této konečné chvíli i úkrytem posledním.

Ještě však zrazeným zbývá jedna možnost.

Ještě mohou naposled nad Němci zvítězit.

Parašutisté, to nejsou bezbranní civilní spolupracovníci, to nejsou bezmocné ženy, to nejsou slabé děti.

Gestapo, které dovede přepadat spící rodiny, musí zalézt, když se proti němu postaví muži se zbraní v ruce.

Tím také končí pokus o zatýkání. Chtít dostat sedm lidí, odhodlaných k boji, k tomu je třeba něčeho víc, než je smečka gestapáků. K tomu je třeba úplné vojenské výpravy.

K tomu musí přijít četa vybraných a cvičených SS, vyzbrojených ručními granáty. K tomu je třeba obsadit budovu obchodní akademie naproti kostelu, z jejíž oken a vikýřů číhají pušky a kulomety. K  tomu je třeba postavit v protější Václavské ulici lehké dělo.

Chtít vyřídit pouhou trojčlennou hlídku na kůru, k tomu je třeba nejzuřivější krycí palby se všech stran, proti průčelí chrámu, proti jeho boční stěně, do dveří, do vysokých chrámových oken, podle nichž těsně běží úzká galerie s mohutnými sloupy.

Obyvatelstvo z okolních bloků bylo odstraněno z dohledu. Nikdo se nesmí dívat, nikdo nesmí počítat, kolika Němců a kolika zbraní musí být použito, aby bylo zneškodněno několik Čechů.

Tabulky skla se tříští v dešti střel. Křížová palba neponechává nikde místo, kde by úkryt mohl být aspoň na okamžik bezpečný. Zdi, sloupy, strop chrámu jsou bleskově značkovány děrami po zásazích.

Je možno ještě zůstat na živu v tomto šílení železné smrti? I Kristus na oltáři byl střelen do prsou.

SS vybíhají rozbitými dveřmi chrámu, vrhají své ruční granáty.

A z kůru a od sloupu galerie třaská do nich palba obránců.

Jaroslav Švarc, Jan Kubiš, Adolf Opálka. Toto je snad poslední minuta jejich života. Vyplňují ji jedinou a pro všechny stejnou myšlenkou, která ještě stojí za to: boj. Boj až do té nejposlednější vteřiny.

A v šedivém šeru chrámového svítání klesnou šedivé stíny útočníků. A SS couvají se svými oběťmi a nový rozkaz je žene dovnitř.

Pekelný zpěv střelby nepřetržitě hřmí. Není jediné místo, kde by člověk nadlouho mohl zůstat nezasažen. A SS znovu a znovu útočí.

Není už možno dále zůstat živ. Není už možno zadržet stonásobnou přesilu jisté smrti. Je jen možno i ty poslední vteřiny vyplnit nenávistí a bojem. Je jenom možno zemřít, jako před nimi umíraly tisíce jiných: s neskloněným vzdorným čelem.

Německý granát přeráží Jaroslavu Švarcovi nohy. Ale ruku má ještě pevnou. Vítězí nad Němci ranou do své hlavy.

Tělo Jana Kubiše, národního mstitele, je rozerváno střepinami. Krev z něho vytéká proudem. Necouvl před smrtí před třemi týdny, necouvl ani teď. Může spokojeně zemřít. Za týden by mu bylo teprve devětadvacet let. Ale to, co udělal, přetrvá nejdelší život.

Na zničeném, rozstříleném kůru umírá Adolf Opálka.

Už nemůže bojovat. Prosekán úlomky granátu učiní poslední, co ještě může učinit vzor českého vojáka. Bere do úst svou malou hnědou kapsli. Pak si pro jistotu prožene pravý spánek kulí.

Život měl tvrdý, ale smrt je milosrdná. Umírá jako voják, po výstřelu. Cyankali začalo účinkovat až po něm. Už tedy nevyskočí nad svými Rešicemi. Už tam nedožije klidně mladý, nenaplněný život. Jen jedno přání se mu může ještě splnit: kámen s nápisem, vytesaným podle slov jeho lístku.