Zaujalo nás: Bez všeobecného uznání mravních základů státu a politiky nelze spravovat žádný stát

Z myšlenek TGM o vzniku našeho státu, svobodě a demokracii

V souvislosti s nadcházejícími volbami není od věci si připomenout myšlenky T. G. Masaryka, jež jsou věnovány našemu státu, jeho budoucnosti, svobodě a demokracii. I když od jejich vzniku uplynulo více než sto let, řada z nich je stále aktuální, neboť ideje a hodnoty jsou nadčasové. Navíc dávají možnost jejich srovnání se soudobou realitou. Je na čtenáři, aby sám posoudil, kde jsme a proč, zda Masarykův odkaz už není jen popsaný list papíru. Vybráno z knihy TGM Světová revoluce.

● Vzpomněl jsem už několikrát, že jsem se léta a léta zabýval problémem revoluce a proč. To nebyla prázdná hra s pojmy. Analysoval jsem sebe a zároveň naši národní povahu, analyzoval jsem také duši ruskou, neboť jsme byli rusofily, abych si uvědomil, je-li náš a slovanský humanitní program jen pasivní, budeme-li se jen hájit, když budeme jinými nemírně utlačováni, či dovedeme-li postupovat a jednat politicky, samostatně z vlastní vůle a z rozmyslu, aktivně, z vnitřního rozhodnutí, nejen z tlaku – zda dovedeme, jedním slovem, být svými vlastními pány?

● Proto jsem se tolik zabýval otázkou, jak byl možný Chelčický a jeho Bratří vedle Žižky. Byl Chelčický pasivní a je pasivnost v naší povaze, v naší krvi, v našem charakteru, v naší duši? Či byl Chelčický způsoben jen extrémem opačným, Žižkou, byl pasivní jen takticky, ne ze zásady, prýštící z našeho charakteru? A Žižka? Palacký míní, že se husité také jen bránili. Znamená to, že jsme de facto byli vedeni, strkáni, donuceni zvenčí? A že jsme byli rekové, až když bylo zle?

● Chelčický pasivní nebyl, naopak byl velmi aktivní, odhodlaný, radikální, byl nekompromisní. Chelčický není méně aktivní, méně radikální, méně nebojácný než Žižka; Chelčický a Žižka tvoří rub a líc téhož tvrdého českého groše. Chyba Chelčického tkví v nesprávném pochopení lidské přirozenosti.

● S toho hlediska jsem na příklad také pozoroval naše hochy v Rusku a na Sibiři: měli jsme vojsko a byli jsme jeho, svými vlastními pány; dovedli jsme disponovat sebou samostatně, byli jsme vždy stejně bdělí a sebevedoucí? Že jsme byli chrabří, když bylo zle, o tom nebylo pochyby; ale slyšel jsem častěji od myslivějších vojáků, že náš voják, když není tlačen nepřítelem, není tak bdělý, jako když je tlačen. Je to správné a do jaké míry?

● V této souvislosti by se mohlo ukazovat na fakt, že jsme svou samostatnost ztratili, že jsme svůj stát nedovedli udržet. A mohlo by se dále říkat (ve skutečnosti se to říká), že právě naše husitství, že naše Bratrství, že celá naše reformace – a reformace je nejintimnějším projevem mravní a národní bytosti – byla nehotová, politicky neblahá, končící právě porážkou a ztrátou státní samostatnosti. Německá reformace byla politicky konstruktivnější.

● Když jsem takto stále a stále uvažoval o našem národním programě humanitním, došel jsem poznání, že humanitism není vrozenou a charakterovou pasivností, nýbrž že je správným základem úspěšné, praktické politiky. Dobytí naší samostatnosti, zbudování našeho státu je toho důkazem.

● Spor o 28. říjen je mi sporem o naši státotvornost a státnost, o politickou konstruktivnost, aktivnost ve smyslu politické (nejen administrační!) vedoucnosti, vůdcovství, dovedeme-li být svým pánem, pánem svého státu a pánem trvalým.

● Jak v době Husově, tak i nyní běží o pochopení nejen domácí, nýbrž celé evropské, přímo světové situace; svou zeměpisnou polohou a historií naše politika je a musí být evropská a světová, třebaže jsme národ malý, ba právě proto, že jsme malí: dovedeme tedy za této dané světové situace nabyté samostatnosti udržet, stále a trvale udržet? Máme na to dost schopnosti, dost rozumu, dost prozíravosti, dost vůle, dost odhodlání, dost vytrvalosti? To je jádro sporů o 28. říjen.

● Já jsem si na otázku před válkou a hned na začátku války odpověděl kladně; odhodlal jsem se k revoluční akci za hranicemi v přesvědčení, že národ doma a jeho vůdcové využijí vítězství Spojenců dovedně a že všichni budeme pracovat k uskutečnění svého maximálního politického programu. Naše revoluce skutečně byla provedena dobře a tak, že to provedení skýtá záruku pro úspěšnou politiku v době porevoluční.

● Musíme znát a realisticky odhadovat své síly: můžeme a musíme si brát příklad nejen z malých, nýbrž i z velkých národů, ale nesmíme své vzory nepromyšleně napodobovat, musíme mít svůj promyšlený program a za ním jít důsledně a odhodlaně. Musíme stále usilovat o zvýšení své vnitřní síly, jak nám to formuloval Havlíček – pak si můžeme říci s klidem: nedali jsme se a nedáme se nikomu a nikdy!

● Kulturní vzájemnost, hledání a přijímání cizích vlivů nejen politických, nýbrž kulturních, je právě hodnocením vlastního a cizích národů, je hodnocením celé kultury lidské vůbec. Taková kritická, vědecká filosofie národnosti a kultury je teď naším předním úkolem. Nestačí jen žádat lásku k vlasti a národu, potřebujeme lásky uvědomělé, jak to Neruda jednou formuloval, potřebujeme promyšleného všekulturního programu... Naši literární historikové a umělečtí kritikové, naši sociologové a historikové a stejně naši politikové jsou teď ke kritické kulturní orientace přímo nuceni: čím přispíváme, přispějeme do pokladnice lidstva my, čeho potřebujeme od národů ostatních, abychom přispěli hodně?

● Vedle Němců máme nepatrnou část Poláků, větší Malorusů (na Slovensku); velký počet Maďarů. Také o těchto menších minoritách platí pravidlo, že jejich národní byt musí být zabezpečen.

● Všecky menšiny musí mít své školy národní a střední; školy vysoké a vyšší kulturní instituce vůbec a jejich počet regulují se dnes všude ve vzdělané Evropě počtem, vzdělaností a potřebou obyvatelstva. V Německu samém jedna universita připadá přibližně na 3 miliony, jedna technika na 6 milionů obyvatelů – u nás 3 miliony Němců mají také jednu universitu a techniky dvě.

● Politicky je minorita německá nejdůležitější; její získání pro republiku usnadní všecky ostatní otázky minoritní.

● Pokud ve státě nejednojazyčném běží o úřady a jazyk úřední, musí platit pravidlo, že o úředním jazyku rozhoduje potřeba obyvatelstva a administrativní výhoda – stát je pro občanstvo, nejsou občané pro stát. Stát jako celkový a jednotný organism a jeho armáda bude mít svůj jazyk český (slovenský); to je dáno majoritním principem demokracie. Stát tedy bude československý. Avšak národní ráz státu není zabezpečen státním jazykem; jazyk nevyčerpává charakter národa, národní ráz státu našeho musí záležet v kvalitě kulturního programu, důsledně a úsilně prováděného.

● Před válkou jsem se účastnil diskuse o dvojjazyčnosti a jednojazyčnosti úřadů; pokládám za nových poměrů dvojjazyčnost za nejpraktičtější řešení, jednojazyčnost úředníků v dvojjazyčném úřadě hodí se v době přechodné pro některé kraje. Bude-li taková jednojazyčnost i později možná, zkušenost ukáže.

● Proto, že jsme stát národně smíšený a že máme tak zvláštní postavení v středu Evropy, je pro nás otázka jazyková velmi důležitá nejen politicky, nýbrž i kulturně.

● Především jde prakticky o znalost jazyků ve státě mluvených. Je v zájmu menšin, aby si získaly znalost státního jazyka; naopak je v zájmu většiny, znát jazyk menšin, zvláště menšiny značné; podle toho bude upraveno na školách vyučování jazykům: i zde platí pravidlo potřeby administrační, hospodářské a kulturní. Jazyk německý je pro nás důležitý politicky, naši úředníci musí znát německý jazyk a musí jej znát dobře, aby vnikli i do dialektů lidových. Jazyk německý je světový, proto výhodný jako prostředek kulturní a vzdělávací.

● Na středních školách českých a slovenských a na školách měšťanských musí se vyučovat němčině, na německých češtině. Na Slovensku platí obdobné pravidlo pro vzájemnost slovenštiny a maďarštiny, byť snad v míře menší. O tom, má-li vyučování jazykům být povinné či nepovinné, ať rozhoduje zkušenost a praktičnost. O otázce, má-li se těmto jazykům vyučovat také na školách národních a v kterých třídách, rozhodne potřeba a vůle obyvatelstva.

● Vedle jazyků domácích potřebujeme však také jazyků cizích: francouzského, anglického, ruského, italského. Povážíme-li, že máme gymnasia s latinou a řečtinou, otázka jazyková se pro nás stává velmi složitou a těžkou: naši Komenští – či nejsme národ Komenského? – mají úkol, methody vyučovací vůbec a také methody vyučování jazykům náležitě zdokonalit a zjednodušit, aby se osvojení jazyků co možná usnadnilo.

● Zdokonalená samospráva a poměrné (minoritní) zastoupení jsou ve státě demokratickém dobrým prostředkem k ochraně minorit; samospráva a poměrné zastoupení jsou požadavkem demokracie.

● Nacionalism šovinistický nemá nikde oprávnění, a nejméně u nás. Sám Němcům a cizincům uvádívám významný fakt, charakterizující náš převrat, a jak myslím, také náš národní charakter. Přese všecky rakouské útisky za války a přese všecko šovinistické počínání značné části našich Němců nebylo dne 28. října 1918 v Praze ani jinde proti Němcům užito násilí. Byli jsme v převratě tak zaujati svým positivním státotvorným úkolem, že jsme zlého ani nevzpomněli a že jsme neprováděli politiku odvety. Některé výstřelky jednotlivců proti tomu svědectvím nejsou.

● Rozluštíme správně problém národní, jestliže pochopíme, že budeme tím národnější, čím budeme lidštější. A naopak budeme tím lidštější, čím budeme národnější. Mezi národem a člověčenstvem, mezi národností a mezinárodností, mezi nacionalismem a humanitou není poměr takový, že by člověčenstvo jako celek, a lidskost a mezinárodnost jako mravní úsilí, extensivní a intensivní, bylo něco vedle národa, proti národu nebo nad národem a národností. Národové jsou přirozenými orgány člověčenstva.

● Demokracie, hájící suverenity lidu, je nejen stupňově, ale celou kvalitou rozdílná od aristokracie, zejména monarchické. Staré monarchie byly z milosti boží, republikánská demokracie je státem z lidu, pro lid; demokracie se neopírá jako staré monarchie o církev, nýbrž je založena na humanitě.

● V demokracii, protože je vládou všech všem, neběží již o panování, nýbrž o správu a samosprávu a o harmonizaci všech státotvorných sil ve státě. Ideálem demokracie by byla vláda a správa přímá; ale při rostoucí početnosti všech národů a států demokracie může být jen nepřímá, prováděná zvolenými představiteli občanstva, parlamentem, zvoleným všeobecným právem hlasovacím.

● Parlament a jeho vláda se nesmí stát vládcem po starém způsobu, musí si být stále a dobře vědom, že jeho autorita vychází z delegování, jehož se mu dostává voliči.

● Demokratické ústavy zavádějí referendum, jímž všeobecná demokracie občas, aspoň v zákonodárství, i kvantitativně přichází k platnosti.

● Demokracie nutně a svou vlastní podstatou hájí individualismu – svoboda je cílem a podstatou demokracie, demokracie se zrodila a rodí z moderního individualismu. Proto volení, vybírání representantů je hodnocením; demokracie uznává kvalifikaci a autoritu, jenže autorita v demokracii neznamená politickou a stavovskou vyvýšenost a výsady, nýbrž politickou a administrační způsobilost, kvalitu odbornickou.

● Demokracie proto má úkol organizovat a zabezpečovat, při svobodě a spolusprávě všech, autoritu volených vůdců – ne pánů! – a ty vůdce si vychovávat. Demokracie, není rovnost paušální, neuznávající rozdílů kvalitativních – svoboda, rovnost, bratrství neznamená nivelizaci, nýbrž individualisaci a proto i kvalifikaci.

● Demokracie se opírá o vědu a všestranné a všeobecné vzdělání, demokracie je stálým úsilím o politickou výchovu a východu občanstva vůbec. Výchova však je do značné míry sebevýchovou – obtíže výchovy nemáme s dětmi, nýbrž s dorostlými, se sebou.

● Se sílící demokracií všude, i v republikách, vznikají naléhavé problémy, jak upravit a reformovat parlamenty. Avšak nejen po stránce technické! Instituce samy nestačí: demokracie potřebuje osobností, řídících správu státu, osobností, schopných politické práce tvůrčí.

● Pravá reforma parlamentu se stane reformou voličů, jejich politickým vzděláním a vyšší mravností.

● Jsou však možné rozmanité modifikace platných posud volebních řádů a tím parlamentů. Modifikace ty by směřovaly k zabezpečení politické kvalifikace poslanců a ke zjednodušení parlamentního organismu. Strany by mohly na příklad dostat právo, odvolat za jistých okolností svého poslance vyměnit ho poslancem jiným. Parlamenty by mohly být méně početné; při volení poměrném by se našlo několik způsobů, jak redukovat počet poslanců v poměru k velikosti stran. Ovšem větší početnost poslanců má to dobré, že se parlamentarism zanáší do veliké masy voličstva a že parlament, respektive vláda, je v užším styku s voličstvem. Proto hlavním požadavkem každé formy parlamentu zůstane: vzdělanost a mravnost poslanců!

● K reformě parlamentarismu se bude pojit reforma byrokracie; byrokracie v době nové je do značné míry kostrou státu. Byrokracie monarchická, carská, byla aristokratická, byla prostředkem panování: byrokracie demokratická bude jen administrační, pro lid. V Rakousku poslední zřízenec státních drah hrál vůči publiku pána, jako by vykonáváním své služby udílel milost – v demokracii úředník sebe vyšší je sám svobodný občan a pracovník lidu a pro lid.  

● Úřadování nesmí být vleklé, záležitosti a akta se nesmějí vyřizovat pozdě, úředníci se nesmějí bát odpovědnosti a rozhodování; nebude zbytečného písaření, nahradí se vyřizováním ústním, celý státní a administrační aparát se zjednoduší a sjednotí. Byrokracie demokratická bude poctivá, čistá. Již v Rakousku se mluvilo o reformě správy; v republice tato reforma je tím naléhavější. Nahrazení orlíčka lvíčkem není všecko: demokracie a republika není jen negací monarchismu a absolutismu, nýbrž také positivním, vyšším stadiem politického vývoje.

● Nová diplomacie, representující občanstvo, bude vzdělaná, čestná a nestavovská, sloužící svému státu a národu bez záludnosti k cizímu státu a národu, bude taktní a diskrétní, ale odkrytá. Představa o nutnosti diplomacie chytrácké se přežila; lidé počínají chápat, že v celém stýkání a jednání jednotlivců a států lež je hloupá a že zbytečně komplikuje a zdržuje jednání. Pravda je ve všem, i v politice, nejpraktičtější. Starý režim byl světem ilusí a měl proto také ilusivní diplomacii.

● Pravá demokracie nebude jen politická, nýbrž také hospodářská a sociální.

● Problém hospodářský je dnes tak důležitý, protože válka a revoluce zničila bohatství a zásoby národů a způsobila neorganický stav hospodářské primitivnosti a nedostatku. Tato krise celé Evropy, ba celého lidstva, nutí teď k hospodářské rekonstrukci. Ale je omyl, vidět v této situaci, zaviněné válkou, nový důvod pro hospodářský (historický) materialism, jako bychom měli jen úkoly hospodářské. Právě válka a poválečná hospodářská a sociální situace dokazuje, že hlad není programem, jak to Marx správně řekl. Ve válečné a poválečné krisi prožívá svou krisi právě také socialism.

● Proti rozšířenému názoru, že zdraví a dlouhé trvání života jsou zabezpečeny dostatkem a nadbytkem potravy a blahobytem vůbec, musí se opět zdůraznit, že člověk nežije jen chlebem! Blahobyt a bohatství samy tu nerozhodují: pochopujeme již, že lidé trpí a churaví přejídáním ne méně než nedojídáním.

● Fysiologové, studující výživu, říkají nám, že se lidé přejídají masem; trpíme nejen alkoholismem, nýbrž i albuminismem. Není paradox, že civilizovaný člověk ještě neumí jíst? Zdraví těla a ducha je zabezpečeno střídmostí a mravností: člověk si udržuje život a zůstává zdravým, má-li životní cíl, má-li se oč starat, miluje-li někoho a nemá-li strachu před smrtí. Ten strach se však neprojevuje jen v nebezpečí života (tj. v nebezpečí akutním), nýbrž stále a ve všech těch malých a malicherných starostech o zdraví: civilizovaný člověk hledá pořád štěstí a zdraví, je však nešťastný a nezdravý. Ten moderní civilizovaný člověk je ještě až běda nekulturní!

● Ve všech demokratických zemích a zejména republikách, vzniklých z aristokratismu (monarchismu), vnikají do politiky a správy státu a veřejného života vůbec na vedoucí místa lidé bez vyššího školského vzdělání. Jak zabezpečit nutnou odbornost, odbornictví ve vládě, správě a v parlamentě, je problémem každé demokracie, jakmile je těžiště politické moci v parlamentě a tím podle většinové zásady ve stranách, zvláště ve stranách velikých, masových.

● Přitom se nesmí zapomínat, nač jsem už upozornil, že se politický smysl, státnost a státnictví nezískává administračním cvikem a školami; akademický vzdělanec a zdatný úředník velmi často pokulhává za zkušeným organisátorem a vůdcem strany co do nezbytné znalosti lidí a praktické schopnosti jednání se stranami, s parlamentem a s vládou. V jednom i v druhém případě je nebezpečí, že se stát příliš (anthropomorficky) pojímá tam sub specie bureau, tu strany. Prakticky otázka zní, jak při vládě parlamentární zabezpečit vládě a správě nutný počet vzdělaných odborníků.

● Problém inteligence zahrnuje problém polointeligence, polovzdělaní vůbec. Polovzdělání jako přechodný stav naší přechodné doby, přechodu theokracie k demokracii, je vlastním bičem doby a společnosti. Tak v politice a zejména v demokracii. (Upozornil jsem na problém ve zprávě o Rusku). Proto má právě demokracie problém, jak polovzdělanost nahradit vzdělaností.

● Lidé se spokojují ochotně v teorii i v praxi slovy na místě pojmů a věcí. To pravidlo je povšechné, uplatňuje se všude a také v politice; Havlíček právem bojoval proti kulatým slovům v politice.

● Od této kulatosti třeba lišit přirozenou sklonnost k pojmům obecným, podmíněnou vývojem myšlení; proto i v politice zejména cíle stran a programy vůbec bývají rázu všeobecného, abstraktního a tím do značné míry neurčitého. Myšlení konkrétního je všude, a zejména v politice, ještě málo. Zvláště pojmy kolektivní, jako: národ, lidstvo, stát, církve, masa, strana, inteligence, buržoasie, proletariát a pojmy podobné jsou většině lidí velmi nejasné, neučleněné. Nezbývá než usilovat o konkrétnost, pokoušet se představovat si složitost všeobecného pojmu co nejkonkrétněji. Je proto třeba být proti heslům na stráži; proto však netřeba zapomínat, že se bez hesel v politice a v praktickém životě vůbec nelze obejít.

● I zákony jsou proto všeobecné, abstraktní, rámcové, konkretizují se teprve praxí, zkušeností. Odsud důležitý úkol administrativy a problém, do jaké míry moc výkonná a soudní je tím konkretisovatelem, respektive přímo také mocí zákonodárnou vedle moci zákonodárných sborů. A tu jsme zase a znova přivedeni k požadavku vzdělání, vzdělání právnického, politického a sociálního a myšlení sociologického.

● Demokracie je založena na veřejnosti, to vyplývá ze zásady svobody a rovnosti; tím se liší od aristokracie. Proto mínění tak zvané veřejné v nové době dosáhlo tak veliké důležitosti; svoboda veřejného mínění je svobodou politickou, jistě je její podmínkou. Protože parlament nezasedá stále, svobodné veřejné mínění, prakticky žurnalistika, a zvláště tisk denní, jsou pokračováním a náhradou parlamentární kontroly. (Uvádí se to jako argument proti parlamentarismu!).

● Svoboda tisku zabezpečuje právo kritiky celého státního a veřejného aparátu vůbec a ovšem také kritiku osob. Kritika je předpokladem a metodou vědy a vědeckosti; kritika je předpokladem a metodou politiky demokratické.

● Právo kritiky, kritiky ve všech oborech, je právem politické iniciativy – denní tisk skutečně má veliké, třebaže ne kodifikované, právo všeobecné iniciativy a referenda; odsud také jeho veliká odpovědnost.

● Poměr politiky a žurnalismu je tak intimní, že oba obory téměř splývají; avšak není v zájmu politiky rozdílu obou si dobře neuvědomovat. Listy, zejména denní, stávají se krystalizačním centrem směrů, frakcí a stran, a k tomu mívají své zvláštní hospodářské zájmy; je otázka, zdali a do jaké míry prospěch strany, směru, frakce, je také prospěchem státu. Touha po rozšíření vlastního listu snadno svádí k demagogii a k stranickosti; k tomu přistupuje, že v rychlosti práce pro den a často pro minutu trpívá přesnost úsudku a zpravodajství.

● Povinnost a právo demokratické veřejnosti odklizuje tajnost a tajnůstkářství, augurství a v nejširším slova smyslu: vývoj a pokrok mravnosti a všeho veřejného a soukromého života znamená odvykání a lži a lživosti. Byla by to dlouhá kapitola analyzovat lživost, čím je podmíněna, jak se zakořenila a jak je postupně nahrazována pravdivostí; běží tu o celý vývoj mravnosti, o vývoj vědy, filosofie a umění. Heslo literárního a uměleckého realismu, pravda, pravdivost, je heslem také politiky a konec konců vyrůstá z téže duchovní a kulturní potřeby.

● Mravním základem vší politice je humanita – a humanita je náš program národní. Humanita je novější slovo pro staré slovo láska k bližnímu. Slova „láska“ se užívá dnes pod vlivem literatury zejména pro důležitou otázku poměru obou pohlaví, a moderní člověk se jaksi štítí užívat pojmu oficiálního náboženství.

● Už jsem řekl a opakuji: čím národnější, tím lidštější, čím lidštější, tím národnější; humanita žádá lásku k vlasti a národu positivní, zavrhuje nenávist k národům jiným.

● Humanita není totožná s pacifismem za každou cenu, s pacifismem pasivním. Válka obranná je mravně dovolená a nutná; humanita vylučuje jen válku útočnou, humanita je proti násilí: ale není pro pasivitu, naopak pro aktivitu, pro energii co nejúčinnější – humanita nemá být slovem a na papíře, nýbrž skutkem a skutkem stálým.

● Nesprávné je konečně dělat rozdíl mezi mravností velkou a malou, že se politik v zájmu státu nemusí a nemá ohlížet na mravní předpisy. Věc se má ve skutečnosti tak, že člověk, který na příklad lže a podvádí v životě politickém, lže a podvádí také v životě soukromém a naopak; jen člověk slušný bude slušný vždy a ve všem. Havlíček dobře věc rozsoudil, když mezi morálkou soukromou a politickou rozdílu nedělal.

● Bez všeobecného uznání mravních základů státu a politiky nelze spravovat žádný stát, žádnou organisaci společenskou; neudrží se žádný stát, jenž porušuje všelidské základy mravnosti. Stát a zákon čerpají svou autoritu z všeobecného uznání mravních zásad a ze všeobecného souhlasu občanů v hlavních názorech na život a svět. Opakuji a zdůrazňuji: demokracie není jen státní a administrační forma nýbrž názor na život a na svět.

● Myšlenky státníků a zejména zákonodárců musí být vyjádřeny slovy případnými; sloh politický, zákonodárecký, vojenský mají velikou důležitost, a umění tu pomáhá politice velmi vydatně. Nezapomínám přitom ani na byrokracii – dobrý brus jazyka byrokratického se stanoviska nejen gramatického, nýbrž i estetického bude velmi záslužným obohacením demokratické politiky a administrace. Zejména u nás! A co říci o slohu žurnalistickém? V tom Havlíček stále je dobrým učitelem.

● Demokracie opravdová žádá po každém občanovi živý zájem o věci veřejné a o stát; jak církev po věřících žádá živou víru, tak demokratický stát žádá po občanech živý politický zájem.

● Teď máme stát svůj: máme proň dost lidí a stran s potřebnou státností? Máme dost lidí, kteří mají živý, ten odbornický zájem o stát, kteří se dovedou vyprostit z negace státu, které za Rakouska přivykli, kteří dovedou positivně tvořit stát nový a jeho správu.

● Totéž platí o zákonech. Zákon je kodifikací pravidel státní administrace. V té administraci je mnoho čistě technického, vyplývajícího prostě ze státní mašinerie, abych to tak nazval. Avšak zákon má také význam mravní, všude se od státu a jeho zákonů žádá spravedlnost a právo. Právo má svůj základ, svou jistotu a zabezpečení v mravnosti to jest v humanitě, v lidskosti. Odmítám pangermanistické učení, že právo je tvořeno mocí, když se pojem moci ztotožňuje s pojmem násilí.

● Jestliže se s demokratického stanoviska žádá státu co nejméně, pak to přijímám v tom smysle, že demokracie svou podstatou očekává od každého občana smysl pro stát, administraci, zákon. Demokracie spočívá na individualismu, ale individualism neznamená libovůli, nýbrž úsilí o silnou individualitu nejen sebe samého, nýbrž i ostatních občanů. Demokracie je samosprávou a samospráva je sebesprávou – samospráva začíná u sebe.

● Demokracie je možná, je tím všeobecným živým zájmem o stát, o jeho vývoj a stálé zdokonalování: demokracie je přirozeným právem iniciativy ve všech oborech veřejného života, ať to právo je formálně uzákoněno nebo ne. V svobodném státě de facto je.

● Vyslovil jsem se často proti běžnému radikalismu a vyložil jsem už také zde své stanovisko; vytýkám tomu běžnému radikalismu, že velmi často zneužívá práva na politickou slepotu; radikál se jednostranně dovolává citu a instinktu, zaměňuje slabošské rozčilení s energií a chrabrostí, schovává se za lid, národ, masu, církev – tyto a jiné známé vlastnosti radikálů mě vždy nutily ke kritice.

● Avšak politika státníků vzdělaných a uvědomělých – a to platí i o vzdělaných a uvědomělých stranách – nebude kompromisem mezi protivami a krajnostmi, nýbrž v hlavní věci prováděním programu, vytvořeného poznáním a pochopením dějin a celkové situace státu, národa, Evropy, světa. To znamená ten stálý požadavek politiky světové. Ne zlatá prostřední cesta, nýbrž jasný cíl a jeho promyšlené stálé dosahování. A je kompromis a kompromis! Slušný člověk se vyhne kompromisu zásad, ale udělá kompromisy v prostředcích, zejména ve věcech vedlejších a méně důležitých. Stát i ve věcech malých, podružných, nicotných, na svém a jen na svém, to zdá se sice být důsledné a pevné, ale je jen malé a malicherné. V tom smysle se právem odsuzuje doktrinarism.

● Demokracie se udržuje a vyvíjí myšlením a součinností všech; a protože nikdo nejsme neomylný, demokracie jako součinnost značí toleranci a přijímání dobrého od každého. Avšak šeredná je kompromisnost lidí bez určitého cíle a bez přesvědčení, lidí politicky krátkozrakých, nevzdělaných, malých – jejich činnost není než potácení od mínění k mínění, nejisté hledání té zlaté cesty prostřední, jež ve skutečnosti znamená často cestu ode zdi kde zdi – politikaření, slabost, nesoudnost, polovzdělanost, bezcharakternost a strach.

● Lze říci, že na posavadním stupni vzdělanosti státy se vyvíjely revolucí a radikalismem shora a zdola; tomu boji revoluce nazad s revolucí vpřed, tomu kolísání mezi reakcí a radikalismem učiní konec demokracie – demokracie ovšem pravá.

● Palacký často uvažoval o našich mravních vadách a nedostatcích; v stati o příčinách poněmčování srovnává nás s našimi sousedy, s nimiž se přirozeně stále musíme měřit, a dochází k závěru, že jsme svůj národní úpadek do jisté míry zavinili sami. Palacký nevěří, že Němci od přírody rasou a krví jsou národ vyšší a že mají vyššího ducha rozum, ale nemají v té míře, jako my, vadu, kterou Palacký vystihuje takto: „Ouhony a vady mravní národu našeho jsou rozličné: ale jedna z nejpřednějších a nejškodnějších jest jistě ta, které po česku téměř ani jmenovati neumíme, ačkoli ona zžírá již od věkův samé kořeny pospolitého života našeho: mníme luxus v nejširším toho slova smyslu… Čech a Slovan a vůbec umí mnohem lépe chovati se v neštěstí nežli ve štěstí. Jest jemný a schopný, přičinlivý a důmyslný, horlivý a neustupný: ale také smyslný a marný, nepečlivý o budoucnost a nestálý, bujný a bažný. Mnohem snáze podaří se jemu nabyti jmění a zboží, nežli nabyté při sobě držeti a uchrániti. Dnešní výdělek ještě dnes se promrhá; ne-li dnes, tedy zítra… Zvláště pak naše krásná pleť neumí pojímati v uzdu marné šperkovnosti své; není snad na širém světě krajiny, kde by bohyni Modě tak horlivá modloslužba se konala, tolik obětí se přinášelo, jako v Čechách; kdokoli otevřenýma očima po Europě cestoval, nemohl toho nespozorovati. A netoliko za našeho věku dějí se tyto věci…

První Dalemil, poslední Komenský povodili pád svého národu od marnosti a bujnosti té; král Jiří zákony vlastními, jiní otcové vlasti horlením a napomínáním nadarmo proti ní se zasazovali… Čechové již před šesti stoletími počali dobývati a pohříchu zasluhovati příjmí „opičího národu“, an prý všeho se chytá i vše napodobuje, co vidí u sousedův svých. Ne tak jest to u Němcův, mnohem chladnějších, povážnějších, opatrnějších; Němec umí nejen jmění dobývati, ale i s dobytým hospodařiti; nestydí se po návratu z ciziny do Čech sedlačiti doma opět, třeba byl sobě v Kadixu i panského jmění nashromáždil; ačkoli rád dobře jí a pije, však po lahůdkách, po nádheře a šperku méně baží, a prohlédá více k budoucnosti… jsou i jiné ještě příčiny neprospěchu našeho, jako udušený odedávna mezi námi cit národní; slepé lpění na půdě vlastenecké a spojená s ním nepodnikavost do ciziny; bažení po novotách více trpné nežli činné, tudíž nesoucí více ku požívání nežli ke tvoření; až i sama ta mírnost a snášenlivost naše, která všeho násilí naproti bližnímu se vzdaluje, a tudíž i křivdu raději trpí nežli činí…

Kdo neduhu zastaralého zbaviti se chce, musí ho především znáti a uznati, zvláště když mu již o život běží; pak teprv možná mu bude chápati se prostředkův pravých k uchránění svého života. K obému potřebí energické vůle, ale takové, která ne tolik ohněm jako raději pevností a trvalostí se vyznamenává. Hřmotem a hlukem ničeho tu nedovedeme, ale jen tichým, věrným a upřímným i stálým usilováním, které se ani lahodami odvrátiti, ani hrůzami odstrašiti nedá. Rozumná mravní vzdělanost musí u národu našeho uvedena býti na vyšší stupeň, aby především sám sobě srozuměl, a dle toho budoucnost svou opatřil. Všecky jiné prostředky byly by pouhé chudé palliativy… Vlastenci všickni, hleďte krajanům svým naskytovati a množiti především záživnou potravu duchovní i mravní: oni pak mají tolik dobrého smyslu do sebe, že napotom sami varovati se budou nákazy jedovaté!“

● V Rakousku svobody svědomí nebylo; v naší demokratické republice opravdová svoboda svědomí, tolerance a uznávání dobrého a lepšího musí být nejen kodifikována, nýbrž také praktikována, a to ve všech oborech veřejného života. Je to požadavek národní, požadavek daný naším vývojem historickým; Palackého filosofie našich dějin hodnotí České bratrství jako jejich vrchol: čisté křesťanství, tedy učení Ježíšovo a jeho přikázání lásky, je závětí Otce národa a našich dějin – demokracie je politickou formou lidskosti. Tolerancí se vyvineme z habsburské teokracie v demokracii. Ježíš, ne Caesar, opakuji – toť smysl našich dějin a demokracie.