Za Heydrichem stín 99: A čerpadla jsou zastavena

Už třetí hodinu je kostel obléhán. Už ani ne sedm, jen čtyři vzdorují zahanbující přesile. Čtyři mladí, stateční lidé; a nemají v tuto chvíli na své straně nikoho než smrt. I ta se zastavila na své neodvolatelné cestě a dívá se.

Už třetí hodinu se Praha učí poznávat, co je to německé hrdinství. A čas jde dál.

Po půl sedmé mají v hasičské ústředně v Sokolské třídě poplach. Německá policie žádá o vyslání vozu s bouracím zařízením.

Vyjíždí jeden vůz, vyjíždí stříkačka s osazenstvem. Jde k sedmé, brzy už Němci dovrší čtvrtou hodinu svého obléhání. Tři sta nacistických nadlidí nemohou zmoci odpor čtyř Čechoslováků. A proto se rozhodli přinutit Čechy, aby to udělali za ně.

Vrchní požární kontrolor, Němec Binder, žene své podřízené ranními ulicemi. Všechno je tu uzavřeno strážemi SS a gestapem. Hasiči nevědí, co se děje. Slyšeli jen, že se tu střílí. Vidí na zemi pod okénkem, u něhož vozy zastavují, ležet nějakou mrtvolu, zakrytou kobercem. Ale dívat se na ni nesmějí.

Pak řidič stříkačky dostává rozkaz popojet k nároží Václavské ulice, naproti kostelu. Něco se tu bude dít, ale teprve Binder jim prozradí, k čemu přišli. Přistupuje ke stříkačce.

„Zná někdo z vás vnitřek a podzemí toho kostela? Jsou tam ukryti gauneři, kteří zavraždili Heydricha.“

Nikdo neodpovídá. Nikdo se ani nehne. Němec vztekle práskne dvířky.

Nikdo nesmí vystoupit z vozů. Nikdo se nesmí ani pohnout. Nikdo nemá vidět, jak se německý vztek naposled pokusí o úspěch. Ale lidé ve vozech se dívají a vidí.

Ze všech oken naproti kostelu třaská palba. Kulomety bubnují, déšť kulek seká do okénka a okolo něho.

Jeden z Němců běží přikrčen podél kostelní zdi, pokřižuje se před okénkem, vhodí tam slznou bombu a spasí se do bezpečí. Vzápětí vyletí bomba zpátky ven na ulici.

Tlampače už nevyzývají. Teď už hrozí.

„Vzdejte se nebo bude kostel vyhozen do povětří.“

Obležení domluvili; teď se už jen střílí. Běda Němci, který by se odvážil nastavit hlavu před mříž okénka! Ale k tomu se neodváží nikdo z nich. Z vnitřku kostela odvádějí gestapáci svázaného kněze.

Ti čtyři dole by mohli učinit už dávno všemu konec.

Od chvíle, kdy jejich mrtví kamarádi vypálili nahoře v kostele první rány, je každá naděje ztracena. Opravdový voják však umírá až tehdy, když už nemůže bojovat.

Gabčík, Valčík, Hrubý, Bublík. Až se Němci dozvědí, jak se ti čtyři v hrobce jmenují, budou znát jména hrdinů.

Běží další hodina obléhání. Česká Praha, oddělená od bojiště rozlehlým kruhem německých hlídek, se z povzdálí dovídá o neznámé tragedii. Jen ti, kteří o úkrytu vědí, chápou, co se stalo.

Nyní jde k osmé. Čtyři hodiny už jsou Němci se svou těžce vyzbrojenou vojenskou výpravou u kostela. A jsou s celou svou mocí stále ještě tam, kde byli už za svítání. Nyní tedy musí zasáhnout čeští hasiči.

Poctivým bojem nelze kryptu dobýt. Kdo však by mezi Němci myslil na poctivost, jde-li o české parašutisty?

Jeden z hasičů dostává kladivo a Binderův rozkaz: vyrazit řídkou železnou mříž v okénku.

Muž poslechne. Plíží se podél zdi, zvedne ruku a uhodí. Nic se nestalo. Neustřelili mu ji. Uhodí po druhé a oddechne si. Chatrná mříž vypadla.

Odněkud z domu vybíhá německý voják s matrací a pokrývkou. Takhle vypadá německý plán:

Esesák vhodí do krypty hrozen ampulek se slzným plynem. Doutnáky jsou zapáleny, svazek bombiček vletěl do temnoty hrobky. A nyní se okno ucpe napěchovanou matrací pokrývkou a ucpávka se vzepře trámem.

Posádka by se měla v hrobce dusit. Nedusí se, protože vycpávka vyletěla zpět. Nedusí se, protože ampulky s plynem vypadnou zase na chodník.

Od svítání obléhají sta Němců čtyři lidi v kryptě. A výsledek? Fiasko.

Hasiči dostali nový rozkaz.

„Pohotově světlomety!“

Z osvětlovacího vozu je jeden přístroj odnesen k okénku. Hasiči jej zespodu zdvíhají k otvoru. Němci přišli na nápad osvětlit okénkem temnou kryptu, aby tak mohla být z protějších oken řízena na obhájce přesná palba.

Světlomet je vztyčen. A v příštím okamžiku se poroučí do rukou hasičů, rozstřílen ranami obránců.

Přistavují k oknu přístroj na vhánění kouře. Znovu je otvor ucpán – a znovu vyletí ucpávka i s kouřovou rourou.

Lákání nepomohlo. Hrozby nepomohly. Kulomety nejsou nic platné. Slzné bomby, kouř, všechno je zesměšňováno. Musí tedy pomoci voda. Obléhatelé, na výsost nervosní, poručili hasičům zapnout všech osm proudů a hnát vodu hadicemi do krypty. Už nezbývá nic, než je vytopit, ty čtyři ďábly.

K jevišti německého hrdinství přichází nejvyšší divák. Sám K. H. Frank se objevuje u kostela sv. Cyrila a Metoděje. Stojí na protějším chodníku, dobře kryt před možným zásahem. A s rukama pyšně založenýma se s uspokojením dívá. Ano, takhle vypadá německá pomsta. Vytopit je jako krysy.

Teď, když je tu SS-Gruppenführer, musí být už s těmi dole skoncováno. Hadice jsou vhozeny do okénka. Čerpadla jsou zapjata. Tři tisíce litrů za minutu by nyní mělo téci do úkrytu dopadených.
Ale čtyři lidé, které nemůže přemoci ani největší soustředění německé síly, dokážou i nyní nemožné. Čím se to brání proti nacistickým zákeřnostem?

Nejjednodušší prostředek je nejlepší. Žebřík, stojící u větráku, představoval jejich jediné spojení se světem. Nyní, když svět je už pro ně ztracen, představuje jejich poslední zbraň.

Tak jako jím vyrazili ucpávky, vyhazují i hadice. Nebo je uřezávají. A zkrácený konec, visící z okna dolů, se reakčním tlakem proudící vody sám vysune zpátky ven.

Po dvaceti minutách marné práce se Němci opět vzdávají. Čerpadla jsou zastavena.

Ostuda je dokonalá.