Civilisace odborníků
Tato omezenost rozhledu je rovněž charakteristická pro západní civilisaci. Od poloviny 19. století rozvíjí se u nás typ universálního vyučování, který se nesnaží podat celkový obraz světa, ale jen údaje o dílčích skutečnostech didakticky rozdělených pod záminkou, že to je v zájmu vědy. Obrovský pokrok vědy skončil tříštěním kultury na drobty vědění. Každý vědecký specialista se drží svého zrnka prachu, obrací a převrací je pod obrovskou čočkou svého mikroskopu, aby pronikla až k jeho mikrokosmu, a přitom ho naprosto nezajímá, a také to neví, co se děje kolem. Na universitách v Evropě a Severní Americe byl tento způsob vyučování, směřující k specialisaci, doveden do krajnosti a vytváří v rámci kultury typ civilisace sui generis – civilisaci specialistů – řízenou lidmi, jejichž technické znalosti jsou ohromné, kteří však nemají všeobecnou kulturu a jsou zasaženi politováníhodnou politickou slepotou. Ortega Y Gasset tedy právem tvrdí, že tento způsob universitního vyučování je odpovědný za vznik „nových barbarů, kteří jsou stále vědečtější a stále nekulturnější“. Věc je tím závažnější, že tito specialisté v naší kultuře převládají a představují tu sociální složku, která vyvolává, jak to dost přiléhavě označil Rathenau, „vertikální invasi barbarů“. Tito omezení specialisté, „lidé, kteří vědí stále více o věcech stále menších,“ jsou nanejvýš nebezpeční pro život kultury.
Jako přirozený důsledek systému, jakým tito specialisté přistupují k všeobecným problémům, můžeme zjistit, že i po odstranění překážek, které blokovaly otázku hladu, je jen málo studií, jež by otázku pojímaly v jejím celku, se všech hledisek a souvislostí. Je pravda, že se začaly psát některé vážné práce, jež věnují pozornost klasickému rozporu – produkce výživy a zvyšování světové populace – a že hledaly vysvětlení a řešení problému kolektivního hladu. Práce lorda Johna Boyda Orra, Imre Ferencziho, Francka Boudreaua a některých jiných mohou být skutečně pokládány za vědecké a poskytující celkový pohled na otázku. S objektivitou se můžeme setkat i při některých průzkumech, jež provedla Organisace pro výživu a zemědělství při OSN. Na neštěstí je otázka hladu spojena s tolika sociálními otázkami, že většina prací o tomto problému se nemohla oprostit od současných politických předsudků.
Štědrost a lakota přírody
Při těchto úvahách o světovém hladu se objevily dva typy teorií, které jsou podle našeho názoru skutečnou hrozbou pro lidstvo, protože překrucují společenskou realitu problému: typy, jež se snaží dokázat, že kolektivní hlad je přirozený jev, jemuž nelze zabránit, a typy, které jediný lék vidí v nutném omezování porodnosti, jež by snížilo růst obyvatelstva ve světě. Tyto skličující malomyslné teorie jsou ve skutečnosti jevem, který je možno vysvětlit jako jev přechodného období. Je to způsob myšlení lidí, kteří sami vyrostli v bortící se kulturní soustavě a odmítají uznat současnou sociální revoluci jako hotovou skutečnost a vyvozují své závěry z pozorování a údajů, jež jsou fakticky přízrakem minulosti. Pro období historické krise je charakteristické, jak to zdůraznil Ortega Y Gasset, že staré názory ztrácejí svou hodnotu dříve, než vstoupí v platnost hodnoty nové, které by usměrnily myšlení a cestu nového světa. Proto mnozí lidé již nevědí, co si vlastně mají o světě myslet, a utíkají se do minulosti jako k jedinému léku proti své vnitřní prázdnotě.
Snaha dokázat, že hlad je přirozený zjev a že podléhá zákonu přírody, neodpovídá moderním vědeckým poznatkům. Stačí rozebrat některé základní statistické údaje, abychom viděli, jak umělé jsou takové pokusy: moře zabírá 71 % celkového povrchu země; zabývajících 29 % je pevnina. Pevnina má rozlohu asi 56,000.000 čtverečních mil (jde o anglickou míli, jež odpovídá 1609 m) a příroda je na ní velmi různorodá: 30 % pokrývají lesy; 20 % jsou roviny; 18 % pouště jako na rovníku nebo polární pustiny. Podle hodnocení specialistů Roberta Saltera a Holmera Shantze z ministerstva zemědělství Spojených států, pouze 65 milionů km2 – tedy téměř polovina naší planety – se hodí k jakémukoli zemědělskému zužitkování moderními metodami kultivace půdy. Toto hodnocení není přehnané, protože vyjímá z rozlohy úrodné země 50 % pevniny, jež tvoří pouště a hory, i když v posledních letech v produkci oblastí tohoto typu zemědělská technika již některých rozhodujících úspěchů dosáhla. Stačí připomenout, že v tropických pouštích bylo díky moderním zavodňovacím metodám vráceno zemědělství několik set tisíc akrů půdy a že Rusové svými překvapujícími zásahy v zemědělství rozšiřují úrodnou půdu své země o velkou část polárních pouští. Oblasti, jako poloostrov Kola, ležící na 67o nad severním polárním kruhem, produkují dnes pro výživu svých 150 000 obyvatel obilí, ječmen, vodnici, mrkev, hrách, řepu, citrony a okurky, a ještě severněji, na poloostrově Tajmyr, který je nejsevernějším evroasijským výběžkem vzdáleným pouze 1360 km od severního pólu, pěstují se nyní selektované rostliny podle jarovisačních metod agronoma Lysenka, které přizpůsobují jejich růst a dozrávání krátkému období polárního jara. Jako nesporný úspěch techniky vyrostly tak uprostřed polární pouště skutečné oasy s plantážemi brambor, kukuřice, jahod atd. A v takovéto zeměpisné šířce tyto rostliny nejen rostou, ale roste jich i dostatečné množství. Druh brambor, pěstovaný na sever od polárního kruhu, dává 200 q z hektaru, kdežto uprostřed evroasijského kontinentu je průměrná produkce pouze 100 q. Ale i když novější výsledky, jejichž hospodářská hodnota je ještě nejistá, necháme stranou a vezmeme za základ střízlivé výpočty výše citovaných severoamerických technik, vidíme, že jako příčinu hladu nelze uvádět tzv. lakotu přírody.
Tyto výpočty nám ukazují, že pro uspokojení potřeb člověka poskytuje země k obdělávání téměř 16 miliard akrů půdy, což při dnešní světové populaci odpovídá asi 8 akrům na člověka. Podle výpočtů zemědělských odborníků pro výživu, kteří tuto otázku studovali ve světle moderní vědy a zabývali se poměrem mezi plochou obdělávané půdy a výnosy, bylo by třeba k tomu, aby člověk získal nutné složky k rozumné výživě, pouhých dvou akrů půdy na osobu, tedy téměř čtyřikrát méně než to, co příroda dává člověku k disposici. Ještě jiný argument proti teorii hladu jako „přírodnímu jevu“; plocha, kterou nyní lidstvo obdělává, nedosáhla ještě 2 miliard akrů. Neodpovídá to tedy ani jedné osmině přirozených možností země.
*
Problém světového hladu není tedy problém omezené produkce, způsobený přírodními silami. Je to spíše problém rozdělování. Frank Boudreau správně tvrdí, že „mnohem lépe se nám podařilo potraviny vyrábět, než je vhodně rozdělovat“. Hlad a válka nepodléhají žádnému přirozenému zákonu. Fakticky jsou dílem člověka. Odvoláváme se tu na to, co bylo uvedeno výše, a na řadu historických a antropologických pozorování. Antropologové vypracovali již rozsáhlou dokumentaci, která ukazuje, že mezi paleontologickými objevy nejprimitivnějších lidských skupin nenacházíme žádnou zbraň nebo jinou známku organisovaných válek. Pokud pak jde o kostry těchto primitivních skupin, nejeví žádné známky nedostatku ve výživě, kdežto u pozdějších skupin jeví kostry již známky nedostatku některých potravin – biologické známky hladu. Závěrem lze tedy říci, že hlad a válka se objevily až tehdy, když člověk dosáhl určité kulturní úrovně, když začal shromažďovat zásoby a ohrazovat a chránit své bohatství. Teprve pak začaly potíže s rozdílením přírodních bohatství, potíže vytvořené člověkem.
Zdroj: Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956
