Mnohý čtenář bude se pamatovati na hromadné případy zážehu při vojenském pochodu do Bilku v okkupovaném území, nastalé vinou velitelů, kteří za strašlivého parna hnali vojáky po silnici plným žárem letního slunce ozářené bez oddechu, bez přestávky. Byla by chyba, kdyby si nejširší obecenstvo z takového neštěstí nevybralo žádného poučení.
Úpal sluneční je nebezpečné bezvědomí, které povstává účinkem velikého parna na tělo lidské, zvláště unavené a žíznivé. Postihuje nejčastěji osoby, které musí za vedra, jež na hlavu jim doráží, pohybovati se déle v přírodě, ztrácejíce potom mnoho tekutin, o jichž náhradu není přiměřeným nápojem (čerstvou vodou) postaráno. Někteří zevní činitelé usnadňují vznik tohoto bezvědomí. Je to především vysílení následkem námahy tělesné (též duševních únav), dále hlad a žízeň, které dlužno déle snášeti, dále bezvětří, které, jak známo, účinek vedra stupňuje, též nahromadění většího množství osob v těsném prostoru (tak i pochod ve sražených řadách), což také vylučuje rychlejší výměnu žhavé atmosféry kolem každého jednotlivého těla se udržující. Nejčastěji postihuje úpal vojíny na pochodech letních, při cvičeních, manevrech, za míru i války. Za této je úpal zlem, které někdy více škod vojsku způsobilo, než-li koule nepřátelských pušek.
První příznaky, jež odpovídají blížící se nebezpečí, ač jsou případy, kde úpal působí jako blesk, bývají tyto: Nemocný je nemluvný. Cítí se nesmírně zemdlený; únava jeho není v žádném poměru k délce pochodu. Cítí dále velikou žízeň a je mu nevolno. Když však chůze na pochodu stává se nejistou, kolísavou, obličej jeho je živě červený až rudý, celé tělo je horké a žhavým potem zborcené, je to úpal a bude nejvyšší čas pomoci. Při tom cítí už závrati, tíhu na prsou, tep jeho je slabý a velice rychlý, jazyk suchý, dýchání obtížné. Oslovíme-li jej neodpovídá nám nebo řeč jeho je blebtavá neb zajíkavá (suchý jazyk se nemotorně pohybuje a ústrojí nervová v mozku, jež řeč vyvozují, jsou chorá, také úkol svůj nezastávají řádně); mnohdy i sluch trpí. Nepominuly-li ani teď ještě škodlivé vlivy, jež úpal zaviňují, klesne najednou nemocný k zemi. Obličej jeho je tmavorudý, oči podivně lesklé a strnulé, dýchá rychle a povrchně i tep jeho je rychlý, leč při tom slabý, takže je sotva hmatný, při čemž shledáváme, že kůže jeho je horká, leč suchá. Potu už není. Dostane-li se aspoň nyní onemocnělému hned vhodné pomoci, lze ho častěji ještě zachrániti, ač někteří přes všecku pomoc zmírají. Dostaví se křeče, nejdříve v nohou a rukou, pak po celém těle. Nemocný ovšem ničeho o sobě neví. Celé tělo pomalu tuhne, obličej je zduřelý a zmodralý, tj. krev přesycena kysličníkem uhličitým, panenky roztažené, tep slábne víc a více až ustane, dýchání je povrchní, rychlé a chrčivé. Na konec vyhrne se z úst zkrvavělá pěna a nemocný zmírá, vědomí už nenabyv. Většinou lze však těmto zlým koncům zabrániti, když se nemocnému ještě v čas, v bezvědomí, dostane pomoci.
Podstatou úpalu jest dle všeho překrvení mozku, jehož cévy účinkem slunečního žáru se roztáhly a hojně krví naplnily, a zhoustnutí krve velikou ztrátou vody (potem). Jiní vidí příčinu těžkého stavu ve vysílení srdce a pokládají jej za otravu kysličníkem uhličitým.
Jsou případy lehké a těžké. Na škodu je vše, co zamezuje vypařování. Při nehybném vzduchu nasytí se vrstvy vzduchu, jež tělo bez prostředně obklopují, velmi záhy vodními parami z povrchu těla (výpary potu) a nepřipouštějí již dalšího vypařování. Proto jsou na pochodech nebezpečna vojínům unaveným při delším pochodu úzká údolí. Šat těsný také zamezuje vypařování s povrchu těla. Osoby nedostatečně vycvičené nebo již dřívějšími namáhavými pochody znavené a nedostatečně odpočaté, dále nedostatečným spánkem, výstřednostmi zmalátněné, z chorob nedávno povstalé a vůbec slabé jsou k úpalu zvláště náchylné.
Jak tu pomoci? Především hledíme zlo předejíti. Jak, vysvítá z pověděného, vše co oběh krve usnadňuje a neškodně povzbuzuje, budiž podporováno. Čerstvý vzduch mějž na pochodu přístup ke každému a každý nechť má možnost dýchati volně, maje s dostatek vzduchu čerstvého. Když už k úpalu došlo, jest úkol náš ochladiti tělo co nejdříve, dle možnosti zevními prostředky. Za žhavých dnů nebuďtež na mužstvo kladen takové požadavky jako za obyčejných poměrů. Buďtež mu všemožné úlevy poskytnuty. Pochod nemá se díti ve sražených řadách, nýbrž mezi vojáky buď dostatečný prostor, aby vzduch měl mezi řady přístup. Budiž vyhledávána cesta méně namáhavá, stromořadím raději, než holou plání, dále buďtež pochody odbývány raději v noci a za jitra, než v horké době polední (okolo 3. odpolední je největší vedro) atd. Nechť má každý jednotlivec dosti vody s sebou. Výstřednosti nebuďte trpěny před pochodem. Na slabší jednotlivce budiž zvláště dáván pozor. Oděv budiž lehký a uvolnění jeho u krku, na prsou atd. nebudiž zakazováno. Přestávky častější a kratší aspoň na chvíli vždy škodlivým činitelům, jež úpal zaviňují, přítrž učiní. Komu je špatně, nechť se šetří, vystoupí z řady a kráčí za vojskem neb usedne na chvíli a břemeno odloží, které soudruh zdravý a silný převezme. Nechť se napije studené vody. Lékař mu snad poskytne něco pro povzbuzení. Jakmile však úpal stal se zřetelným, budiž nemocný hned odnesen na nejbližší chladnější (stinné) místo. Hlavu a hrudník umyjeme mu studenou vodou. Chvílemi možno jej polévati vodou nebo postřikovati. Na čelo a skráně (po případě i na hrudník) přikládají se studené náčinky. Může-li píti, obdrží několik doušků studené vody nebo vody s vínem. Nepomůže-li mu to a vázne-li dýchání, nutno hned zavésti dýchání umělé. Třeme-li kůži na končetinách, oživujeme oběh krve, která se stejnoměrněji po těle rozptýlí a překrvení mozku tím odpomáháme. Časem je nutno silnějších dráždidel (lihovin, např. koňaku). Nikdy však nepouštějme před časem nemocného s očí. Mnohdy ještě dlouhé následky (chorobu déle trvající) mívá úpal v zápětí.
