.jpg?s3=1)
Komentáře Lukáše Kovandy
Zaostává ve výrobě některých důležitých válečných zbraní a obranných systému, upozorňuje Wall Street Journal. Klíčovým důvodem je deindustrializace Západu, poháněná environmentálními programy typu Green Dealu.
Západ, a zejména Evropa, stále varovněji zaostává za Ruskem a Čínou ve výrobě a počtu důležitých válečných zbraní a obranných systému, zjišťuje dnešní Wall Street Journal. (viz printscreen níže) Zásadním důvodem je podle listu postupná deindustrializace Západu. Dodejme, že jejím klíčovým viníkem je ideologické vzývání environmentálních cílů; na deindustrializaci jižního křídla eurozóny, částečně třeba i Francie má zase svůj podíl euro, které učinilo tamní výrobu nekonkurenceschopnou.
Podle zdroje WSJ na vrcholu studené války západoněmecké průmyslové podniky mohly chrlit až 400 tanků ročně, dnes jich vyrobí do roka maximálně 50. Rusko a Čína přitom již nyní disponují hypersonickými raketami, Západ je nemá. Hypersonické střely se pohybují rychlostí pětkrát vyšší, než je rychlost zvuku, takže jsou obtížněji sestřelitelné a lze jimi manévrovat k cíli. Spojené státy odložily uvedení první takové zbraně až na letošek, po nezdařeném testu. Rusko je podle ukrajinských zpravodajců, jež list WSJ cituje, schopno dodávat čtyři nové hypersonické balistické střely Kinžal každý měsíc.
Rusko a Čína dohromady pak disponují zhruba 5020 pozemními protiraketovými obrannými systémy, zatímco USA, Evropa a Japonsko jich společně mají jen nějakých 3200. „Předpovědi, že Rusku ve válce na Ukrajině rakety brzy dojdou, nebyly správné,“ konstatuje WSJ.
Dodejme, že se vlastně není čemu divit, když Rusko přešlo na válečnou ekonomiku, zatímco třeba Německo si v téže době vypnulo zbytek jaderných elektráren a evropské banky ve jménu Green Dealu a ESG se zdráhají financovat výrobu zbraní, protože je hlediska emisí i společensky „fuj“. A mladá generace Západu, utápějící se v klimatickém žalu, raději pracuje v neziskovém sektoru – financovaném na dluh již tak předlužených západních států -, než aby přidala ruku k dílu v průmyslu. Takže ani „nejsou lidi“, kteří by zbraně vyráběli.
Pokud se Západ rychle neprobere, zbytek světa jej nakonec může „uzbrojit“. Podobně jako Spojené státy v 80. letech minulého století „uzbrojily“ sovětský blok – čímž vyhrály studenou válku.
Česko se může stát „Detroitem Evropy“
Česko se může stát „Detroitem Evropy“, kvůli nástupu elektromobility, varuje agentura Bloomberg. ČR selhává v lákání zahraničních investorů, výrazně zaostává i za Maďarskem a Polskem.
Americké město Detroit, symbol automobilové výroby 20. století, se především v důsledku globální finanční krize let 2008 a 2009 a úpadku tamní produkce aut stalo nakonec také symbolem ekonomické devastace a krachu. Pád tamních automobilek General Motors a Chrysler z něj učinil „město duchů“, plné opuštěných, chátrajících fabrik, v němž míra nezaměstnanosti stoupala ke 30 procentům, podle některých odhadů dokonce atakovala hranici 50 procent. Agentura Bloomberg ve svém článku varuje, že Česko se může proměnit v „Detroit Evropy“, podobně jako Slovensko.
Zatím obě země představují světovou špičku v objemu výroby aut na hlavu. Jenže to se může brzy změnit. Jedná se totiž v drtivé většině o automobily se spalovacími motory.
Nástup výroby elektromobilů může z Česka a Slovenska učinit země čelící enormnímu propouštění. Na Slovensku je nástupem elektromobility ohroženo až 85 tisíc pracovních míst, cituje Bloomberg závěr studie bratislavského think-tanku Globsec. A to přesto, že Volkswagen by měl na Slovensku od příštího roku vyrábět své elektrické SUV vozy a Volvo zase staví u Košic závod, jenž bude elektrovozy produkovat již v roce 2026. Otázkou totiž zůstává zejména osud rozsáhlé subdodavatelské sítě, která je závislá na výrobě aut ze spalovacími motory. Ta jsou konstrukčně komplexnější a obsahují větší počet dílů než elektrovozy. Vždyť jen hnací soustava aut se spalovacími motory se skládá z nějakých 200 dílů, v případě elektrovozů je to zhruba jen desetina toho počtu. Navíc elektrovozy neobsahují díly zajišťující příjem a zpracování paliv a související vypouštění emisí.
Česko na tom není o nic lépe než Slovensko. Na rozdíl od Polska a Maďarska se mu nedaří zajistit investory do výstavby závodů na výrobu baterií do elektrovozů, všímá si Bloomberg.
Na Slovensku tamní čtyři automobilky a jejich 350 subdodavatelů zaměstnávají 260 tisíc lidí, v Česku je počet osob zaměstnaných v autoprůmyslu takřka dvojnásobný.
Podle zdrojů Bloombergu škodí československému autoprůmyslu příliš rychlý přechod k elektromobilitě, vynucovaný v rámci zelené agendy a Green Dealu Evropskou unií, který současně staví evropské výrobce aut do nevýhodné pozice v porovnání s konkurenty z jiných světadílů, zejména ovšem z Číny. Někteří výrobci autodílů na Slovensku uvádějí, že za cenu, za niž prodává čínská konkurence finální výrobek, oni sami ani nenakoupí materiály k výrobě. Producenti v EU totiž musí – na rozdíl od čínské konkurence – splňovat náročná zelená kritéria.
Problémem je ale také to, že Česko a Slovensko selhávají a výrazně zaostávají za Maďarskem a Polskem, dalšími zeměmi Visegrádské čtyřky, v lákání investorů, kteří by budovali třeba právě závody na výrobu elektrobaterií. V Polsku a Maďarsku je již v provozu – případně se buduje – takových závodů takřka tucet, spočítal Bloomberg. To je právě další klíčové nebezpečí pro budoucnost české a slovenské automobilové výroby, neboť automobilky budou tíhnout k umístění své výroby elekroaut do zemí, kde je nablízku právě závod na produkci elektrobaterií, tedy mnohem spíše do Maďarska a Polska než do Česka a na Slovensko.
Volkswagen loni na sklonku roku „odpískal“ výstavbu dalšího závodu na výrobu baterií, o nějž velmi usilovalo Česko, a to poté, co podobné továrny postavil v Kanadě a na jiných místech Evropy.
Pokud by Česko platilo eurem, inflace by mohla vylétnout až ke 30 %
Estonsko je jedním z příkladů, že ECB inflaci podcenila více než ČNB.
Malý exkurs do nedávné historie: Jak bojovala Evropská centrální banka s inflací v Estonsku (horní polovina obrázku) a jak Česká národní banka s inflací v Česku (spodní polovina).
1) ECB držela svoji sazbu v záporu ještě, když už inflace v Estonsku převyšovala 20 % (srov. modrou a bílou křivku). ECB totiž dlouho mylně považovala inflaci za přechodný důsledek covidu, jenž v podstatě odezní sám od sebe.
2) ČNB začala úrokovou míru zvedat o zhruba rok dříve než ECB (srov. fialovou a modrou křivku). ČNB tedy lépe a dříve než ECB vyhodnotila, že inflace není přechodný jev, jenž odezní sám od sebe, a že je třeba s ním důsledně bojovat.
3) I právě díky včasnému zásahu se česká inflace zastavila pod úrovní 20 %, zatímco ta estonská vystřelila na 25 % (srov. zelenou a bílou křivku). Pokud by s českou inflací bojovala ECB, a ne ČNB, lze se důvodně domnívat, že inflace v ČR bude kulminovat v pásmu 25 až 30 %.
4) Také berme na zřetel, že inflace v Estonsku vylétla na 25 % z převážně záporných úrovní roku 2020. Mezi rokem 2020 a polovinou roku 2022 jí tak ECB nechala zdolat rozsah 26 až 27 procentních bodů. Inflace v Česku se dostala nejvýše na 18 %, a to z úrovní kolem tří procent roku 2020. Zatímco tedy ECB nechala v tomto kritickém období vystoupat inflaci v Estonsku až o bezmála 27 procentních bodů, ČNB pouze o 15 procentních bodů. Tedy ČNB dovolila inflaci v Česku vyrůst jen skoro o polovinu rozsahu, v jakém umožnila ECB vyrůst inflaci v Estonsku.
5) Nad úrovní 20 % setrvala estonská inflace sedm měsíců v řadě (bílá křivka), česká tam nebyla ani jeden (zelená křivka). Ano, inflace v Česku nebyla nic hezkého. Ale s eurem – a tedy s bojem s českou inflací v podání ECB – by byla ještě o dost ošklivější.
Míra nezaměstnanosti roste
Volných pracovních je v Česku nejméně od dubna 2018. Počet volných pracovních míst na poměry posledních let nezvykle zaostává za počtem uchazečů.
Míra nezaměstnanosti v Česku vzrostla v prosinci 2023 na úroveň 3,7 procenta, v souladu s předpoklady. Byla tedy totožná s tou o rok dříve, v prosinci 2022. V porovnání s listopadem 2023 došlo k nárůstu míry nezaměstnanosti, a to z úrovně 3,5 procenta. Podobný nárůst se však opakuje každoročně, a to kvůli příchodu zimní sezóny a souvisejícímu ukončování sezonních pracovních úvazků a prací v exteriéru, například v lesnictví, zemědělství, stavebnictví či povrchové těžbě. V listopadu 2023 navíc v Česku spadlo nejvíce srážek za všechny listopady od roku 1961, jak plyne z dat ČSÚ, což dopad ukončování prací v exteriéru do trhu práce ještě o něco zvýraznilo.
Očistíme-li tuzemskou míru nezaměstnanosti o popsaný sezónní vliv, zůstává daná míra stále nejnižší v historii ČR za celou dobu od vzniku republiky v roce 1993, s výjimkou dvou let těsně před propuknutím covidové pandemie začátkem roku 2020, tedy let 2018 a 2019, kdy byla ještě o něco nižší. Historicky vůbec nejnižší prosincová míra nezaměstnanosti nastala v prosinci 2019, kdy činila jen 2,9 procenta.
V lednu 2024 bude míra nezaměstnanosti v ČR poprvé od dubna 2021 dosahovat úrovně čtyř procent, když vykáže hodnotu právě rovných čtyř procent. Situace na tuzemském trhu práce se totiž mírně zhoršuje i nad rámec sezónnosti. A to v důsledku útlumu ekonomiky v loňském roce, stále poměrně vysokých úrokových sazeb, vysokých cen energií a také v důsledku dopadu opatření konsolidačního balíčku, jenž vstoupil v platnost právě v probíhajícím měsíci. Nejnověji oznámil propouštění výrobce koupelen Laufen CZ – letos sníží stavy ve svém znojemském závodě o 250 lidí.
Zhoršování situace na trhu práce – ovšem zhoršování v porovnání s historicky takřka nejlepší situací! – bylo patrné už v prosinci 2023. Počet volných pracovních míst totiž zaostal za počtem uchazečů o práci v největším rozsahu za celé období od března 2018, a to o 7438. Přitom od prvního čtvrtletí roku 2018 takováto situace, kdy počet uchazečů převyšuje počet volných pracovních míst, prakticky nenastala. Nejnižší za celé období od dubna 2018 pak byl v prosinci 2023 absolutní počet volných pracovních míst, dosahoval počtu „jen“ 271 789.
Tuzemský trh práce tak přes určité náznaky zhoršení vykazuje stále velmi dobrou kondici a nejnižší míru nezaměstnanosti v EU. Nadále problému čelí mnohem spíše zaměstnavatelé s hledáním vhodných uchazečů než zaměstnanci s hledáním práce.
Přebytek zahraničního obchodu ČR je nejvyšší za tři roky
Průmyslová výroba se ale propadá nečekaně hluboko.
Zveřejněné listopadové ukazatele k tuzemskému zahraničnímu obchodu a k průmyslové výrobě poskytují značně rozdílný obrázek, přestože jde o částečně provázané sféry.
Zahraniční obchod podal nečekaně dobré výkon, když vykázal přebytek 30,8 miliardy korun. To je nejvyšší měsíční přebytek za celé období od listopadu 2020, tedy za uplynulé tři roky. Zahraniční obchod se tak vrací k číslům, jež charakterizovala dobu před započetím odeznívání covidové pandemie. Její odeznívání, započaté roku 2021, totiž zásadně přetížilo mezinárodní dodavatelsko-odběratelské řetězce, čímž je zpřetrhalo a ochromilo. Neblaze se to dotklo také právě českého zahraničního obchodu, protože například tuzemští výrobci a exportéři automobilů museli delší dobu čekat na dodávky některých klíčových dílů, například čipů.
Zároveň se do zhoršení stavu zahraničního obchodu ČR promítly dopady války na Ukrajině, a to zejména v jejím prvním roce, 2022, kdy v jejím důsledku dramaticky vzrostly ceny energií, v čele se zemním plynem a ropou, na jejichž dovozu je Česko vysoce závislé. Vysoké ceny energetického dovozu a ochromený vývoz tradičních exportních položek v čele s automobily zadělaly v roce 2022 na historicky rekordní schodky českého zahraničního obchodu. Tato etapa je však nyní evidentně definitivně pryč.
K nejvyššímu přebytku za tři roky přispěl loni v listopadu zejména vývoz automobilů. Současně se zmenšil schodek v obchodu s ropou a zemním plynem, což bylo dáno poklesem dovezeného množství. Už v říjnu se podařilo plynové zásobníky v ČR naplnit prakticky na sto procent, takže v listopadu, s příchodem chladnějšího počasí probíhalo částečně čerpání z nich, bez nutnosti dovážet vyšší objem plynu.
Zároveň ovšem došlo k listopadu k nečekaně výraznému propadu průmyslu. Zatímco přebytek zahraničního obchodu byl v listopadu bezmála dvojnásobný v porovnání s nejoptimističtějším analytickým odhadem, průmyslová výroba naopak zaostala za všemi expertními odhady. Meziročně poklesla o 2,7 procenta, přičemž analytici oslovení agenturou Bloomberg v konsensu mínili, že to bude jen o 1,5 procenta.
Výroba automobilů sice narostla, což pomáhá vysvětlit zmíněný zářný výsledek zahraničního obchodu, avšak ani tak nedokázala vykompenzovat pokles ve většině dalších odvětví, především výroby strojů a také například stavebních hmot. Pokles v těchto odvětvích souvisí s útlumem globální, evropské i tuzemské ekonomiky, jenž nastává zejména v důsledku mimořádně vysoké inflace v řadě zemí světa, jež v důsledku podvazuje ekonomickou aktivitu a investiční činnost v mnoha odvětví, včetně v těžbě či stavebnictví.
Nečekaně silný pokles průmyslu je České národní bance dalším důvodem, aby v letošním roce razantněji redukovala své základní úrokové sazby, a pomohla tak průmyslovou výrobu podpořit.
Za celý rok 2023 zahraniční obchod skončí se solidním přebytkem kolem 140 miliard korun, což bude jeho nejlepší výsledek od roku 2020. V letošním roce by se pak přebytek mohl vyhoupnout na 120 miliard korun. Průmyslová výroba za celý letošek bude naopak víceméně stagnovat, v příštím roce by si měla připsat dvě procenta růstu, pomůže jí pokles inflace a obecně oživení růstu české ekonomiky.
Uzemňování letadel Max 9 nabývá celosvětového rozsahu
Akcie Boeingu zítra (8.1.) spadnou, výrobce letadel se přitom dosud nevzpamatoval z dopadů covidu a uzemnění letadel Max 8 roku 2019.
Uzemňování Boeingů Max 9 nabírá celosvětový rozsah. Letecké společnosti nejen ve Spojených státech, ale také od Panamy po Turecko stahují daný typ letadel ze svých letových plánů. Děje se tak poté, co dopravce Alaska Aitlines musel v pátek s jedním z letadel Max 9 nouzově přistát, neboť mu krátce po startu odpadla část trupu. Cestující nehodu popisují jako menší explozi.
Americký úřad civilního letectví vydal v reakci na nehodu příkaz k uzemnění Maxů 9 provozovaných americkými aerolinkami, vedle Alasaka Airlines jde ještě o United Airlines, přičemž na tento krok nyní navazují příslušné úřady těch zemí, včetně evropských, které mají aerolinky s Boeingem Max 9 ve flotile. V Evropě daný typ letadla využívají islandské aerolinie Icelandair a turecký dopravce Turkish Airlines. Nejde však o společnosti, které by spadaly pod dohled úřadu pro bezpečnost leteckého provozu Evropské unie (EASA). Celosvětově létá před 200 kusů daného stroje. Český dopravce Smartwings má ve své flotile letadla Max 8, v prosinci 2023 mu do ní přibyl devátý kus.
Uzemňování zbrusu nového boeingu, typu Max 9, je už nyní nejrozsáhlejší operací odstavování letadel od roku 2019, kdy došlo k historicky dosud vůbec nejrozsáhlejšímu uzemňování. Po dvou fatálních nehodách let 2018 a 2019 se týkalo rovněž letadel Boeing, tehdy se jednalo o zmíněný typ Max 8. Na rozdíl od tragických nehod let 2018 a 2019 se nynější incident obešel bez obětí na životech, což však ale pozorovatelé připisují také dávce štěstí.
Nynější uzemňování je tak dalším reputačním a finančním problémem pro Boeing. Letadla řady Max jsou pro amerického výrobce letadel vůbec největším zdrojem jeho tržeb. Zmíněné uzemňování letadel Max 8, dosud nejrozsáhlejší v historii, způsobilo bezprostředně propad akcií Boeingu o zhruba osmnáct procent. Lze předpokládat, že zítra po otevření burz se akcie výrobce letadel propadnou opět výrazně, nelze však předpokládat, že to bude o více než 20 procent. Mnohem větší pohromou byl pro Boeing nástup covidové pandemie, kdy se akcie v únoru a březnu 2020 propadly v souhrnu o nějakých 73 procent, zejména kvůli pandemickým restrikcím v oblasti globální letecké dopravy.
Z pandemického propadu se akcie Boeingu dosud zcela nevzpamatovaly. V pátek uzavíraly na úrovni 249 dolarů za kus, což je stále o zhruba 30 procent níže, než kde byly těsně před nástupem pandemie. V porovnání se svým historickým cenovým vrcholem, přes 440 dolarů za kus, jehož dosáhly krátce před zmíněným uzemněním Maxů 8 v březnu 2019, jsou však akcie Boeingu nyní o zhruba 44 procent níže. A po pondělím obchodování to tedy kvůli nynější nehodě a uzemnění bude ještě o více.
Česko by mělo vstoupit do eurozóny až její členové budou plnit základní pravidla rozpočtové kázně
Česko by mělo vstoupit do eurozóny teprve tehdy, až její členové budou plnit její základní pravidla rozpočtové kázně, protože jinak euru hrozí závažná dluhová krize. Ostatně Německo své vzdání se marky podmínilo přesně tím samým.
Česko se vstupem do EU zavázalo přijmout euro. Ale nepřistoupilo na žádný konkrétní termín. Nelze tedy tvrdit, že svému závazku nedostává.
Přitom členské země eurozóny se přijetím eura zavázaly plnit závazky rozpočtové zodpovědnosti plynoucí z Paktu růstu a stability. Jeho plnění například bylo Německu podmínkou, aby se vzdalo své marky. Pakt je totiž samým základem správného a udržitelného fungování eurozóny.
Jenže jen v letech 1999 až 2017 byl Pakt růstu a stability různými zeměmi porušen ve 121 případech, a to jenom co se týče kritéria maximálního možného schodku veřejných financí (studie publikovaná americkým Národním úřadem ekonomického výzkumu zde; viz také obrázek níže). Ve 121 případech členské země eurozóny tedy nedostály závazku, jenž byl Německu podmínkou vzdání se marky. Za neplnění závazku měly být právoplatně penalizovány (ale nebyly).
S příchodem covidu v roce 2020 byl Pakt růstu a stability raději pozastaven s odkazem právě na pandemii a nyní je znovuzaváděn ve změkčené podobě.
Z hlediska Česka je proto legitimní vstoupit do eurozóny, tedy naplnit svůj závazek vůči EU, teprve tehdy, až své závazky vůči euru – tedy Pakt růstu a stability – budou členské státy eurozóny plnit. Protože – jak už je řečeno – Pakt představuje vlastní základ fungování eurozóny, který samotnému Německu také byl základní podmínkou vzdání své národní měny, marky.
Když bylo plnění Paktu podmínkou vzdání se národní měny Německu, proč by nemělo být podmínkou pro to samé také Česku? (9.1.2024)