Zaujalo nás: Na prahu nové civilizace (2)

V minulých dnech vyšla nová kniha "Na prahu nové civilizace, aneb souhrnná zpráva o stavu světa" (autoři: Markéta Šichtařová, Tomáš Zítko). 

Drahota, ekonomický úpadek, omezování osobních svobod, cenzura, boj s klimatem, zakazování spalovacích motorů, genderismus, ilegální migrace, vyvolávání strachu a agrese, štěpení společnosti – to vše je propojeno stejnými aktéry a jejich motivacemi.  Nic z toho se neobjevilo náhodou. Vše je záměrně vyvoláváno a má jednu společnou příčinu: tou je nová ideologie ESG – projekt utopistické společnosti podobný těm, které brutálně otřásly světem ve 20. století. 

Z knihy jsme vybrali následující ukázku:

Umělá hnojiva

Množství energie potřebné k výrobě a pohonu zemědělských strojů je zanedbatelné proti energii nutné k produkci agrochemikálií. Jde jednak o umělá hnojiva, jednak o pesticidy. Pesticidy jsou sice energeticky náročné na výrobu, ale aplikují se v poměrně malém množství.

Základním problémem jsou dusíkatá hnojiva. Dusík je obsažen v každé živé buňce, a tak je pro dosažení vysokých výnosů zemědělské produkce třeba dodávat více než 100 kg dusíku na hektar obdělávané půdy. K výrobě všech syntetických dusíkatých hnojiv je potřeba čpavek, a právě jeho výroba je základním energetickým vstupem celé zemědělské produkce.

Bez dusíkatých hnojiv je možné efektivně pěstovat pouze luskoviny, jakými jsou hrách, fazole, čočka, sója, podzemnice olejná, vojtěška, jetel a vikev, protože mají schopnost fixovat dusík z atmosféry díky symbiotickým bakteriím žijícím v jejich kořenových hlízách. Přírodním způsobem lze dostat dusík z luskovin do půdy tak, že se na poli vypěstuje vojtěška, jetel nebo vikev a pak se zorají. Druhý způsob je rozstřikem kejdy. Tyto způsoby hnojení jsou ovšem neefektivní a používají se spíše jako doplněk k dusíkatým hnojivům.

Kolem roku 1800 pracovalo v Evropě v zemědělství přibližně 80 % obyvatel, kolem roku 1900 už to bylo pouze 40 až 50 %, kolem roku 2000 to bylo 4 až 5 % a dnes je to okolo 3 % obyvatel. Tento klesající trend není pouze doménou Evropy, je to trend celosvětový. Mohlo by se zdát, že tento klesající trend znamená, že už dnes zemědělství není důležité, ale opak je pravdou.

Na Zemi 10 000 let př. n. l. žily přibližně 4 miliony lidí, 5 000 let př. n. l. to bylo 5 milionů obyvatel. V roce 0 to bylo 170 milionů obyvatel a roku 1000 zhruba 250 milionů obyvatel. V roce 1500 to bylo asi 460 milionů obyvatel a kolem roku 1804 se populace dostala na jednu miliardu. Druhé miliardy dosáhla populace již okolo roku 1927, třetí miliardy kolem roku 1960, čtvrté přibližně v roce 1974, páté okolo roku 1987, šesté kolem roku 1999, sedmé zhruba v roce 2011 a osmé v roce 2022.

Očekává se, že deváté miliardy populace dosáhne okolo roku 2038, desáté miliardy nejspíš kolem roku 2055 a jedenácté okolo roku 2090. Tohoto populačního růstu je dosaženo především díky neuvěřitelnému pokroku v zemědělství.

V tuto chvíli by leckoho mohlo napadnout, že populační růst je „až moc rychlý“, a hrozí tedy přelidnění. To je častá obava, ale není jakkoli podložená – těmto úvahám se ještě budeme věnovat v samostatné podkapitole 9.4.7 Hrozí nám přelidnění?.

Zemědělstvím se dnes živí pouze malá skupina lidí, ale jeho význam je vyšší než kdy dřív, protože musí sytit stále více lidí. Mezi lety 1900 a 2000 se počet obyvatel téměř zečtyřnásobil, ale spotřeba energií v zemědělství vzrostla devadesátinásobně. A tady nastává ten základní problém dekarbonizace. I kdyby dnes lidé opustili velkoměsta, přestěhovali se na vesnice, místo chození do škol a zaměstnání by farmařili, kdyby se místo sledování seriálů a chození do kaváren věnovali sadbě, plení záhonů a rozvážení kejdy po poli, i kdyby místo konzumace polotvarů a stravování v restauracích začali jíst maso z vlastních zabijaček a luštěninové kaše – tak i při tom všem by lidé bez fosilních paliv byli schopni vyprodukovat potravu pro méně než polovinu stávající populace.

Rostoucí ceny potravin odrážejí ideologické zásahy do zemědělství a potravinářství. Do konce milénia tyto obory naprosto bezproblémově fungovaly a vytvářely přebytky. Díky tomu Evropu a Severní Ameriku trápí obezita, a ne podvýživa. Začátkem nového milénia se tento trend začal pozvolna obracet. Nedostatek potravin (zrcadlený v jejich ceně) nemá příčiny v klimatické změně, ale je přímým důsledkem environmentální politiky ESG a boje s klimatem. V méně vyspělých zemích již lidé důsledky ideologických zásahů začali pociťovat a je pouze otázka času, kdy rostoucí ceny začnou doléhat i na obyvatele Evropy a Severní Ameriky.

Pokud se ohlédneme před průmyslovou expanzi, můžeme konstatovat, že před 300 lety se díky anglické agrární revoluci podařilo významným způsobem snížit rizika hladomorů. Je k tomu ale třeba říci, že se je podařilo pouze snížit, nikoli zcela eliminovat. A co je důležitější, kolem roku 1700 žilo na planetě pouze 0,68 miliardy obyvatel, zatímco dnes jich zde žije přes 8 miliard, to znamená přibližně 12× více! To je rozdíl mezi stavem civilizace bez fosilních paliv a s podporou fosilních paliv. Odejmutí energie, která umožnila populační růst, nemůže vést k ničemu jinému než k hromadnému vymírání lidského druhu. To je přírodní zákon, na kterém nic nezmění ani naše chytré telefony a výkonné počítače, ani bruselští plánovači.

Jsou to právě tyto počty, které dělají z ideologie ESG potenciálně nejnebezpečnější ideologii všech dob. Odhadovaný počet obětí druhé světové války je zhruba 60 milionů mrtvých – ty můžeme pokládat za souhrnné oběti fašismu a nacismu. Celkový počet obětí komunismu a socialismu za celé 20. století se odhaduje na 100 milionů mrtvých. V roce 1940 žilo na Zemi 2,25 miliardy obyvatel. I kdyby tehdy nacisté nebo komunisté vyhubili celé lidstvo do posledního člověka, dostali by se na méně než polovinu obětí, které jsou potenciálně ve hře v souvislosti s ideologií ESG.

Asi nejtragičtějším obdobím byl již zmíněný čínský velký skok vpřed, který za sebou zanechal mezi lety 1959 a 1962 asi 45 milionů mrtvých. Byl to následek obdobné politiky, jakou můžeme pozorovat dnes, jen dovedené do větší krajnosti: Mao sebral půdu rodinným farmářům a nastolil kolektivistické zemědělství. Technické znalosti nahradila politická ideologie podporovaná masivní propagandou. Kombinace mnoha špatných rozhodnutí způsobila neúrodu a ta zase hladomor. V té době měla Čína přibližně 650 milionů obyvatel, takže tato ideologie stála život přibližně 7 % obyvatel.

Dnes tu máme ideologii, která dělá podobné experimenty, ale na globální úrovni. V roce 1960 byly na světě jen asi 3 miliardy lidí a Mao Ce-tung experimentoval „pouze“ s obyvateli Číny, tedy s 650 miliony obyvatel, a výsledek byl zhruba 45 milionů mrtvých; dnes tu máme obdobnou ideologii, ale globálních rozměrů, tedy experimentujeme s 8 miliardami lidí. Smrtící potenciál této ideologie je tedy násobně děsivější!

Proč nás tedy popuzuje přirovnání ideologie ESG k nacismu či komunismu? Rozdílem je, že u nacismu a komunismu výsledek již známe, a máme tudíž sklon posuzovat tyto ideologie z dob jejich nejničivějšího období. Pokud porovnáváme nacismus z roku 1945 a komunismus z roku 1962 s dnešním Green Dealem, zní to jako nestoudnost.

My ale dnes nevidíme do let 2040 nebo 2050. Abychom měli stejnou srovnávací základnu, musíme porovnávat nacismus z roku 1930, komunismus z roku 1915 a ideologii ESG v roce 2025. V takovém srovnání už lze spoustu společného najít.

Někdo by mohl namítat, že ideologie ESG se zdá být nebezpečná, ale příměry k obětem komunismu a nacismu jsou za hranou a zneucťují památku obětí těchto ideologií. Opak je pravdou. To právě dnešní ignorování historie tyto oběti znevažuje, protože pokud se z nich lidstvo neponaučilo, byly zbytečné a historie se bude muset zopakovat. Mezi hladem a hladem totiž není rozdíl – ať už ho vyvolali stalinisté na Ukrajině, nebo ideologové ESG na Srí Lance.

Stát, který tuto ideologii neodmítne, je odsouzen k degradaci jako Srí Lanka. A podobně, jako když se po první a druhé světové válce parceloval svět podle toho, kdo se přidá ke komunismu a kdo nikoli, dnes se parceluje svět podle toho, kdo se přidá k ESG a kdo nikoliv.

Srí Lanka

Na Srí Lance se venkov skládá z vesnic plných drobných zemědělců. Hlavní potravinou je zde rýže. V 50. letech 20. století místní lidé nebyli schopni zajistit vlastní potřeby a museli 60 % rýže dovážet. Situaci změnila syntetická hnojiva. Díky vynalézavosti, vytrvalosti, a především díky dusíkatým hnojivům se zemědělcům postupně podařilo vyprodukovat přebytky. Vyšlechtili rýži, která patří k nejvýnosnější na celém světě. To jim umožnilo nejen uživit sami sebe, ale také vyvážet do okolních zemí, a tak vydělávat peníze, a dokonce plnit státní kasu. HDP na obyvatele Srí Lanky dokonce dvojnásobně překonalo HDP Indie.

Jenže pak se prezident Srílanské demokratické socialistické republiky Gotabaja Radžapaksa zhlédl v ESG a nechal se přesvědčit nevládními ekologickými organizacemi, že se zemědělství dá dělat 100% ekologicky. Na jejich popud ze dne na den zakázala země dovoz a používání umělých hnojiv, pesticidů a herbicidů. Výsledek byl zdrcující. Během několika měsíců se Srí Lanka změnila z robustní zemědělské ekonomiky s přebytkem potravin do paralyzované země uprostřed hospodářské krize nevídaných rozměrů a lidé opět pocítili hlad.

Odstartovala to špatná úroda. Ta vedla k nedostatku potravin, což způsobilo prudký růst jejich cen. Země neměla přebytky úrody, kterou by mohla vyvážet, tím pádem ani peníze. Jakmile země přestala platit závazky ze svého státního dluhu v hodnotě 51 miliard dolarů, nastal hospodářský krach. Pohonné hmoty se staly nedostatkové a řidiči tuktuků a taxikáři na ně museli stát mnohakilometrové, a dokonce několikadenní fronty. Před bankrotem stál litr nafty 140 rupií, po něm 540 rupií.

Vysoké ceny pohonných hmot vedly k další vlně zdražování všeho. Zdražovalo naprosto všechno – potraviny, zemědělské produkty, chemikálie… Lidé neměli peníze a nezbývalo jim, než si najít další zaměstnání – druhé, třetí, čtvrté. A i tak měli mnozí z nich problém uživit své rodiny. Země utrpěla nenávratné škody. Řada drobných pěstitelů rýže si vzala život.

Nová srílanská vláda přijala iniciativu, aby zemědělskému sektoru poskytla syntetická hnojiva, a země se v roce 2025 znovu nachází ve fázi oživení. S následky se ale bude vypořádávat po desetiletí.

Situace na Srí Lance názorně demonstruje, jak je hospodářský systém křehký. To, co lidé

považují celý život za samozřejmost, se může následkem několika neuvážených rozhodnutí během pár měsíců zhroutit. To si ale naše vlády stále nepřipouštějí. Jedná se o názorný příklad důsledků ideologického ESG blouznění. Lidé byli strašeni iluzorní klimatickou hrozbou, ale boj proti této chiméře přinesl srovnatelné, či dokonce mnohem horší důsledky než to, čeho se na počátku báli. Samozřejmě nikdo z nevládních ekologických organizací nebyl hnán k odpovědnosti.

Hladomory ve jménu páchání dobra

Ekologové a ochránci přírody jistě mnohdy dělají věci prospěšné, když třeba čistí zanesené studánky, někdy má ale jejich páchání dobra na svědomí mnoho lidských životů, když třeba zakazují hnojiva.

Můžeme jmenovat například zákaz DDT, které v polovině 20. století zachránilo desítky milionů lidských životů potlačením malárie v rozvojových zemích. V 60. letech proti němu ale začaly v USA vystupovat ekologické organizace, například EDF (Environmental Defence Fund) na základě knihy Silent Spring (Tiché léto), kde autorka Rachel Carsonová obvinila DDT z údajného vymírání ptactva. Používání DDT bylo předmětem soudního sporu, ten ale dospěl k názoru, že při používání v souladu s platnými regulacemi nemá na člověka, ptactvo ani ryby negativní vliv. Ale poté, co v roce 1970 přešla regulace pesticidů v USA z ministerstva zemědělství pod novou agenturu pro životní prostředí EPA (Environmental Protection Agency), ředitel EPA William Ruckelshaus DDT zakázal.

Za 50 let od doby, kdy bylo DDT v USA zakázáno, nebylo prokázáno, že by mělo závažné dopady na lidské zdraví. Výzkumy naznačující negativní vliv na lidské zdraví byly prováděny na zvířatech, kterým bylo DDT podáváno ve velkých dávkách. Jenže ve velkých dávkách je nebezpečné téměř cokoli, třeba i voda. V běžně používaných dávkách se negativní vliv na lidské zdraví prokázat nepodařilo.

V roce 1955 Světová zdravotnická organizace (WHO) spustila program GMEC na vymýcení malárie. Kvůli ekologickým organizacím a jejich boji proti DDT byl ale již v roce 1969 Světovou zdravotnickou organizací předčasně ukončen. A v Africe se do té doby ještě nestačil dostatečně rozběhnout. Od roku 1980 do roku 2004 stoupl počet úmrtí na malárii v Africe z 0,5 milionu obětí ročně na 1,5 milionu obětí ročně. V roce 2006 WHO svůj postoj k používání DDT v Africe přehodnotila, DDT znovu povolila a během pouhých čtyř let(!) klesl počet obětí o 30 %.

Robert Gwadz z National Institutes of Health v roce 2007 odhadl, že tato „předběžná opatrnost“ v podobě zákazu DDT měla na svědomí přibližně 20 milionů dětí. Jay Ambrose, novinář, komentátor a držitel Walker Stone Award, k tomu v roce 2007 uvedl: „Radikální environmentální skupiny mohou se svými protikladnými hodnotami a důrazem na extrémní postupy způsobit více škody než samotné hrozby, kterých se obávají. Tuto myšlenku bychom měli mít na paměti při probíhajících debatách o globálním oteplování.“ Jistě znáte jména jako Jaromír Jágr, Sylvester Stallone nebo Taylor Swiftová – lidé, kteří nezachraňují životy. Říká vám ale něco jméno Norman Borlaug? Mělo by. Známostí se s celebritami měřit nemůže, přitom jeho vliv na svět je o mnoho řádů větší.

V roce 1970 získal Nobelovu cenu za mír, protože zachránil stamiliony lidských životů před hladomory. Tento agronom z Iowy zásadním způsobem přispěl k řešení světového hladu pomocí šlechtění nových výnosnějších plodin. Začínal v roce 1944 v Mexiku a za necelých 20 let se mu podařilo šestinásobně zvýšit výnosnost sklizně. V roce 1963 se přesunul do Indie a Pákistánu, kde tou dobou hrozil hladomor, a během pár let se obě země staly soběstačnými. Dnes produkují sedmkrát více pšenice než v roce 1965.

Borlaug také přesvědčil mnoho vlád, aby platily svým zemědělcům za obilí světové tržní ceny a nenutily je prodávat obilí za fixní, nízkou cenu. Tato obecně rozšířená cenová regulace byla zavedena za účelem pomoci obyvatelům měst, ale místo toho způsobila nižší produkci a hladovění. Tak to zkrátka je, regulace nemůže fungovat, protože odstraňuje tržní cenový mechanismus, a tím ničí informaci o míře užitečnosti té které komodity či služby. Pokud je cena obilí regulována, je nižší než tržní, pak tato uměle vytvořená cena poskytuje chybnou informaci o nižším než skutečném užitku obilí, a proto je obilí produkováno méně, než by bylo bez regulace. A proto lidé hladoví. Dosadit si můžete cokoliv: od elektrické energie, přes potraviny po byty.

Kolegové Borlauga poté jeho šlechtitelské postupy rozšířili po celé Asii na pěstování rýže. V roce 1961 byl průměrný energetický příjem pouze 2 200 kalorií, dnes je to více než 2 800 kalorií. Tehdy 51 zemí na světě nedosáhlo ani na průměrných 2 000 kalorií, dnes je to pouze jediná země – Zambie. Podvýživa za 60 let klesla přibližně o dvě třetiny.

Díky vývoji vysoce výnosného zemědělství Borlaug zachránil spoustu zvěře, rostlin a lesů, které by bez efektivního zemědělství byly vykáceny. Borlaugovy postupy se rychle a svobodně šířily, aniž by je státy musely nařizovat a platit miliardy za agresivní kampaně na jejich propagaci. V čem je situace jiná oproti dnešku? V tom, že Borlaugovy postupy skutečně efektivně fungovaly a dávaly smysl.

Borlaugovi zbýval ještě jeden kontinent, kam se hodlal přesunout – Afrika. Jenže na tomto kontinentu se už revoluce v zemědělství nekonala. Environmentalisté protestovali proti používání moderních zemědělských technologií a dusíkatých hnojiv bez ohledu na cenu v podobě lidských životů, kterou tak Afričané museli platit. Jejich tlak na klíčové instituce a Světovou banku způsobil, že se Borlaugova zelená revoluce v Africe nekonala. Borlaug na tuto kampaň reagoval rozhořčením:

„Někteří environmentální lobbisté ze zemí Západu jsou dobromyslní a prospěšní, ale mnoho z nich se chová elitářsky. Sami nikdy nezažili pocit fyzického hladu. Své lobbování praktikují z pohodlné kanceláře ve Washingtonu nebo v Bruselu. Kdyby žili klidně jen měsíc uprostřed bídy rozvojového světa, kde jsem já prožil 50 let, úpěnlivě by prosili o traktory, hnojiva a zavlažovací kanály a byli by pobouřeni stejnými uhlazenými elitáři v jejich domovských zemích, kteří se jim snaží tyto věci odepřít.“

Od roku 1990 se Borlaugovi podařilo s podporou bývalého prezidenta USA Jimmyho Cartera a japonského filantropa Rjóičiho Sasakawy soukromě realizovat několik projektů. Nejúspěšnější byl v Etiopii, kde se díky němu podařilo mezi lety 1990 a 2015 snížit chronický hlad na polovinu.

Ačkoli Borlaug zcela prokazatelně zachránil minimálně desítky milionů lidských životů, dnes o něm ideologové ESG mluví jako o „kontroverzním agronomovi“. Kontroverzním má být proto, že zavedl intenzivnější využívání pesticidů, herbicidů a umělých hnojiv. Neboli ideologie ESG tím přiznává, že preferuje úmrtí hladem kvůli zákazu používání hnojiv. Jak by asi tito ideologové mluvili, pokud by hladem v důsledku propadu úrody umíraly jejich vlastní děti? Svolili by k použití hnojiv?