Zaujalo nás: Na prahu nové civilizace (3)

V minulých dnech vyšla nová kniha "Na prahu nové civilizace, aneb souhrnná zpráva o stavu světa" (autoři: Markéta Šichtařová, Tomáš Zítko). 

Drahota, ekonomický úpadek, omezování osobních svobod, cenzura, boj s klimatem, zakazování spalovacích motorů, genderismus, ilegální migrace, vyvolávání strachu a agrese, štěpení společnosti – to vše je propojeno stejnými aktéry a jejich motivacemi. 

Nic z toho se neobjevilo náhodou. Vše je záměrně vyvoláváno a má jednu společnou příčinu: tou je nová ideologie ESG – projekt utopistické společnosti podobný těm, které brutálně otřásly světem ve 20. století. 

Z knihy jsme vybrali následující ukázku:

Poručíme větru, dešti

Je s podivem, jak dnes na jednu stranu mainstreamová média burcují veřejnost k panice kvůli víceméně přirozenému mírnému přírodnímu oteplování, ale zároveň prakticky mlčí ve věci zcela umělého a velmi kontroverzního ovlivňování klimatu pomocí tzv. geoinženýrství. Máme na mysli například techniky řízení slunečního záření SRM (Solar Radiation Management) nebo techniky odstraňování oxidu uhličitého CDR (Carbon Dioxide Removal).

Mezi techniky SRM patří například technologie rozjasňování mraků MCB (Marine Cloud Brightening) nebo technologie SAE (Stratospheric Aerosol Engineering). SAE je inspirována sopečnými erupcemi, které do atmosféry vyvrhly velké množství aerosolů. Ty následně zastínily slunce, což způsobilo ochlazení klimatu. SAE se tedy soustředí na vstřikování aerosolů do stratosféry pro odraz slunečního záření dopadajícího na Zemi.

V únoru 2024 vydali vědci NASA a Národního úřadu pro oceán a atmosféru (NOAA) zprávu, v níž podrobně popsali zastavení globálního oteplování zvané „záměrné vysušování stratosféry“. Principem metody je vypouštění ledu z letadel do stratosféry ve výšce 58 000 stop (17,7 km). Ledové částice by v této výšce měly odstraňovat ze stratosféry vodní páru, která je skleníkovým plynem. Jakmile by se led dostal do atmosféry, vodní pára by se na něm mohla srážet a kondenzovat, což by vedlo k jejímu poklesu na nižší úrovně atmosféry, kde se snáze rozloží. Tento proces by měl podle autorů zprávy ochlazující efekt na planetu podobně jako snižování koncentrace CO₂ nebo aerosolové inženýrství. Není ale jasné, jak by taková metoda ovlivnila atmosférické proudění a klima v dlouhodobém měřítku.

V časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS) pro změnu v roce 2023 vyšla studie, která zkoumala koncept řízení slunečního záření pomocí slunečního štítu umístěného ve vesmíru. Tento štít by byl připevněn k Zemi pomocí dlouhého lana a měl by za cíl snížit množství slunečního záření dopadajícího na naši planetu, čímž by přispěl ke změně globální teploty.

Technologičtí podnikatelé Luke Iseman a Andrew Song ze společnosti Make Sunsets se zase snaží vytvořit reflexní výškové mraky vypouštěním balonů naplněných oxidem siřičitým do stratosféry, což nazývají stratosférickou aerosolovou injekcí (SAI). Jde o technologii spadající pod technologie SAE. „Věříme, že SAI je okamžitým a nezbytným řešením, které ochladí planetu a získá nám čas na přechod k udržitelnější budoucnosti,“ sebevědomě prohlašují na svých webových stránkách.

Profesor Christopher Essex ale oponuje, že oxid uhličitý není příčinou vyšší teploty Země, a varuje před zahráváním si s těmito technologiemi: „Dříve jsem vedl klimatický panel světové federace vědců a měli jsme jedno zasedání, kde jsme prezentovali, proč je geoinženýrství mimořádně nebezpečné. Je to šílený nápad,“ sdělil deníku Epoch Times. Přidal se k němu i prof. Ian Clark: „Geoinženýrství klimatu je velmi děsivá vyhlídka. (…) Je to něco, co by mělo být odsunuto do říše fantazie a sci-fi.“

A nejsou sami. Varování před geoinženýrstvím přichází od řady dalších odborníků, kteří upozorňují, že nejsou dostatečně zmapována rizika, vedlejší účinky a potenciální dopady na ekosystém. Celá věc má navíc i etický problém, protože aplikace ve velkém měřítku by měla dlouhodobé a dost možná trvalé a nevratné globální dopady. Není přitom jasné, kdo by měl mít pravomoc o jeho nasazení rozhodnout.

Geoinženýrství se začalo objevovat v 60. letech minulého století a dnes již zahrnuje širokou škálu technologií a přístupů zaměřených na dlouhodobé změny klimatického systému. Ještě o dvě dekády starší než geoinženýrství jsou první programy na ovlivňování počasí. Zatímco geoinženýrství má ambice provádět trvalé globální změny, programy ovlivňování počasí se snaží provádět změny regionální a s omezeným časovým dopadem. Jejich pomocí se upravují srážková činnost, oblačnost nebo teplota. Nejznámějším příkladem je takzvané osévání mraků (cloud seeding), při kterém se uměle vytvářejí srážky vstřikováním chemikálií do mraků, typicky například jodidu stříbrného, jodidu draselného nebo oxidu titaničitého. Experimentuje se také s oséváním mraků patogeny. Některé komerční společnosti kombinují osévání s dalšími technologiemi, například s ionizací mraků, lasery nebo elektromagnetickými vlnami.

Od roku 1946, kdy Vincent Schaefer, chemik General Electric, vytvořil v laboratorním mrazáku první sněhovou bouři, se odehrálo mnohé. Z materiálů amerického Senátu z roku 1978 (digitalizovaných v roce 2013) lze doložit existenci programů na ovlivňování počasí již v 50. letech. Od samého počátku měla o ovlivňování počasí zájem kromě soukromého sektoru také armáda. V letním vydání časopisu Journal of the Air Force Historical Foundation z roku 2024 se píše o tom, jak americké námořnictvo v 70. a 80. letech zneužívalo ovlivňování počasí k vojenským účelům v oblasti Kuby a Jihočínského moře. Tyto projekty a mnoho jiných jsou podrobněji popsány v knize Hazard s nebesy od Jamese Rodgera Fleminga. Jedná se například o projekt Stormfury z let 1962–1983 zaměřený na modifikaci hurikánů především v oblasti Kuby. V Indočíně zase Američané prováděli osévání mraků během války ve Vietnamu. V roce 1966 byl zahájen projekt Popeye (Pepek námořník) a v roce 1967 program Motorpol, jehož cílem bylo vyvolat déšť nad Ho Či Minovou stezkou, a tím znesnadnit zásobování Vietkongu operujícího na území jižní části Vietnamu ze severu.

Toto téma by nás ale vzdalovalo od tématu ESG, proto se mu zde věnovat nebudeme a zaměříme se jen na civilní zneužívání. Podstatné je vědět, že mnohé excesy počasí jsou nepravdivě připisovány globálnímu oteplování, ale v realitě jsou mnohdy způsobené programy na záměrné ovlivňování počasí, které se nevydařily a dopadly jinak, než tvůrci zamýšleli. A následně se samozřejmě hodí vysvětlit je skrze oteplování. Dnes je na světě přes třicet soukromých společností, které se zabývají ovlivňováním počasí, a tyto služby využívá více než 50 zemí světa. Nejvíce do této oblasti investuje Čína, která osévání mraků praktikuje ve 22 z 23 provincií.

Čína je známá aktivitami ovlivňování počasí v době konání významných politických událostí, jako jsou pravidelné vojenské přehlídky nebo třeba olympiáda v Pekingu v roce 2008. V roce 2020 představila svůj plán na rozšíření programu ovlivňování počasí, jehož cílem bylo do roku 2025 pokrýt plochu o rozloze 580 000 km² technologiemi na potlačení krupobití a plochu o rozloze 5,5 mil. km² umělým deštěm nebo sněhem. Pro představu, to je plocha o rozloze přibližně 1,5násobku rozlohy Indie.

Dále můžeme jmenovat Saúdskou Arábii, která s oséváním mraků experimentuje už více než dvě dekády. Oficiálně ale začala až roku 2022 ve spolupráci s univerzitou v Severní Dakotě. V roce 2023 si koupila pět letadel speciálně přizpůsobených k těmto účelům. Podle agentury Saudi Press Saúdská Arábie jen v roce 2023 za účelem osévání mraků provedla 451 letů a vygenerovala podle odhadů asi 4 mld. m³ dešťové vody. Zástupci sousedních Spojených arabských emirátů začátkem roku 2024 řekli, že mají v plánu provést přibližně 300 misí osévání mraků.

Začátkem roku 2024 se nad Arabským poloostrovem přehnaly bouře, které způsobily povodně. První přišla v únoru, další v březnu a nejsilnější v dubnu 2024. Tehdy v Dubaji během 24 hodin napršelo 164 mm, což je nejvyšší hodnota zaznamenaná za 70 let, co se měření provádí. Na hranicích s Ománem napršelo dokonce 254 mm. Déšť vedl k rozsáhlým povodním, které ochromily silniční i leteckou dopravu a vyžádaly si i nejméně 1 oběť v Spojených arabských emirátech a 18 v Ománu.

Omar Al Yazeedi, zástupce generálního ředitele Národního meteorologického centra Spojených arabských emirátů, okamžitě odmítl jakoukoli spojitost mezi povodněmi a cloud seedingem. Mainstreamová média po celém světě jako viníka uvedla klimatickou změnu (jak jinak).

Johan Jaques, vedoucí meteorolog společnosti Kisters zabývající se systémy sběru, zpracování a analyzování meteorologických dat, uvedl: „Osévání mraků má za cíl posílit a urychlit proces srážek. Zejména v oblastech, kde dlouhou dobu nepršelo, mohou takové intenzivní srážky vést k nadměrnému průtoku infiltrací a následně k možným bleskovým povodním. (…) Záplavy v Dubaji působí jako důrazné varování před nezamýšlenými důsledky, které můžeme rozpoutat, když takovou technologii použijeme ke změně počasí. (…) Navíc máme jen malou kontrolu nad následky výsevu mraků.

Kde přesně bude účinně pršet? Používání technik, jako je cloud seeding, které přinesou tolik potřebné srážky v jedné oblasti, může v jiné oblasti způsobit bleskové záplavy a sucho.“

Podobná situace se ve stejném roce odehrála i v Evropě. V Maroku existuje program Al-Ghaith na osévání mraků, který mezi lety 2021 a 2023 provedl 49 operací umělého osevu v rámci marocké strategie zvyšování vodních zdrojů prostřednictvím modifikace klimatu.  Program Al-Ghaith byl spuštěn již v roce 1984 a za dobu své existence si získal mezinárodní uznání. V roce 2003 hostil v Casablance osmou mezinárodní konferenci o umělém vyvolávání deště (Maroko, respektive program Al-Ghaith byly pořadateli této konference) a roku 2007 program získal ve Spojených arabských emirátech prestižní cenu Hasana II. za umělé vyvolávání deště.

Když marocká vláda oznámila, že od roku 2023 vyčleňuje 10 milionů eur na 20 projektů programu osévání mraků s cílem zvýšit srážky v některých oblastech až o 15 %, španělská meteorologická agentura El Tiempo přišla s varováním, že umělé změny klimatu mohou mít nepředvídatelné důsledky pro celý region. Varovala, že v místech, kde geografie a životní prostředí nejsou zvyklé na déšť, mohou hojné srážky zvyšovat erozi půdy, a dokonce vyvolat záplavy. Také upozornila, že osévání mraků může změnit relativní vlhkost atmosféry, což by mohlo vést v některých oblastech k intenzivním srážkám, v jiných ale zase k neočekávaným suchům.

V roce 2024 se marocký ministr vodohospodářství ve sněmovně poradců pochlubil, že již bylo provedeno téměř 70 operací osévání mraků, což je významný nárůst proti roku 2023. Na podzim roku 2024 zasáhly jihovýchod Španělska přívalové deště doprovázené krupobitím. V některých oblastech spadlo během jediného dne více než 400 litrů srážek na 1 m². Rubén del Campo, mluvčí španělské meteorologické agentury, to komentoval: „Poměrně silná bouře, silný liják, jako jsou ty, které vidíme na jaře nebo v létě, může mít 40 nebo 50 litrů na metr čtvereční. Toto je prakticky vynásobeno 10.“ Tato přírodní katastrofa si vyžádala více než 220 obětí.

Spojitost povodní ve Španělsku s oséváním mraků byla opět okamžitě vyloučena a za viníka byla označena klimatická změna. Například Friederike Otto z Imperial College London k tomu uvedla: „Není pochyb o tom, že tyto prudké lijáky byly zesíleny změnou klimatu.“

Dnes už vlády alespoň připouštějí, že něco jako ovlivňování počasí provádějí, dlouhá léta to bylo utajováno. V knize Hazard s nebesy autor James Rodger Fleming popisuje řadu případů, kdy na některém místě došlo k přírodní katastrofě a až po desetiletích bylo odhaleno, že se prováděly pokusy s počasím. Celkem nepřekvapivě souvislosti těchto historických událostí nikdo dodnes oficiálně nepřiznal.

Například 15. srpna 1952 zasáhly zničehonic prudké přívalové deště letovisko Lynmouth

v anglickém Devonshiru. Blesková povodeň tehdy protrhla hlavní silnici, zabila třicet pět lidí a mnoho dalších zranila. Jeden tehdejší týdeník to označil za „nejničivější bouři v britské historii“. O pár dní později se začaly šířit zvěsti, že se v nedalekém okolí tou dobou prováděly vládou sponzorované experimenty. Ministerstvo obrany i meteorologický úřad to rezolutně popřely.

O několik desetiletí později výzkum v archivech odhalil pouze mezeru v záznamech za daný rok. V rámci příprav na 50. výročí této události BBC získala záznamy o letu královského letectva a vyslechla jednoho dnes již zesnulého pilota. Ten provádění experimentů s oséváním mraků potvrdil: „V den, na který vzpomínám, panovalo nádherné počasí, ale všude se pohybovaly kupovité mraky jako vatové kuličky, a tak bylo rozhodnuto, že je necháme zapršet,“ popisoval pilot začátek experimentu. A takto popsal jeho konec: „Nakonec jsme hluboko dole spatřili od pohledu promáčenou krajinu. Pronášely se přípitky na meteorologii. Nebylo pochyb, že jsme vyvolali déšť.“ Když se však s kolegy dozvěděl zprávu o povodni, „na osazenstvo padlo hrobové ticho“.

Mezi další případy, kdy v blízkosti experimentů s oséváním mraků došlo k přírodním katastrofám, ale tyto souvislosti nelze prokázat, patří například povodňové katastrofy v roce 1972 v Rapid City v Jižní Dakotě. Tehdy probíhaly rozsáhlé zkoušky ovlivňování počasí s oficiální státní i širokou veřejnou podporou.

Ovlivňování počasí bylo také předmětem výzkumu v Sovětském svazu. Sověti v něm cítili jednak vojenský potenciál, zároveň ho chtěli využívat podobně jako dnes v Číně k zabránění deště v době konání velkých vojenských přehlídek. Velmi kontroverzní se dnes jeví použití osévání mraků po nehodě jaderné elektrárny v Černobylu, kdy se nad Černobylem vytvořily silně radioaktivní mraky. Převládající vítr foukal na východ k Rusku, ale k jeho velkým městům, jako je Moskva a Petrohrad, mraky nikdy nedorazily, vypršely se totiž nad územím Běloruska.