Zeměpis hladu 34: Nízký index průměrné délky života

Mnohem závažnější než hlad kvantitativní však je hlad specifický, jemuž jsou tito lidé neustále vystavováni: je to nedostatek bílkovin, minerálních solí a vitaminů. Nedostatek bílkovin je mimořádně rozšířen, neboť zdroje plnohodnotných bílkovin jako maso, mléko a vejce ve stravě Číňanů prakticky neexistují. Již jsme viděli, že jediné domácí zvíře, které Číňanu poskytuje maso, je vepř. Avšak se zřetelem na počet obyvatel je spotřeba tohoto masa tak bezvýznamná, že pokrmy z masa se jedí spíše jako předkrmy nebo koření než jako vlastní strava. Používá se jich pouze k zlepšení chuti a vůně rýže a sojových polévek. K udržování nízké spotřeby živočišných bílkovin na Východě značně přispívají některé náboženské příkazy, a to jak buddhistické, tak brahminské. Víra buddhistů v metempsychosu, tj. v převtělování lidské duše do zvířat, zakazuje zabíjet jakékoli zvíře, neboť kdo by tak učinil, riskuje, že zároveň se zvířetem zabije některého svého příbuzného nebo předka, převtěleného do zvířete. Na štěstí se ve většině oblastí tyto buddhistické zákony nevztahují na ryby, a to ze dvou různých důvodů: v některých oblastech proto, že ryby nepatří mezi skutečná zvířata schopná přeměny, ježto mají studenou krev; v jiných oblastech zase proto, že ryby, aby je bylo možno jíst, není nezbytně třeba zabíjet – stačí je vylovit a nechat klidně na suchu, až samy leknou… Je jisté, že tyto náboženské zákony jsou pouhým odrazem neúprosné skutečnosti zeměpisných a hospodářských podmínek – nedostatku masa v těchto oblastech. Se vzrůstajícím počtem obyvatelstva stávalo se stále obtížnější zásobování živočišnými produkty a náboženský zákoník, aby tyto obtíže zmenšil, omezil spotřebu těchto produktů. Je to jeden z důkazů tajemného spojení mezi hospodářským a náboženským životem národa.
Nedostatek bílkovin je větší na jihu mezi „pojídači rýže“ než na severu mezi „pojídači chleba“, neboť obilí je bohatší na bílkoviny a obyvatelé na severu mají kromě toho soju, která je zdrojem bílkovin vysoké biologické hodnoty. Nedostatek bílkovin se projevuje různě. Prvním příznakem je opožděný růst dětí a nedostatečný vzrůst většiny dospělých Číňanů, kteří jsou téměř všichni malé postavy. Jejich postava je tím menší, čím méně bílkovin je obsaženo v jejich výživě. Můžeme tedy pozorovat, že průměrný vzrůst čínského obyvatelstva se zvětšuje od jihu k severu, podle toho, jak se v jejich výživě zvětšuje množství bílkovin. Jiným vážným příznakem nedostatku bílkovin je onemocnění jater, které vede k cirrhose jater, velmi časté na Dálném Východě. Tyto nemoci, jejichž původ byl ještě do nedávna neznámý, jsou ve světle současných pokusů a studií výsledkem nedostatku určitých složek bílkovin – některých nezbytných aminokyselin. Podle závěrů zvláštní komise F. A. O., která studovala podmínky výživy na Dálném Východě, je onemocnění jater v tropech a na Východě „nejrozšířenější nemoc, vyvolaná nedostatkem některých výživných látek“. Účinky nedostatku bílkovin na zdraví se všeobecně projevují značným zmenšením odolnosti organismu k infekcím, a proto jsou statistické zdravotnické údaje velmi nepříznivé. Vliv nedostatku bílkovin na chování Číňanů je značně důležitý a někteří čínští vědci pokládají tento nedostatek ve výživě za hlavní důvod „lethargie, nečinnosti a nerozhodnosti“.
Jiná velmi rozšířená a velmi vážná forma specifického hladu z nedostatečné výživy u Číňanů je nedostatek vápníku. Fysiolog Maynard, odvolávaje se na provedené pokusy, zdůrazňuje, že je nesnadné poskytnout obyvatelstvu dostatek vápníku, není-li používáno mléčných výrobků. A spotřeba mléka v Číně je pranepatrná, a to i u dětí. Jiným zdrojem kalcia, i když méně vydatným, jsou listnaté rostliny, avšak i ty jsou ve výživě Číňanů velmi vzácné. A tak prakticky neexistuje prostředek, jak neutralizovat nedostatek vápníku, který působí časté zubní kazy, rachitis a osteomalacii.
Rachitis napadá děti v oblastech, které mají nejméně slunečního světla, a proto mají také nejméně vitaminu D; osteomalacie je nejčastější u žen, zvláště po několika porodech, neboť tvoření nové kostry a sekrece mateřského mléka spotřebují veškeré zásoby vápníku v kostře matčině. V provincii Šan-si, kde mají špatný zvyk dávat rodičkám po porodu pouze rýžovou kaši, je neuvěřitelně velký počet žen zmrzačených osteomalacií. Naopak v některých oblastech Tiberu, kde je zvykem dávat těhotným ženám vepřové kotlety vařené s octem, který z takto vařené kosti vylučuje vápník, je osteomalacie velmi vzácná. Nedostatek železa je jinou formou specifického hladu, která má vážné následky pro zdraví čínského lidu. Anemie je v Číně častější než kdekoli na světě. Tato nemoc z nedostatečné výživy je velmi ztížená verminosou, obzvláště ankylostomiasou, která je v Číně neobyčejně rozšířená. Tuto nemoc způsobují červi, kteří zbavují organismus ve vnitřnostech velkého množství krve, jež se u těžkých případů odhaduje asi na ¼ l denně. Organismus, který nemá ani dostatek bílkovin, ani dostatečné množství železa pro tvorbu krvinek, jež by tyto škody nahrazovaly, trpí strašlivou, často až smrtelnou chudokrevností. Parasitní červi se tedy stávají další příčinou nedostatků minerálů. Na druhé straně velmi častý výskyt verminosy a jiných parasitos vnitřností, amoební nebo infekční dysenterie (úplavice), je z velké části důsledkem nedostatečné výživy. Je to skutečný bludný kruh, jak nám jej názorně ukazuje dr. Gerald Winfield, který za svého dlouhého pobytu na universitě Či-li v Ci-nanu důkladně studoval „nemoci fekálního původu“. Velmi častý výskyt těchto nemocí, které zasahují více než 90 % obyvatel venkovských oblastí Číny, má různé příčiny, z nichž nejhlavnější je všeobecné používání lidských výkalů jako hnojiva. Číňané, kteří nemají žádná chemická hnojiva ani dostatek živočišného hnoje, nemohou nahradit nitrogen půdy jinak než používáním lidských výkalů shromažďovaných jak ve městech, tak i na venkově, aby oživili zem, unavenou čtyřiceti stoletími její plodnosti. Toto používání výkalů jako hnojiva je nejtragičtějším projevem koloběhu hmoty v těchto zemích hladu. Vše, co půda poskytuje, musí se půdě vrátit, aby nezahynula a aby zároveň s ní nezahynul lidský život i civilisace lidmi vytvořená. Protože člověk získává veškerou svou potravu z půdy, musí jí vrátit všechny své zbytky, a když zemře, musí být do ní i pochován, aby až do posledního kousíčku vrátil organickou látku, kterou mu půda propůjčila. Půda je pánem všeho, a Číňan žije z půjčky z předpokládané štědrosti této půdy, kterou mu jeho náboženství přikazuje uctívat jako zemi jeho předků. Kdyby Číňané z hygienických důvodů tento nezdravý zvyk používat výkaly jako hnojivo zrušili, výnosnost půdy by citelně poklesla a období hladu, kterých se tolik obávají, poněvadž příliš dobře znají i jejich dramatické následky, by se opakovala častěji. Na druhé straně tento zúrodňovací proces způsobuje rok co rok smrt několika milionů lidí, což se více méně rovná takovému počtu lidí, kteří by zemřeli hladem, kdyby Číňané přestali výkalů k hnojení používat. Vše se vždy nakonec v tomto hladovém akvariu vyrovná.
Lidské výkaly používané v mokré, ředěné formě, jak je tomu na jihu země, nebo ve formě suché, smíchané s kuchyňským popelem a s hnojením ze stájí, jak je tomu na severu, jsou vždy ohniskem infekčních nemocí výmětového původu. I když je pravda, že sušením některá vajíčka a patogenní larvy hynou, stále ještě zůstávají „miliony vajíček červů, miliardy cyst prvoků a triliony choroboplodných bakterií, které žijí dále a jsou dopravovány na pole“, odkud se přenášejí na pracovité ruce, jež jsou stále v těsném styku se zemí, a do úst, vždy prahnoucích po pokrmech této půdy. Winfield počítá, že každým rokem umírá v Číně na infekce způsobené lidskými výkaly kolem 4 milionů lidí, tedy téměř třetina celkové úmrtnosti v zemi a dvojnásobek zabitých v nejkrvavějších letech čínsko-japonské války.
Ve středních a hornatých oblastech Číny, v Jün-nanu, Si-kiangu a Tibetu se vyskytuje specifický nedostatek jodu a podle odhadu dr. Jamese Clauda Thompsona z nankingské university má přes 25 % obyvatel strumu.
Nedostatek vitaminů je velmi častý, i když poněkud méně častý, než by se dalo na první pohled předpokládat při celkové minimální a jednotvárné výživě. Číňan ve skutečnosti požívá vždy v malém množství určité produkty – listy, olej, semena a kořínky – které poskytují alespoň trochu nejzákladnějších vitaminů, a to zvláště proto, že tyto produkty jsou připravovány skutečně moudrým způsobem – téměř na sucho a na prudkém ohni, který jim uchovává jejich obsah vitaminů.
Z typických avitaminos je bezpochyby nejrozšířenější beri-beri, která je častější na jihu, kde se používá loupaná rýže, zbavená vitaminu B1. Nemáme bezpečné statistiky o rozšířenosti této nemoci, avšak dr. T. P. Kuo vypráví, že v roce 1937 trpělo beri-beri 3-7 % pacientů nemocnic ve velkých městech a že toto procento se v období čínsko-japonské války zvýšilo na 15 %. Xerofthalmie a pellagra jsou v Číně rovněž rozšířené nemoci, avšak o jejich výskytu nemáme statistické údaje. To jsou hlavní projevy specifického hladu, který v této části světa chronicky řádí. Mnoho jiných nemocí, kterými trpí tato obrovská lidská masa, jsou z velké části nepřímým následkem stále stejného nedostatku ve výživě, který zaviňuje velmi znepokojující indexy všeobecné dětské úmrtnosti, stejně jako poměrně nízký index průměrné délky života. Index všeobecné úmrtnosti v Číně, který je přibližně 35 z 1000, je nejvyšším indexem zaznamenaným pro zemi s velkou územní rozlohou, a dětská úmrtnost, přibližně 60 z 1000, patří rovněž mezi nejvyšší na světě. Průměrná délka života v této zemi je pouze 34 let, kdežto ve Spojených státech 60 a na Novém Zélandě 65. S tohoto hlediska předčí Čínu průměrnou délkou života ještě Indie, kde činí pouze 26 let.
Jako kdyby tato strašná tragédie chronického hladu nebyla dosti velkým zlem v životě čínského lidu, dochází občas k přírodním pohromám, které uvrhnou tento ubohý lid do spárů hladomoru. Žádná země na světě nemá tolik přírodních možností k mučení člověka. Sucha, záplavy, mračna kobylek, zemětřesení, vodní smrště jsou obvyklé metody, jimiž příroda v Číně pravidelně hubí několik milionů lidí. Protože čínský lid žije stále na pokraji hladu, takže si nemůže vytvářet žádné reservy, přináší s sebou kterákoli přírodní pohroma v této zemi vždy hlad, bezpočet mrtvých a masové stěhování lidí ze zničených oblastí.
Josué de Castro Zeměpis hladu, SNPL Praha 1956