Zeměpis hladu 16: Hlad v Americe

Výzkum životních podmínek obyvatelstva provedený v posledních letech v některých zemích Ameriky ukázal dosti překvapující skutečnost: tento kontinent je jednou z velkých oblastí podvýživy a hladu. Tato skutečnost je, upřímně řečeno, opravdu překvapující. Amerika byla vždy celým světem považována za kontinent vybavený mimořádným přírodním bohatstvím, za kontinent hojnosti. Legenda o Eldoradu přivezená do Evropy conquistadory 16. století líčí tyto země jako pozemský ráj, s mimořádně úrodnou půdou, pod níž se nachází velké bohatství drahocenných kovů. Proto je těžké pochopit, proč tento velký kontinent na západní polokouli neposkytuje svému obyvatelstvu nezbytné zdroje výživy. Tato skutečnost se také nedá vysvětlit přebytkem obyvatelstva, neboť Amerika je oblastí s velmi malou demografickou hustotou a v tomto směru ji předstihla pouze Afrika a Austrálie, kde jsou rozsáhlé oblasti prakticky pusté. Bylo by však chybou se domnívat, že hlad se v Americe vyskytuje jen v některých menších oblastech nejchudší části kontinentu. Tak tomu zdaleka není. Ve všech jejích částech, v Severní Americe, ve Střední i v Jižní, jak v zemích kolonizovaných Španěly a Portugalci, tak v zemích kolonizovaných Angličany, najdeme ještě dnes obrovské masy lidí trpících následky hladu. Nadšené vyprávění plavců 16. století, kteří se vylodili na bohatém území Mexika a Peru i v jiných kouzelných pohádkových zemích, se velmi liší od chmurného popisu životních podmínek v mnoha oblastech tohoto kontinentu, který podávají badatelé 20. století. Současný obraz tohoto kontinentu hojnosti zdaleka nehýří veselými a pestrými barvami, a všude vynikají černé skvrny podvýživy a hladu. Síla, s jakou na americkém kontinentě řádí hlad, je v různých oblastech různá a jeho působení je v každé oblasti podmíněno jinými činiteli, takže je nutno začít studiem v jednotlivých oblastech, abychom dostali jasnou představu o celkové skutečnosti. Již nyní je možno rozlišovat dvě velmi charakteristické části kontinentu: Amerika anglosaská a Amerika latinská. Tyto dvě části kontinentu byly vždy tak rozdílné, a to jak ve svém vývoji, tak v současné hospodářsko-sociální situaci, že hlad se projevuje v každé části jinak. Začněme Latinskou Amerikou, kde drama hladu je akutnější, neboť v něm jde o větší počet osob, o téměř 90,000.000 lidí, tj. o 2/3 obyvatelstva, které zde žije.
Pád Eldorada
Právem tvrdí Kingsley Davis, že z demografického hlediska je Latinská Amerika jednou z nejšťastnějších oblastí světa, neboť na rozsáhlém a bohatém území žije poměrně málo obyvatel – na 16 % obyvatelné půdy světa tu žije pouze 6 % světového obyvatelstva – avšak s hlediska hospodářského je tato země mnohem méně šťastná.
Celkový roční důchod všech latinskoamerických republik dosahuje sotva 10 nebo 15 miliard dolarů, kdežto důchod Spojených států amerických dosahuje více než 150 miliard, tj. téměř desetinásobek. Seymour Harris počítá, že roční důchod Jihoameričanů nedosahuje ani 100 dolarů na osobu, což je desetkrát méně než činí důchod ve Spojených státech, a osmkrát méně než v Kanadě. Výmluvněji než tato celková čísla prozrazuje však skutečnou chudobu Latinské Ameriky životní úroveň jejích obyvatel a obzvláště jejich zoufalá vyživovací situace. Tato vyživovací situace je hlavní příčinou toho, že národní důchod těchto zemí je nepatrný, výroba nedostatečná, přírodní zdroje nedostatečně využity, politická situace vratká a že tyto země jsou technicky a kulturně zaostalé.
Hlubší studie sociální struktury této oblasti ukazuje, že většina nedostatků je rázu čistě biologického a pochází z chronické podvýživy. Skutečnost, že tak rozsáhlou zemi, která by mohla být tak bohatá, zaujímají státy s hlediska hospodářského nedostatečně vyvinuté, není přímým následkem nějaké podřadnosti rasy nebo zhoubného prostředí. Kořen zla netkví v rase nebo podnebí. Kořenem zla je hlad. Hlad byl po celé věky stálou překážkou pokroku v Jižní Americe.
Obraz domorodého caboclo, který sedí bez zájmu na prahu svých dveří a unaveným zrakem pohlíží na nádhernou krajinu a mocné tropické rostlinstvo, bez jakékoli odvahy tuto přírodu ovládnout, je přímo zosobnění hladu v Jižní Americe.
*
Typický je mexický Indián, trpící hladem na náhorních planinách Anahuacu, kde Aztekové a Majové kdysi žili v hojnosti; typický je peruánský Indián, který šidí svůj hlad několika lístky cocy, jež žvýká po celý den, aby umrtvil svou chuť k jídlu, a to na téže peruánské náhorní rovině, kde Inkové na svých terasovitých kulturách produkovali nesmírné množství hodnotných potravin, jak nám o tom vyprávějí první mořeplavci; typický je míšenec v severovýchodní Brazílii, který se celý rok živí hladovou stravou – fazolemi s moukou – v úrodné zemi, jejíž plantáže cukrové třtiny vynášely Portugalcům v 17. století více než všechny poklady, které přiváželi z Dálného Východu. Všude v Jižní Americe vidíme domácí obyvatelstvo, které vypadá ospale a naříká si na svůj hlad a bídu.
První dojem, jejž tento živý obraz vyvolá, je, že příčinou slabého výkonu je ona tupá netečnost. Člověk je snad obětí jakési tropické lenosti, k níž odsuzuje místní obyvatelstvo klima této oblasti. Avšak rozebereme-li tento problém podrobněji, vidíme, že to není proslulá tropická netečnost způsobovaná přímo podnebím, ale že to je neschopnost jednat a úplná ztráta vůle, zaviněná špatným zdravím, podlomeným zhoubnými následky hladu. Brazilský rolník, je-li dobře živen, pustí se do práce stejně rychle a se stejným nadšením jako rolník evropský v období míru a dostatku. V Brazílii trvala několik let silná vnitřní migrace, statisíce lidí opouštělo severovýchodní hladové oblasti a odcházelo do oblastí, které byly na tom hospodářsky lépe, do oblastí průmyslu a kávových plantáží na jihu země. Lidé přišlí ze severu nebyli schopni vykonávat tutéž práci jako lépe živení osadníci italští nebo obyvatelé jihu. Byli pokládáni za nepotřebné, jakékoli námahy neschopné, bez vůle a bez nadání. Stačilo však několik měsíců dobré výživy, aby se z nich stali vynikající dělníci. V některých oblastech ve střední Brazílii vyrůstala na počátku kolonisace jako houby po dešti nesčetná města vystavěná rukama těchto obyvatel ze severovýchodu. Ruce, které se dříve sotva pohybovaly, byly schopny nadlidského úsilí, jakmile se jim dostalo nezbytné potravy.
*
Tento stav hladu je starého data, již z doby, kdy byla tato země objevena, vyplývá z její minulosti, z historie její kolonisace a jejího špatně vedeného hospodářství.
*
Přestože hlad je si ve všech zemích velmi podoben, přece jen dostává na jih od Rio Grande speciální typické zabarvení. Proto bude lépe nestudovat hlad v Latinské Americe v jednom celku, nýbrž odděleně, zvlášť hlad v Americe Jižní a zvlášť v Americe Střední.
Jesúe de Castro, Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956