O to, aby hlad byl otázkou, jíž není radno se zbývat, bojují ještě silnější důvody než morální předsudky. Jsou to důvody hluboko zakořeněné přímo v srdci světa – hospodářské zájmy, zájmy vládnoucích privilegovaných menšin, které dělaly vše, jen aby z moderního intelektuálního obzoru vymýtily zkoumání hladu jakožto jevu. Hospodářskému imperialismu a mezinárodnímu obchodu, jejž tyto menšiny zaslepené touhou po špinavých ziscích kontrolují, nejvíce záleželo na tom, aby výroba, rozdělování a spotřeba produktů výživy i nadále probíhaly jako jev čistě hospodářský, řízený výhradně ve smyslu jejich finančních zájmů, a nikoli jako jev, který má nejvyšší společenský význam pro blaho všeho lidstva. Díky tomu, že se od 16. století rozšířil zeměpisný obzor světa a po něm se rozvinulo koloniální hospodářství, dosáhla současná evropská civilisace svého vrcholu. Ani za nic tedy nebylo možné připustit, aby před touto civilisací, uprostřed její zdánlivé nádhery, byla odhalena strašlivá tragedie hladu, který byl z velké části produktem nelidského kolonialismu, nelidského vykořisťování koloniálních bohatství zhoubnými zásahy – monokulturou a velkým vlastnictvím -, které umožňovaly za babku získávat suroviny nezbytné pro kvetoucí průmysl.
Činitelé hospodářské povahy zakrývali před zraky světa strašlivé tragedie, jako třeba tragedii Číny, kde za 19. století zemřelo hladem téměř 100 milionů lidí, protože neměli hrst rýže, nebo tragedii Indie, kde v posledních 30 letech minulého století bylo touž pohromou zničeno na 20 milionů lidských životů.
Západní literatura nerozlučně spjatá s duševním dědictvím téže kultury, sloužíc jejím zájmům a zaslepena její falešnou nádherou, stala se na tomto tichu, které skrývalo světu skutečnou situaci obrovských mas lidí, hynoucích ve spárech hladu, spoluviníkem. Našlo se jen málo spisovatelů, kteří se odvážili odkrýt tabu a ukázat na světle vředy tohoto podzemního světa hladu a bídy.
Západní věda a technika, oslněny skvělými objevy v oblasti přírodních sil, nebyly ochotny otevřeně přiznat, že se jim nepodařilo zlepšit životní podmínky širokých mas. Svým zarputilým mlčením staly se vědomě či nevědomě spoluviníky tohoto spiknutí. Abychom ukázali, do jaké míry západní vědci za zdmi svých laboratoří ignorovali společenskou realitu hladu, stačí uvést tragickou episodu z roku 1945. Spojenecké oddíly, které vstoupily do Evropy, byly svědky strašlivých výjevů v koncentračních táborech. Přes obrovský pokrok vědy ve výživě a „přes to, že poměrně nedávno miliony bytostí v Rusku, Číně, Indii i jinde zemřely hladem, nevěděli jsme vůbec, jak je možno udržet tyto hladem umírající bytosti naživu“. Takovouto tragickou skutečnost zjistil před pěti lety velký anglický odborník pro výživu sir Jack Drummond a k zjištění dodal: „Tato skutečnost výmluvně ukazuje, jak pramálo se zajímáme o lidstvo jako celek.“ Když byl 12. dubna 1945 osvobozen „tábor hrůz v Bergen Belsenu“, lékařská služba spojeneckých oddílů a příslušníků Červeného kříže našla tisíce osob v nejvyšším stupni vyčerpání. Protože přesně nevěděli, jako o ně pečovat, začali své lékařské služby podáváním lehce stravitelných jídel, ve velmi těžkých případech dávali injekce do žil. Výsledky byly katastrofální. Injekcemi se zhoršily otoky z hladu a jídlo snášeli lidé velmi špatně.
Lékaři a ošetřovatelky, jejichž úkolem bylo zachránit tyto lidské trosky před smrtí, zažili skličující okamžiky, neboť vyhladovělí si mysleli, že jsou znovu mučeni, jako byli mučeni nacisty. Teprve po nějakém čase, když již mnoho životů bylo obětováno, byla nalezena nejlepší vhodná výživa, tj. odstředěné sušené mléko.
Toto vyprávění sira Jacka Drummonda je velkou obžalobou naší západní civilisace. Fakticky tedy bylo třeba, aby lidé byli mučeni strašlivým hladem přímo v Evropě, aby se západní věda začala zajímat o poznání, jakým způsobem nutno bojovat proti jeho následkům.
Slunce však nelze zakrýt žádným závojem! A tak síla skutečností konečně přemohla tabu hladu. Bylo doporučeno uveřejňovat statistické údaje, ukazující skutečnou situaci obyvatelstva v jednotlivých státech. Rozšiřování zpráv a pojednání o tomto zakázaném thematu se začalo podporovat.
Svět a sociální revoluce
Hluboké důvody této radikální změny v postoji vyplývají ze skutečnosti, že svět v tomto okamžiku prožívá revoluční fázi své historie. Dvě války a ruská revoluce byly zřejmým projevem nebo symptomem probíhající světové revoluce: vzestup sociálních sil, které hledají odstranění překážek stojících jim v cestě. Chceme-li tvrdit, že prožíváme světovou revoluci, musíme nepochybně zpřesnit, co pokládáme za revoluci. Slova revoluce se zde používá k označení nenásilného procesu, který nemá vést k uchopení moci násilným odstraněním dosavadních institucí, ale procesem celkové přeměny, přeměny historické, procesem nahrazení sociálních zásad světa světem jiným, odlišným, kde sociální hodnoty z dřívějška nemají již svůj význam. Nazýváme revoluční fází historie to, co Ortega Y Gasset nazývá historickou krisí. Španělský filosof vysvětluje, že historický proces se děje dvěma způsoby: postupnými změnami v našem světě nebo změnou světa jako celku. V prvním případě jde o historický vývoj, ve druhém případě o krisi, nebo historickou revoluci. Jsme dnes svědky naprostého úpadku společenského zřízení, jež bylo dosud v platnosti, i způsobu života z počátku století. Přecházíme v tomto kritickém okamžiku historie z jednoho společenského období do období druhého. Když se tato dvě období snažil výstižně charakterizovat Julian Huxley, navrhoval, aby se první období nazývalo obdobím člověka ekonomického a druhé obdobím člověka společenského.
Mezi těmito dvěma obdobími, jež obě prožívá jedna generace, bije pozorovatele do očí největší kontrast v přesunu životních zájmů. Naše západní civilisace, ve svém přehnaném ekonomismu, snažícím se ovládnout všechny přírodní síly výhradně pomocí techniky a soustřeďujícím veškerý svůj zájem na problémy hospodářské výroby a růst bohatství, člověka a jeho problémy do první světové války téměř úplně opomíjela. Avšak to, co vidíme všude v našem světě po válce – a to jak v západní kapitalistické části světa, tak v části východní, socialistické – je soustředěním zájmu na člověka jakožto konkretní společenskou jednotku, a to, že lidským problémům se dává větší váha než problémům čistě hospodářským. Tím nechceme říci, že v tomto novém období člověka společenského by se měla ekonomie přesunout na druhé místo, ale přesněji, že nyní je usměrněna jako činitel, který slouží k dosažení lidského blaha. Dnešní demokracie mají velké starosti s problémy ochrany a biologického ozdravění člověka a SSSR rozvíjí své pětileté plány v souladu s tím, čemu se říká zásada komunistického humanismu. Ekonomie není v dnešní době jen umění zakládat výnosné podniky, ale je to věda, jež je s to objasnit metody, které by umožnily lepší rozdělování společných statků. V této nové epoše se slibně rozvíjí snaha dát peníze do služeb člověka, a nikoli člověka do služeb peněz, a organizovat výrobu tak, aby uspokojila základní potřeby lidí, místo aby lidstvo bylo nuceno i nadále se vražditi pro uspokojení nenasytné touhy výrobních podniků po zisku.
Máme za to, že tento společný jmenovatel – zájem o člověka a o zlidštění kultury – ve dvou hospodářských soustavách bojujících o světové prvenství, v západní demokracii a v ruském komunismu, dokazuje, že v daném okamžiku neexistují dva světy v nesmiřitelném boji, ale pouze dva různé póly jednoho a téhož světa. Dva sociální póly s rozdíly a zvláštnostmi, které si však nejsou více vzdáleny než oba skutečné světové póly. Vzrůstající zájem o člověka a usilovná snaha po dosažení společného blaha vyznačují cíl, k němuž mají směřovat hospodářské systémy, aby postupným přibližováním dosáhly konečného vítězství nad rozpory. Neboť obě strany se musí smířit s tím, že lidé jsou konec konců nuceni žít pohromadě.
Znásilnění tabu
Jakmile tabu bylo jednou porušeno, objevuje se celá řada zajímavých prací o hladu.
Již v r. 1928 pojala bývalá Společnost národů problém výživy do stálého programu své činnosti. V rámci své „organisace hygieny“ prováděla průzkum v různých zemích a uveřejnila o této otázce celou řadu vynikajících zpráv. Podle prvních průzkumů, jež se prováděly vědeckými metodami a s vědeckou přesností v nejrůznějších oblastech země, byla dokázána otřesená skutečnost, že více než dvě třetiny lidstva žijí ve stavu trvalého hladu. Toto zjištění spolu s nepopiratelnou skutečností, že žijeme v rozhodujícím období, v němž cestu k záchraně života můžeme najít pouze tak, že doznáme velké omyly naší civilisace, vedlo k radikální změně postoje k tomuto problému a ke snaze odvážně a energicky jej řešit. Nejvýraznější ukázkou této změny názoru byla konference o výživě v Hot Springs, první konference svolaná Spojenými národy k tomu, aby jednala o hlavních problémech výživy a hledala způsob, jak přebudovat svět po válce. Za této konference, která se sešla v roce 1943, celkem 44 národů ve zprávách svých odborníků osvětlilo, jaké jsou skutečné podmínky výživy jejich obyvatelstva, a žádalo příslušná opatření, jimiž by bylo možno odstranit s map světa černé skvrny, označující obyvatelstvo podvyživené a vyhladovělé: výkazy o úmrtnosti a patologické přehledy o nedostatcích ve výživě těchto skupin lidí dokazují antropologickou méněcennost, na druhé straně beri-beri, pellagra, kurděje, xeroftalmie, rachitis, osteomalacie, endemické strumy, anemie atd. dokazují organickou nedochůdnost a celkový nebo specifický nedostatek jedné nebo více a někdy všech látek nezbytných k výživě člověka.
Aby učiněná opatření mohla dosáhnout svého cíle, je třeba rozšířit a prohloubit studium o výživě v celém světě. To vyžaduje, aby každý, kdo tento problém studuje, výsledky svých vlastních pozorování uveřejnil. Jsou to dílčí příspěvky k celkovému boji proti hladu, boji na život a na smrt, který je nutno vést proti jedné z nejhanebnějších pohrom. Nejhanebnějších proto, že je trvalou obžalobou, neklamným důkazem neschopnosti existujících kulturních a vědeckých organizací uspokojit nejdůležitější z lidských potřeb, potřebu jídla.
Jednou z velkých překážek, které brání vyřešení problému výživy obyvatelstva, je právě neznalost problému jako celku, problému, který je komplexem jevů jak biologických, tak hospodářských a sociálních. Většina vědeckých studií o této otázce se omezuje na jedno z těchto částečných hledisek a posuzuje problém jednostranně. Jsou to téměř vždy práce fysiologů, chemiků, ekonomů, prostě specialistů, omezených na svůj obor.
